Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 58/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodi... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.58.14.1
Datum podání06.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 888

94/1963 Sb., § 27 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 58/14 ze dne 25. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti J. Ř., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem V Jámě 699/1, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 30 Co 578/2012-874 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. února 2012 č. j. 12 P 84/2010-685 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na výchovu dítěte a rodinný život dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a čl. 38 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 4. 2008 č. j. P 584/2006-237, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008 č. j. 54 Co 321/2008-255, tak, že stěžovatel byl oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou K. Ř. každý lichý týden v roce vždy ve středu od 17:00 do 18:30 hodin v zařízení Dům tří přání, ambulantně terénní centrum, Svatovítská 7, Praha 6. Matka R. Š. musela daný styk umožnit. Návrh stěžovatele na nařízení dohledu nad výchovou nezletilé dcery K. Ř. byl zamítnut. Řízení o změně výchovy u nezletilé K. Ř. bylo zastaveno, ve zbytku soud rozhodl o nákladech řízení.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatel i matka R. Š. odvolání. Soud druhého stupně rozhodl výše uvedeným rozhodnutím, kde dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Odvolání matky R. Š. vyhověl a nově upravil styk dcery K. Ř. se stěžovatelem, neboť to vyžadoval zájem dítěte. Odvolací soud vyšel z toho, že se změnily poměry, asistovaná setkání vztah mezi stěžovatelem a dcerou K. Ř. nezlepšila, naopak zhoršila a zapříčinila rostoucí averzi vůči němu.

Odvolací soud doplnil zjištění soudu první instance o důkaz znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Vladimíry Strakové, kdy bylo následně prokázáno, že asistovaný styk stěžovatele s nezletilou dcerou K. Ř. v Domu tří přání byl ukončen na jaře roku 2012 a od té doby kontakt mezi dcerou a stěžovatelem neprobíhal s tím, že dcera odmítá osobní styk s otcem a není možné na ni takovýto kontakt násilím vymáhat. Z tohoto důvodu odvolací soud rozhodl, že je nutné postupovat způsobem nenátlakovým a respektujícím vůli nezletilé dcery K. Ř. a rozhodl o úpravě styku mezi dcerou a stěžovatelem tak, že zvolil specifickou formu styku rodiče s nezletilým dítětem, když styk upravil prostřednictvím výpočetní techniky, tzv. elektronické pošty (e-mailu). Stěžovatel byl oprávněn každý měsíc v roce nejpozději do 15. dne v měsíci zaslat na předem určenou e-mailovou adresu nezletilé dceři jeden e-mail a matka R. Š. musela zajistit realizaci této formy styku tak, že umožnila nezletilé dceři přečtení tohoto e-mailu.

Stěžovatel podal proti rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu ústavní stížnost, ve které s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) namítal, že odůvodnění odvolacího soudu postrádalo předepsané právní náležitosti a odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel rozporoval argumentaci odvolacího soudu, který se v rámci odůvodnění odvolával na rozhodnutí Krajského soud Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp. zn. 73 Co 286/2012 ze dne 11. 6. 2012, které se stalo podkladem pro rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 ze dne 22. 5. 2013 tím, že rozhodnutím o specifické formě jeho styku s dcerou bylo nepřiměřeně omezeno jeho ústavně zaručené ústavní právo na výchovu dítěte. Soudy měly použít extenzivní výklad nepřiměřený okolnostem, když nešetřily podstatu a smysl jeho ústavně zaručeného základního práva na výchovu dítěte. Stěžovatel se dovolával judikatury Ústavního soudu a obecných principů zdůrazňujících zájem dítěte, který vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Argumentoval, že je povinností soudu respektovat zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud musí v daném případě připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci nalézacích a odvolacích soudů, pokud v rámci jejich činnosti nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí být oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti nalézacích soudů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi omezen, proto se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadených rozhodnutí jedná o excesivní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli a mohlo by podstatným způsobem porušit právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

Dle § 27 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 1. 2013, mohl soud upravit styk rodiče s dítětem, vyžadoval-li to jeho zájem a poměry v rodině. Při zohlednění úrovně technického pokroku jde styk upravit i v jiné formě než osobním kontaktem, např. pomocí dostupných metod, jakými spolu lidé běžně komunikují. Se stejnou možností počítá také nová soukromoprávní úprava účinná od 1. 1. 2014, a sice § 888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

K námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že kontakt s dítětem pomocí informačních technologií je jednou z forem styku rodiče s dítětem, se kterou rozhodovací praxe obecných soudů počítá. Ústavní soud nerozporuje závěry rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1376/2012 ze dne 22. 5. 2013, v němž Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi tím, že vydal rozsudek, který umožnil styk dítěte a rodiče také pomocí moderních komunikačních prostředků. Přirozeně se upřednostňuje osobní styk rodiče s dítětem, avšak v odůvodněných případech může být tento osobní styk nahrazen stykem nepřímým, a to i pomocí elektronických prostředků. Cílem není omezit, ale naopak zabezpečit udržení rodinných vazeb dítěte s rodičem, který nemá dítě ve své péči. Stejně tomu bylo v případě stěžovatele. Důležitým aspektem takového rozhodnutí je, aby bylo řádně odůvodněno a bylo podloženo okolnostmi, díky kterým je styk rodiče a dítěte v jiné formě než nepřímé dočasně vyloučen. Byť je dané omezení velmi intenzivní, nejedná se o nepřípustný zásah do práva rodiče na výchovu dítěte, neboť nejde svou povahou o řešení trvalé, v případě pozitivní změny vztahu rodiče a dítěte je možné formu vzájemného styku znovu upravit. V dané věci bylo nutné nově upravit styk otce s nezletilou dcerou, a to po zhoršení podmínek vzájemného vztahu, kdy odvolací soud především respektoval vůli dcery, zejména s ohledem na její psychický a fyzický vývoj.

Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud dostál své zákonné povinnosti a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil veškeré důkazy doplněné o znalecký posudek, na základě čehož rozhodl a své odůvodnění podložil řádnou argumentací. Námitky stěžovatele ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž otázky, jež stěžovatel činí spornými, byly obecnými soudy ústavně konformním způsobem zodpovězeny. Ústavní soud by mohl zasáhnout do pravomoci nalézacích soudů pouze za předpokladu, že by právní závěry napadených rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s tvrzenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly. V posuzované věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl.

Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru