Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 576/20 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.576.20.1
Datum podání24.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 576/20 ze dne 29. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 8 Tdo 566/2019-9124, za účasti Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 2. 2020, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní lidské právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 8. 6. 2017, č. j. 62 T 5/2016-8480, uznán vinným ze spáchání trestného činu dle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž mu byl uložen dle § 240 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku v délce trvání tří let, jehož výkon byl dle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku odložen na zkušební dobu v délce pěti let a dle § 66 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí majetku.

3. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel spolu s dalšími osobami měl působit v řetězci společností, mezi nimiž probíhala fiktivní plnění, jejichž pravým cílem bylo vykazování nepravdivých údajů v daňovém řízení pro daň z přidané hodnoty za účelem neplacení daně z přidané hodnoty a vylákávání neoprávněných nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, jimiž úhrnně způsobili České republice škodu cca 124 600 000 Kč a o způsobení další škody cca 3 100 000 Kč se měli pokusit (dále jen "předmětný skutek").

4. Ke stěžovatelově odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") pouze svým rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 3 To 55/2017, zrušil částečně výrok o trestu v rozsahu propadnutí majetku a znovu při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody včetně podmíněného odkladu jeho výkonu stěžovateli uložil dle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb při výši denní sazby 600 Kč se stanovením náhradního trestu dle § 69 odst. 1 trestního zákoníku v délce šesti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě.

5. Tato rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu stěžovatel předmětem řízení o ústavní stížnosti neučinil. Napadá jí pouze shora specifikované usnesení Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

III. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího průběhu řízení před obecnými soudy uvádí vlastní argumentaci. Podle ní stěžovatel před obecnými soudy poukazoval na rozpor mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů ve vztahu k jeho vině. Stěžovatel dále rozvádí na podkladě konkrétních skutečností svou úvahu, že nemohl disponovat potřebným zaviněním a že obecné soudy jeho úmysl presumují, a to na základě nesprávně zjištěných skutečností a bez řádného odůvodnění. Stěžovatel vyjmenovává konkrétní námitky, s nimiž se podle jeho názoru obecné soudy nevypořádaly. Stěžovatel je přesvědčen, že závěr o jeho vině není obecnými soudy opřen o přímé ani nepřímé důkazy a že obecné soudy se nijak nevypořádaly s jeho argumentací uplatňovanou již od počátku, podle níž stěžovatel nemohl nabýt jakéhokoliv dojmu, že se účastní nelegální činnosti.

IV. Posouzení Ústavním soudem

7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti. Ačkoliv stěžovatel v jejím textu argumentuje paušálně proti postupu obecných soudů a nerozlišuje své námitky ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím obecných soudů (s výjimkou jediné věty, že pokud Nejvyšší soud nedostál své ochrany základním právům stěžovatele, pak jako dovolací soud pokračoval v jejich porušení), nenapadl stěžovatel rovněž i rozsudky nalézacího a odvolacího soudu.

10. Tím však Ústavnímu soudu zúžil možnost přezkumu toliko na napadené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tím, zda Nejvyšší soud v souladu s příslušnou procesní úpravou a požadavky, které na něj z hlediska ochrany ústavně zaručených základních lidských práv a svobod klade ústavní pořádek, zejména čl. 90 Ústavy.

11. Argumentace stěžovatele je však ryze skutkového základu. Ačkoliv v trestním řízení neexistuje koncentrace námitek obhajoby, přesto má Nejvyšší soud v řízení o dovolání podstatně užší prostor pro zabývání se námitkami brojícími proti procesu dokazování a zjištěnému skutkovému stavu, a to vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů, mezi nimiž vzhledem k povaze dovolání nesprávné zjištění skutkového stavu samo o sobě absentuje.

12. Proto zatímco v hlavním líčení a řízení o odvolání je možnost obviněného vznášet skutkové námitky a jí odpovídající povinnost obecných soudů tyto námitky vypořádat a řádně se jimi zabývat velice široká, v řízení o dovolání může být skutková námitka nenaplňující sama o sobě žádný dovolací důvod dle § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, úspěšná jen tehdy, dosahuje-li intenzita její závažnosti porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod.

13. Jak totiž již v minulosti Ústavní soud uvedl a jak se k tomu výslovně přihlásil i Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí, jak vyplývá z bodů 58. až 62. napadeného usnesení, i řízení o dovolání dle trestního řádu je podrobeno ústavnímu rámci pravidel spravedlivého procesu, a tedy Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání nemůže ignorovat námitky zpochybňující dodržení těchto pravidel jen proto, že formálně žádnému dovolacímu důvodu dle § 265b trestního řádu neodpovídají, ale musí se jimi úměrně jejich významu zabývat [srov. zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)].

14. To však neznamená, že by Nejvyšší soud mohl znovu přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů a nebyl nikterak vázán skutkovými závěry učiněnými nalézacím soudem, případně v modifikaci soudu odvolacího [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349)]. Aby námitka porušení ústavně zaručených základních práv či svobod založená na zpochybňování skutkového stavu mohla být v řízení o dovolání dle trestního řádu úspěšná, musí se v zásadě jednat o tak zřejmý exces, že Nejvyšší soud i bez potřeby provádět sám k této věci dokazování musí být schopen rozpoznat, že dosavadně zjištěný skutkový stav v konfrontaci s ní nemůže obstát, resp. nemůže obstát bez dalšího.

15. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti en bloc obecným soudům vyčítá, že se nedostatečně zabývaly námitkami vznesenými při jeho obhajobě. Nejvyšší soud však neopomněl na námitky stěžovatele, byť je vyhodnotil jako námitky ryze skutkového charakteru, reagovat. V bodech 66. až 70. svého napadeného usnesení Nejvyšší soud vyložil, proč má za to, že k žádnému porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv a svobod postupem nalézacího ani odvolacího soudu nedošlo, jakož i proč má za to, že námitky uplatněné stěžovatelem i jeho spoluobviněnými, které by bylo možno formálně podřadit pod námitku porušení práva na soudní ochranu, obsahově takovými námitkami nejsou. Toto odůvodnění Nejvyššího soudu je sice stručné, nicméně požadavky kladené na vypořádání námitek porušení ústavněprávních garancí průběhu trestního řízení v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání dle trestního řádu splňuje.

16. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s těmito závěry Nejvyššího soudu nepolemizuje, neuvádí konkrétní skutečnosti, proč jsou nesprávné či nedostatečné ani na ně nereaguje a koncentruje svou pozornost na rozvádění svých skutkových námitek tak, jak je uplatňoval po celý průběh řízení. To však k vyvolání alespoň důvodné pochybnosti o tom, zda Nejvyšší soud své napadené rozhodnutí nezatížil vadou protiústavnosti, nepostačuje. Stěžovatelova argumentace setrvává totiž pouze v rovině opakování obhajoby, již stěžovatel uplatňoval již v řízení před obecnými soudy a je vyjádřením jeho nespokojenosti s tím, jaký postoj k ní obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem zaujaly. To však neopodstatňuje závěr, že by se jí obecné soudy nezabývaly, a prostor pro kasační zásah Ústavního soudu to nevytváří [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1841/12 ze dne 28. 5. 2014 (N 108/73 SbNU 725)]. Ústavnímu soudu proto za tohoto stavu věcí nezbylo než ústavní stížnost odmítnout.

17. Tento závěr platí o to více, že ústavní stížnost směřuje právě jen proti usnesení Nejvyššího soudu, nikoliv i nalézacího a odvolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti tak, jak jeho předmět vymezil stěžovatel, se nemohl zabývat tím, zda se nalézací či odvolací soud vypořádaly se stěžovatelovou argumentací adekvátně a zda dostatečným způsobem prokázaly jeho vinu, nýbrž jen tím, zda se jeho argumentací v míře vyžadované ústavním pořádkem zabýval Nejvyšší soud v mezích řízení o dovolání dle trestního řádu. To se stěžovateli jím koncipovanou argumentací zpochybnit nepodařilo.

V. Závěr

18. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadeném rozhodnutí ani v řízení, které předcházelo jeho vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2020

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru