Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 575/03 #1Usnesení ÚS ze dne 16.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.575.03.1
Datum podání20.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 20 odst.3, § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 575/03 ze dne 16. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelů D. B., a PhDr. O. Z., zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, Bolzanova 1, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 16 C 14/2002, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 19 Co 1/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1898/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 16 C 14/2002, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 19 Co 1/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1898/2003.

Výše uvedenými rozsudky mělo údajně dojít k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces, jež je jim garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR, jež ukládá soudům povinnost poskytovat ochranu právům.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 9 Tz 7/95, byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Hořicích ze dne 22. 4. 1952, sp. zn. T2/52, jímž byl A. Š. společně s manželkou odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a současně bylo vysloveno propadnutí celého jeho majetku státu. Předmětné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci 22. 2. 1995 s tím, že stěžovatelům bylo doručeno až dne 24. 8. 1995.

V souvislosti s citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze se stěžovatelé, jako právní nástupci A. Š., domáhali podáním ze dne 26. 3. 1996 a následně též podáním ze dne 1. 12. 1997 poskytnutí finanční náhrady u ministerstva financí ČR tak, jak to umožňuje ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/91 Sb."). Přípisem ze dne 26. 2. 1999 Ministerstvo financí ČR poskytnutí finanční náhrady odmítlo s odůvodněním, že došlo k prekluzi práva.

Dne 22. 8. 1996 podali stěžovatelé žalobu na vydání domu č.p. 159, stavební parcely p.č. 168, zahrady p.č. 712/4 a 712/5, vše v katastrálním území Vrdy. Okresní soud v Kutné Hoře zmíněný návrh zamítl s tím, že rodiče žalovaných ani žalovaní samotní nezískali nemovitost v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 3. 1997, sp. zn. 5 C 130/96, nebyl napaden opravným prostředkem a tak dne 13. 3. 1997 nabyl právní moci.

Dne 6. 10. 2000 podali navrhovatelé žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu financí domáhali zaplacení finanční náhrady za výše citované nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 4 návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že došlo k prekluzi práva. Rehabilitující rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 22. 2. 1995 a žalobci podali žalobu na vydání nemovitosti až dne 22. 8. 1996. Argument žalobce, dle něhož měla roční lhůta k uplatnění nároku začít běžet až od doručení rozsudku Vrchního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 9 Tz 7/95, shledal obvodní soud nedůvodným, neboť zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), jasně stanovuje, kdy rozsudek nabývá právní moci.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 19 Co 1/2003, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 16 C 14/2002, s tím, že uvedl dva důvody, pro něž nelze žalobě vyhovět. Prvým bylo zjištění, že žalobci svůj nárok na finanční náhradu uplatnili u ministerstva financí po uplynutí zákonem stanovené roční prekluzivní lhůty. Druhý důvod pak spočíval ve zjištění, že žalobcům nevznikl nárok na finanční náhradu, neboť jejich předchozí žaloba na vydání nemovitosti nebyla zamítnuta z důvodů uvedených v § 8 zákona č. 87/1991 Sb., ale z toho důvodu, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Nejvyšší soud ČR, jenž v dané věci rozhodl svým usnesením ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1898/2003, uzavřel, že oba výše uvedené důvody jsou způsobilé odůvodnit zamítnutí žaloby samostatně. Dovolací soud shledal důvod pro odmítnutí návrhu především ve skutečnosti, že do výčtu dle ustanovení § 8 zákona č. 87/1991 Sb. nelze zahrnovat i ty případy, kdy byla zamítnuta žaloba z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že rodiče žalovaných či žalovaní samotní nabyli majetek způsobem uvedeným v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pro vznik restitučního nároku na finanční náhradu dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v případě zamítavého rozsudku na vydání věci musí být zjištěno, že je zde tzv. restituční titul. Jinými slovy, musí být postaveno najisto, že určitým osobám subjektivně vznikl restituční nárok na vydání věci a že tyto osoby na straně jedné uplatnily svůj nárok řádně a včas, ovšem na straně druhé je zákonem č. 87/1991 Sb. dána překážka bránící tomu, aby byl tento nárok vydáním věci uspokojen. Při hodnocení podmínek pro poskytnutí finanční náhrady je tak nutno zkoumat důvod, pro který byla žaloba na vydání věci zamítnuta.

Výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadli stěžovatelé předmětnou ústavní stížností, v níž se věnují především argumentaci směřující k důvodu, jímž se Nejvyšší soud ČR nezabýval, tj. k otázce lhůty pro podání žádosti o finanční náhradu. V souvislosti s tím pak odkazují též na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 485/98, jenž byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, str. 167, z něhož vyplývá, že "smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období. Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno jej používat velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu". Z výše uvedeného pak stěžovatelé dovozují, že otázky výkladu počátku jednoroční lhůty pro uplatnění práva na finanční restituci měly být řešeny v souladu s přirozeným právem a preambulí zákona č. 87/1991 Sb.

Přípisem ze dne 21. 1. 2004 se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž odkázal na podrobné odůvodnění svého stížností napadeného usnesení. Dále pak vyzdvihl tu skutečnost, že své rozhodnutí nezaložil na posouzení otázek počátku a běhu lhůty pro uplatnění práv plynoucích ze zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž na nedostatku splnění zákonných předpokladů pro nabytí majetku.

K ústavní stížnosti se vyjádřilo též Ministerstvo financí ČR, jež poukázalo na skutečnost, že lhůta na uplatnění nároku na finanční náhradu odvozuje svůj počátek od zrušení rozhodnutí, jímž byl jejich právnímu předchůdci vysloven trest propadnutí jmění. Podání žádosti u Ministerstva financí ČR dne 26. 3. 1996, stejně jako podání žaloby na vydání věci dne 22. 8. 1996, pak chápe jako pozdní uplatnění nároku, neboť se tak stalo až po uplynutí roční prekluzivní lhůty.

Vyjádření účastníků řízení k předmětné ústavní stížnosti zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice, v níž tito namítají následující skutečnosti. Stěžovatelé odmítají tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že své rozhodnutí nezaložil na běhu lhůt - z uvedeného důvodu pak také argumentace, týkající se této věci, tvoří podstatnou část ústavní stížnosti stěžovatelů. Ve vztahu k vyjádření Ministerstva financí ČR stěžovatelé uvádějí, že s ním lze těžko polemizovat, neboť toto zcela odmítá přirozenoprávní přístup soudů a dožaduje se pouze ryze pozitivistického přístupu soudu k projednávaným věcem. V dalším pak stěžovatelé uvádějí, že jim nebyl rozsudek o propadnutí majetku (jenž nebyl blíže specifikován) řádně doručen a stěžovatelé tak neměli možnost na takový rozsudek reagovat.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dospěli k závěru, že v narativní části nastíněným postupem došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu dle ustanovení čl. 36 Listiny. S uvedeným právním názorem se Ústavní soud neztotožnil, neboť podle jeho konstantní judikatury je právo na spravedlivý proces porušeno teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace ovšem v posuzovaném případě nenastala. Soudy rozhodující o restitučním nároku se vypořádaly s předloženými tvrzeními a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení.

Ústavní soud konstatuje, že otázkou restitucí se ve své judikatuře nejednou zabýval (srovnej např. nález Ústavního soudu ČSFR z 21.12.1992, sp. zn. I.ÚS 597/92 - Sbírka usnesení a nálezů, nález č. 16), přičemž dospěl k závěru, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze reparovat všechny způsobené křivdy in natura. Tento přístup respektoval zákonodárce v průběhu přijímání restitučních předpisů a projevil se, kromě jiného, ve vymezení podmínek, za nichž lze restituci majetku nárokovat.

Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 16 C 14/2002, vyplývá, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 9 Tz 7/95, byl rehabilitován právní předchůdce stěžovatelů, pan A. Š. Uvedeným dnem nabyl citovaný rozsudek též právní moci (§ 139 tr. ř.) a právním nástupcům tak začala plynout šestiměsíční lhůta pro uplatnění práva na vydání předmětné nemovitosti. V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že dotčená lhůta je v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. koncipována jako prekluzivní a jejím uplynutím tedy nárok zaniká.

Otázkou lhůty k podání žádosti o finanční vyrovnání podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se Ústavní soud již zabýval (srovnej zamítavý nález, sp. zn. IV. ÚS 628/03, jenž byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku č. 34, str. 301), přičemž dospěl k závěru, že předmětná lhůta počíná plynout od právní moci rozsudku, jímž došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Skutečnost, že rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli později, nemá mít vliv na plynutí času a tedy ani na předmětnou zákonnou lhůtu. V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud by zaujal právní názor opačný, odvíjející počátek jednoroční lhůty k uplatnění nároku na finanční náhradu od doručení zrušujícího rozsudku Vrchního soudu, dopustil by se tím svévole při výkladu práva. Z uvedeného plyne, že obecné soudy aplikovaly relevantní ustanovení trestního řádu i zákona č. 87/1991 Sb. způsobem, jenž nelze považovat za protiústavní.

Odkazují-li stěžovatelé na nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 485/98, jenž byl publikován ve svazku č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je třeba doplnit, že tento nález se týká neunesení důkazního břemene z důvodu ztráty rozhodujícího důkazu úředním orgánem. Jedná se tedy o podstatně odlišnou situaci, neboť stěžovatel nemohl ovlivnit, zda dojde u státního orgánu ke skartaci důkazu či nikoliv. Dovolávají-li se stěžovatelé citlivé interpretace a aplikace restitučního předpisu tak, jak to vyplývá z citovaného nálezu, je třeba připomenout, že uvedený přístup se vztahuje na interpretaci zákonem stanovených okolností, v jejichž důsledku došlo k přechodu majetku.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, z něhož vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.

Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení namítaných ustanovení Listiny a Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ust. § 43 odst. 2 písm.a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. 10. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru