Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 574/15 #1Usnesení ÚS ze dne 06.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkžaloba/na určení
Dobrá víra
Vlastnictví
restituční nárok
osoba/oprávněná
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.574.15.1
Datum podání23.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 11

40/1964 Sb., § 151d odst.1, § 164 odst.1

87/1991 Sb., § 10 odst.3

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 574/15 ze dne 6. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky NANAI, s. r. o., se sídlem Gorkého 502, Kladno, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 211/2014-272, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 23. 2. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

2. K věci samé stěžovatelka uvádí, že žalobce Václav Kubr (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal, aby bylo určeno, že v žalobě specifikovaný pozemek není zatížen zástavním právem smluvním ve prospěch stěžovatelky jako zástavního věřitele. Žalobu odůvodnil zejména tím, že vůči pozemku řádně uplatnil restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě" nebo "zákon č. 229/1991 Sb.") a že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ze dne 9. 9. 2003 bylo určeno, že je oprávněnou osobou a vlastníkem předmětného pozemku. Podle žalobce tímto rozhodnutím pozbyly platnost smlouvy, kterými byl tento pozemek převeden na společnost INTER MODEX, spol. s. r. o. Tato společnost přitom uzavřela s Erste Bank Sparkassen (ČR) a.s., tedy s právní předchůdkyní stěžovatelky jako zástavním věřitelem, zástavní smlouvu o zajištění kontokorentního úvěru ve výši 8.000.000 Kč. Žalobce se však domníval, že zástavní právo ve prospěch stěžovatelky na pozemku nevázne, neboť pozemek na žalobce přešel v restituci a povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydáním věci.

3. Jak dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí (a plyne to i z kopie rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti), Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 4. 2012, č. j. 17 C 324/2010-183, podané žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil uhradit žalobci náklady řízení. Podle obvodního soudu totiž zástavní věřitel při zřizování zástavního práva nemohl být v dobré víře ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), konkrétně pak dle ustanovení § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000. Na předmětný pozemek byl totiž podle obvodního soudu k datu 8. 12. 1992 uplatněn řádně a včas restituční nárok podle zákona o půdě. Nadto nelze podle obvodního soudu restituci majetku považovat za smluvní převzetí věci ve smyslu ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle citovaného znění § 151d odst. 1 občanského zákoníku přitom platilo, že "[d]á-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo, neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře." Podle odst. 2 stejného ustanovení "[p]řevezme-li někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci." Proto také vydání věci oprávněné osobě nelze považovat za způsob nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2001, podle něhož "[z]ástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Pozdější vlastník zástavy má postavení zástavního dlužníka."

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, č. j. 55 Co 435/2012-217, změnil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 tak, že žalobu zamítl. Podle městského soudu totiž nebylo prokázáno, že by zástavní věřitel musel vědět, že stav zápisu předmětného pozemku neodpovídá skutečnosti, pročež zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele platně vzniklo a dosud trvá. Vzhledem k tomu, že se žalobce stal vlastníkem pozemku až ke dni 9. 9. 2013, kdy na něm vázlo zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 3. 1998 a vzhledem k tomu, že zákon o půdě neobsahuje - na rozdíl od zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb." nebo "zákon o mimosoudních rehabilitacích") - ustanovení korespondující § 10 odst. 3 naposledy citovaného zákona, z něhož by eventuálně bylo možné dovodit také dobrou víru restituenta o tom, že povinná osoba před vydáním nemovitosti splnila svou zákonnou povinnost a způsobila zánik zástavního práva, vázne podle názoru městského soudu na pozemku zástavní právo ve prospěch stěžovatelky.

5. K dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem z 10. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 211/2014-272 tak, že změnil citovaný rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrdil. Nejvyšší soud připustil dovolání, neboť pro rozhodnutí sporu bylo významné řešení právní otázky, zda působí vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona o půdě, zástavní právo, jež bylo zřízeno ještě v době před vydáním věci. Podle Nejvyššího soudu však městský soud tuto otázku vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud totiž nerozlišoval, zda zástavní právo vzniklo, a dále, zda působí proti vlastníku zástavy. Podle názoru Nejvyššího soudu zástavní právo může platně vzniknout, nepůsobí však v kontextu právě projednávané věci proti žalobci, neboť ten nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu shora citovaného ustanovení § 164 občanského zákoníku. Došlo-li totiž k vydání věci podle zákona o půdě dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby - jde tedy o obnovu původního právního stavu s účinky ex tunc - a proto nelze oprávněnou osobu, které byla věc vrácena do vlastnictví, považovat za pozdějšího vlastníka zastavené věci ve smyslu již zmíněného ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku. Zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 9. 3. 1998 tak v předmětné věci podle Nejvyššího soudu nezatěžuje daný pozemek, neboť nepůsobí vůči žalobci.

6. V daném kontextu má stěžovatelka nicméně za to, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces (zahrnující i zásadu rovnosti účastníků řízení a princip právní jistoty a předvídatelnosti), a to tím, že připustil dovolání žalobce v rozporu se zákonem a za dovolatele (žalobce) vyvodil otázku hmotného práva, která je pro rozhodnutí určující. Nadto prý tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou. V daném případě tak Nejvyšší soud podle mínění stěžovatelky zcela překročil hranice své pravomoci, když sám - bez ohledu na důvody vymezené v dovolání - vyvodil právní otázku (působení zástavního práva zřízeného před vydáním věci vůči oprávněné osobě, které byla věc vydána podle zákona o půdě). Zásadním způsobem tak znevýhodnil jednu stranu vůči druhé.

7. Vedle rovnosti účastníků řízení měl Nejvyšší soud porušit rovněž princip právní jistoty a předvídatelnosti, neboť se zcela odchýlil od závěrů, jimiž se zabýval Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, aniž by ovšem jakýmkoliv způsobem umožnil stěžovatelce vyjádřit se k jím nastolené právní otázce; ve své podstatě tak Nejvyšší soud postavil stěžovatelku před "hotovou věc". Porušení naposledy zmiňovaných principů je podle stěžovatelky o to závažnější, že Nejvyšší soud na daný případ aplikoval s odkazem na ustálenou judikaturu ve své podstatě průlomové soudní rozhodnutí, jež bylo vydáno teprve v průběhu předmětného řízení, respektive po podání dovolání [stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3771/2012 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz)].

8. V neposlední řadě stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí bez ohledu na zákonnou úpravu upřednostnil vlastnictví žalobce před právy stěžovatelky, což je podle jejího názoru nepřípustné. Na rozdíl od Nejvyššího soudu je totiž stěžovatelka přesvědčena, že v daném případě musí být právně významná dobrá víra zástavního věřitele a nelze ji s odkazem na nepůsobení zástavního práva vůči žalobci obejít způsobem, jakým to prezentuje Nejvyšší soud. Zástavní věřitel přece nemůže být odpovědný za to, že v době vydání majetku v restituci neexistoval žádný veřejně přístupný rejstřík uplatněných restitučních nároků, z něhož by bylo zjistitelné, že byl na pozemek uplatněn restituční nárok.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí následující.

11. Ústavní soud se již mnohokrát vyslovil v tom směru, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl. Ve své rozhodovací činnosti se přitom Ústavní soud opakovaně zabývá otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je podle něj mimo jiné aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu; jde tak svým způsobem o konkretizaci slavné Wittgensteinovy teze, podle níž "[h]ranice [našeho] jazyka znamenají hranice [našeho] světa" (srov. k tomu Wittgenstein, L. Tractatus

logico-philosophicus. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007, s. 66). Jazykový výklad tedy může v zásadě sloužit toliko k prvotnímu uchopení příslušné právní normy a k přiblížení se k jejímu obsahu, zpravidla avšak nikoliv k úplnému porozumění jeho smyslu a účelu; tu slouží řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji vlastní judikaturu [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], podle níž spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo.

12. Této povinnosti nicméně Nejvyšší soud podle přesvědčení Ústavního soudu v nyní projednávané věci při hodnocení podmínek přípustnosti žalobcova dovolání dostál. Z rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, a také z obsahu podaného dovolání, je totiž podle Ústavního soudu dostatečně patrné, že pro posouzení věci je skutečně rozhodující, zda zástavní právo působí proti tzv. oprávněné osobě ve smyslu restitučních předpisů (srovnej k tomu shora), a to za situace, kdy ke zřízení zástavního práva na věci, jež má být povinnou osobou vydána, dojde ještě v době před jejím vydáním. Ostatně sám žalobce ve svém dovolání (viz také obsah ústavní stížnosti) na tento problém upozorňuje mimo jiné rozlišováním mezi přechodem a převodem vlastnického práva v kontextu vztahu speciality restitučních předpisů k občanskému zákoníku; nehledě na to je pak otázka působení zástavního práva vůči oprávněné osobě podstatou celého sporu. Vyložil-li by Nejvyšší soud žalobcovo dovolání jinak, nenaplnil by tím podle názoru Ústavního soudu smysl a účel na věc dopadajících procesních pravidel.

13. Namítá-li stěžovatelka dále v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud otázku působení zástavního práva vyřešil v rozporu s jeho vlastní judikaturou (respektive že rozhodnutí, na něž je v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu odkazováno, vydal až v průběhu dovolacího řízení), pak stěžovatelka přehlíží, že Nejvyšší soud východiska použitá i v nyní projednávané věci uplatnil již ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 158/2008 (jak ostatně upozornil i obvodní soud ve shora citovaném rozhodnutí). V tomto rozsudku Nejvyššího soudu - a budiž řečeno, že je to pro právě projednávaný případ esenciálně určující (srov. k tomu dále) - Nejvyšší soud řešil význam a smysl shora zmíněného ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož "[vázlo-li] na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit". Ve své předchozí judikatuře [srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 229/2007] přitom Nejvyšší soud zastával názor, že zástavní právo zatěžuje věc i poté, co byla vydána oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. Mohou tak podle Nejvyššího soudu nastat situace, kdy oprávněná osoba převezme věc zatíženou platně zřízeným zástavním právem. Právní postavení zástavního věřitele nemůže být změnou vlastníka dotčeno. Nesplní-li proto povinná osoba povinnost předjímanou ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991, nelze zástavnímu věřiteli odepřít uspokojení ze zástavy ani pro rozpor s dobrými mravy. Přičítalo-li by se porušení povinnosti plynoucí z ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. k tíži zástavního věřitele, pak by to ve skutečnosti znamenalo činit zástavního věřitele bez opory v zákoně odpovědným za splnění této povinnosti vedle povinné osoby.

14. Tyto právní závěry - jež ve své podstatě do značné míry korespondují i se stížnostní argumentací stěžovatelky - nicméně samotný Nejvyšší soud prostřednictvím svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia přehodnotil a nově artikuloval právě v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 158/2008. Zde Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že podle právní úpravy obsažené v relevantním znění ustanovení § 164 občanského zákoníku působilo zástavní právo proti pozdějšímu vlastníkovi zástavy. To mimo jiné znamená, že zástavní právo podle Nejvyššího soudu působí vůči nabyvateli jen, jestliže smluvně převzal zástavu a jestliže při uzavření smlouvy o zástavním právu věděl nebo musel vědět. Vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněné osobě však nepředstavuje z pohledu ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, smluvní převzetí zástavy. Nadto, smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. I když pak vydání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. vychází ze smluvního principu, neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran. Dojde-li tak k vydání věci dohodou nebo rozhodnutím soudu, je tím vždy uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, a proto nelze ve vydání věci spatřovat smluvní převzetí ve smyslu ustanovení § 151d odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2000.

15. Naposledy uvedené závěry jsou podle Ústavního soudu plně uplatnitelné i v právě projednávané věci, neboť smyslem obou zákonů - tedy jak zákona o mimosoudních rehabilitacích tak zákona o půdě - je zmírnění křivd, k nimž došlo v období nesvobody. Povinná osoba proto musí oprávněné osobě ve smyslu obou citovaných předpisů vydat věc tak, aby nebyla omezována finančními či jinými nároky ať již osoby povinné či osob třetích. Je tedy nikoliv povinností oprávněné osoby, ale naopak osoby povinné chovat se tak, aby eventuální zástavní věřitel nebyl na svých právech poškozen. Jen pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že argumentace, na níž v posuzované věci své rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 založil a s níž se v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší soud ztotožnil, není vytvářením analogie mezi zákonem o půdě a zákonem o mimosoudních rehabilitacích, nýbrž jde o aplikaci základních principů, z nichž oba zákony, jako předpisy restituční, vychází a vycházet musí.

16. S tímto závěrem Ústavního soudu souvisí i to, namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že jako zástavní věřitel vycházela (respektive její právní předchůdce) z údajů uvedených v katastru nemovitostí, který jí v té době nepodával informace o probíhajícím restitučním řízení. Zde je však třeba podle Ústavního soudu v prvé řadě upozornit na ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), podle něhož se princip materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí uplatnil až po 1. 1. 1993. Tuto výluku lze podle Ústavního soudu tolerovat, neboť se jednalo o období

transformace - odhlédnuto od rozdělení československé federace - z totalitárního na demokratický právní stát. Takový závěr podle Ústavního soudu není v rozporu ani s nálezovou judikaturou vztahující se k ochraně dobré víry toho, kdo vychází z údajů zapsaných ve zmíněné státem spravované databázi [srov. zejména nález z 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a nález ze 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12], neboť oba tyto nálezy dopadají na období existence samostatné České republiky, když již nic nebránilo, aby všechny základní principy ovládající demokratický právní stát byly dodržovány a přísně vynucovány. Vzhledem k významu zásady odčinění některých křivd způsobených během období nesvobody se proto Ústavnímu soudu rovněž nejeví přiměřené - a žádný z naposledy citovaných nálezů Ústavního soudu toto specifikum právě projednávané věci nezohledňuje - aby vlastnické právo oprávněné osoby ve smyslu restitučních předpisů bylo jakkoliv omezováno ve prospěch zástavního věřitele, a to i přes dobrou víru vztahující se k úplnosti a správnosti zápisů v katastru nemovitostí.

17. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelky nebyla porušena její základní práva (svobody). Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru