Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 574/04Usnesení ÚS ze dne 21.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.574.04
Datum podání05.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3, § 711, § 719

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 574/04 ze dne 21. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. V., a N. V., oba zastoupeni JUDr. A. J., proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 9. 2003, č.j. 8 C 129/2003-188, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, č.j. 23 Co 446/2003-211 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, č.j. 26 Cdo 1063/2004-226, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rovněž shora uvedené rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu z výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (umožnění podnájmu třetí osobě bez souhlasu pronajímatele bytu). Ústavní stížností rovněž napadají usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto jejich dovolání.

V ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s tím, jak soudy posoudily právní úkony pronajímatele - Města Příbram, včetně zápisů do evidenčního listu, účtování nájemného a služeb. Stěžovatelé byli v dobré víře, že obci řádně oznámili podnájem třetí osoby prostřednictvím realitní kanceláře, způsobem obcí stanoveným a obec dokonce zapsala podnájemníka do evidenčního listu a vybírala poplatky za služby. Jsou přesvědčeni, že splnili veškeré podmínky v rámci úředního postupu stanoveného zákonem. Uvádí, že obec je právnickou osobou zvláštního druhu, která má jako pronajímatel povinnost vykonávat svá práva a povinnosti způsobem, který je pro nájemce transparentní a umožňuje prostřednictvím odborného aparátu řádný výkon práv a povinností obou smluvních stran.

Dle jejich názoru nebylo jednání pronajímatele v souladu s dobrými mravy, přičemž otázka dobrých mravů nebyla ani jedním soudem dostatečně přezkoumána, a to ani v rozsahu uloženém jim dovolacím soudem. Odvolací soud až v rozsudku ze dne 13. 1. 2004 (v pořadí třetím odvolacím rozsudku) posoudil dobré mravy v neprospěch stěžovatelů, kdy uvedl, že žalobci po celou dobu řízení, po kterou byla otázka udělení písemného souhlasu pronajímatele s podnájmem bytu objasňována, ač již věděli jak postupovat, se nesnažili napravit porušování svých povinností vyplývajících jim z nájmu bytu. Stěžovatelé namítají, že na tyto nové skutkové a právní závěry neměli možnost reagovat - nemohli se k tvrzení soudu procesně vyjádřit a navrhnout k němu jakékoliv důkazy. Přestože občanský soudní řád ukládá soudu poučovací povinnost dle ustanovení § 118, týkající se i právního posouzení věci, odvolací soud v řízení trvajícím 7 let až v posledním rozsudku posoudil věc právně zcela jinak, ačkoliv stěžovatelé nebyli v předchozím řízení v této věci řádně poučeni a k prokázání uvedené skutečnosti vyzváni. Soudy posoudily dobré mravy pouze na straně stěžovatelů, ale neposuzovali porušení dobrých mravů na straně pronajímatele, ačkoliv jejich porušení stěžovatelé opakovaně namítali.

Poukazují na to, že řízení ve věci trvá téměř sedm let, pronajímatel ani po tak dlouhé době jednoznačně neprokázal, že stěžovatelé porušili své povinnosti, přičemž oni po celou dobu hradili jím stanovené nájemné a úhradu za služby. Soudy nebyly schopny po dlouhou dobu zaujmout jednoznačné stanovisko, zda je výpověď z nájmu bytu daná po právu, čímž se sankce stanovená zákonem za hrubé porušení povinnosti v tomto případě míjí účinkem.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po zrušujícím výroku Nejvyššího soudu se soudy obou stupňů otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy zabývaly a žalovaní měli dostatečný prostor k uplatnění právně významných námitek. Poukázal na to, že žalovaní se domáhají nového zhodnocení důkazů a pro ně příznivějšího posouzení věci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Příbrami, sp.zn. 8 C 129/2003, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s provedeným dokazováním a z něj vyvozenými právními závěry, dle kterých byl naplněn výpovědní důvod dle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s ustanovením 719 obč. zák. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti převážně uvádí argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Z připojeného spisu Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo několikrát rozhodováno soudy všech stupňů. Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, č.j. 26 Cdo 1403/2002-178, ve kterém byla konstatována správnost právních závěrů soudů o naplnění shora uvedeného výpovědního důvodu, ale nedostatek v posouzení otázky rozporu výpovědi s dobrými mravy, se soudy věcí znovu zabývaly, přičemž tato rozhodnutí jsou napadena ústavní stížností.

Po provedeném řízení vzaly soudy za prokázané, že pronajímatel v roce 1996 udělil stěžovatelům souhlas s dohodou o výměně jimi užívaného bytu s manželi P., která se však neuskutečnila a do bytu stěžovatelů se nastěhoval pouze jejich syn M. P., který byl dne 10. 6. 1996 zaevidován v ohlašovně obyvatel k trvalému pobytu. Dne 1. 8. 1996 byl (na základě potvrzení o trvalém pobytu) v evidenčním listě v kolonce určené pro členy domácnosti zapsán M. P. s poznámkou podnájem bez souhlasu pronajímatele. Ze svědecké výpovědi pracovnice realitní kanceláře vyplynulo, že dodatek "bez souhlasu pronajímatele" byl učiněn poté, co na bytovém odboru ověřila, že písemný souhlas k pronájmu nebyl dán. Dále bylo zjištěno, že realitní kancelář, která na základě mandátní smlouvy obstarávala pro vlastníka a pronajímatele předmětného bytu (město Příbram) správu bytů, nebyla oprávněna k udělování souhlasu k přenechání jí spravovaných bytů do podnájmu, neboť toto oprávnění měla výhradně rada města Příbram. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že stěžovatelé pronajímatele o souhlas s podnájmem pro M. P. nežádali. Soudy proto dospěly k závěru, že stěžovatelé jako nájemci bytu bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele bytu pronajali část bytu M. P., čímž hrubě porušili své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Vyznačení bydliště v občanském průkazu (dle tehdy platného zák. č. 138/1982 Sb. a vyhl. 146/1982 Sb.) má pouze evidenční účinky a nezpůsobuje vznik, změnu či zánik nájemních vztahů. Stejně tak zápis občana do evidenčního listu slouží jen k vyměření poplatků spojených s nájmem bytu a poplatků za služby související s užíváním bytu a má jen evidenční význam. Písemný souhlas pronajímatele bytu k podnájmu však stěžovatelům udělen nebyl, neboť jen ze skutečnosti, že M. P. byl zapsán v evidenčním listu jako člen domácnosti, pro jehož vztah k nájemcům byl užit výraz podnájem, nelze dovodit, že pronajímatel projevil vůli dát nájemcům souhlas k přenechání bytu do podnájmu. (Naplnění výpovědního důvodu dle § 711 odst.1 písm. h) obč. zák. neužívání bytu soudy neshledaly, neboť i když se stěžovatelé v bytě převážně nezdržují, nečiní tak, s ohledem na podnikatelské aktivity a péči o matku, bez vážných důvodů.) V řízení vedeném po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, soud prvého stupně, který byl vázán právním názorem dovolacího soudu, vyzval stěžovatele, aby k jednání předložili všechny důkazy potvrzující jejich tvrzení, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé, ačkoliv byli soudem poučeni podle § 118a odst. 3 a § 119a) o.s.ř.o nutnosti uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy před vyhlášením rozhodnutí, tak neučinili. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, neboť právní zástupce se omezil na tvrzení, že praxí pronajímatele se dostali do situace, kdy nevěděli, že jejich jednání je protiprávní a že rozpor s dobrými mravy vyplývá z obsahu celého spisu. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil a dodal, že stěžovatelé se ani v průběhu řízení nesnažili napravit porušování svých práv a nepožádali o písemný souhlas k pronájmu. Soud dále uvedl, že stěžovatelé nejsou vysokého věku (stěžovateli bylo 55 let, stěžovatelce 51let) nemají zdravotní problémy, které by mohla ovlivnit změna prostředí a byt užívají jen zřídka, výkon práva dát výpověď nelze proto posuzovat jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy.

Ústavní soud ve své předchozí judikatuře konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s tímto ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené soudem, a to ani pokud by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Z obsahu spisu a odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a ve věci bylo provedeno důkladné dokazování umožňující přijmout meritorní rozhodnutí. Provedené hodnocení důkazů proto nelze označit jako hodnocení svévolné. Obecné soudy v souladu s ust. § 157 o.s.ř. svá rozhodnutí odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

K námitce stěžovatelů týkající se netransparentnosti postupu pronajímatele Ústavní soud uvádí, že možnost přenechat byt do podnájmu jen za podmínky udělení písemného souhlasu pronajímatele jednoznačně vyplývá z ustanovení § 711 odst. 1 písm. obč. zák. a §719a obč. zák. Stěžovatelům nesporně bylo známo, kdo je vlastníkem a pronajímatelem předmětného bytu a v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by pronajímatel nad rámec zákona či k upřesnění jeho provádění stanovil pravidla pro udělovaní souhlasu s pronájmem nesrozumitelným nebo matoucím způsobem. Za této situace bylo na stěžovatelích a především v jejich zájmu, aby při přenechávání bytu (jehož byli pouhými nájemci) do podnájmu další osobě postupovali v intencích zákona. Právní závěr, že za takový postup nelze považovat pouhé nahlášení další osoby do evidence osob užívajících předmětný byt a záznam o této skutečnosti není možné hodnotit jako písemný souhlas pronajímatele s podnájmem bytu, stejně jako právní závěr, že výkon práva pronajímatele nebyl v rozporu s dobrými mravy, proto nelze považovat za právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Pouze z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu.

K námitce stěžovatelů, že neměli možnost procesně reagovat na tvrzení krajského soudu o tom, že se nesnažili napravit porušování svých povinností vyplývajících jim z nájmu bytu ani v průběhu řízení, protože tato úvaha byla vyslovena až v rozsudku ze dne 13. 1. 2004, Ústavní soud uvádí, že krajský soud již ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2002, č.j. 23 Co 570/2001-150 (str. 9) uvedl, že žalovaní ani po obdržení žaloby a po celou dobu řízení dodatečně nepožádali o udělení souhlasu. Totéž konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2003 č.j. 26 Cdo 1403/2002-178 (str. 4), kterým byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelé tedy měli možnost na uvedené tvrzení reagovat. Z protokolu o jednání konaném dne 10. 9. 2003 i z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami je zřejmé, že ve vztahu ke stěžovatelům byla splněna poučovací povinnost a stěžovatelé byli výslovně vyzváni k prokázání svých tvrzení o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Poučovací povinnost soudu nelze chápat jako povinnost soudu průběžně v průběhu řízení poučovat jednu z procesních stran o krocích, které by eventuelně mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva). Ústavní soud v této souvislosti dodává, že závěry o tom, že výkon práva nebyl v rozporu s dobrými mravy, na zmíněné úvaze soudu ani nebyly postaveny.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v tomto usnesení pouze deklaroval nepřípustnost podaného dovolání a námitky stěžovatelů proti právnímu závěru Nejvyššího soudu, že v daném případě nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, ani nesměřují.

K poukazu stěžovatelů na délku řízení Ústavní soud shodně jako ve své předchozí judikatuře konstatuje, že samotné průtahy řízení (pokud by byly zjištěny) nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy ústavněprávní argumentace směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil a obsah spisu ani nenapovídá, že by stěžovatelé využili procesních prostředků daných zákonem č. 6/2002 Sb. (event. Předchozím zák. č. 436/1991 Sb.).

Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na soudní ochranu, chráněného v čl. 36 Listiny. Toto právo totiž není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatelů náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru