Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 573/03Usnesení ÚS ze dne 21.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.573.03
Datum podání18.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 706

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 573/03 ze dne 21. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 573/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. R. F., advokátem, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2003, sp. zn. 19 Co 290/2002, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. září 2002, sp. zn. 7 C 244/95, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení, a Statutárního města Zlína, zastoupeného JUDr. L. Č., advokátkou, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. září 2002, č. j. 7 C 244/95-186, kterým mu bylo uloženo vyklidit byt - půldomek, sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím ve Zlíně, ulice K., do 15 dnů od právní moci rozsudku, a zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2003, č. j. 19 Co 290/2002-300, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na rovné postavení účastníků před soudem, aniž by blíže konkretizoval tato práva.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výkladem zákonů státu Nový Jižní Wales, a to Oaths Act z roku 1900, a Real Property Act z roku 1900, tak, jak jej provedly soudy obou stupňů. Podle stěžovatele se soudy nezabývaly významem a právními následky místopřísežných prohlášení, kterými stěžovatel se svojí bývalou manželkou potvrdili v minulosti provedené vypořádání majetku, nabytého za trvání manželství. Přitom soudy nesprávně vyhodnotily právo upravující zápisy vlastnických práv k nemovitostem ve státě Nový Jižní Wales, neboť považovaly výpis New South Wales Land Title Office (obdoba katastrálního úřadu) za průkaznější, než stěžovatelem předložená místopřísežná prohlášení. Tak dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, že ke dni úmrtí sestry, respektive ke dni odchodu matky stěžovatele ze společné domácnosti, byl stěžovatel spoluvlastníkem obytného domu v Austrálii, a proto u něj nemohlo dojít k přechodu nájmu bytu. Stěžovatel má tedy zato, že důkazy jím předložené byly soudem posuzovány zcela odlišně od důkazů předložených protistranou, případně důkazů vyžádaných soudem.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah spisu a své rozhodnutí. Uvádí, že ústavní stížnost je jen snahou stěžovatele učinit z Ústavního soudu další přezkumnou instanci.

Statutární město Zlín, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti. Uvádí, že obecné soudy přihlédly ke všem tvrzením, provedly všechny navržené důkazy, které při svém rozhodnutí zohlednily, a že hodnocením důkazů v neprospěch stěžovatele nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Z připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 7 C 244/95, Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení byly provedeny všechny důkazy navržené stěžovatelem, a s výjimkou jednoho všechny důkazy navržené vedlejším účastníkem řízení. Oba účastníci nevznesli k provedeným důkazům žádné výhrady. Všechny důkazy byly soudy obou stupňů zohledněny, posouzeny a vyloženy, a to jak každý zvlášť, tak ve vzájemné souvislosti. Zamítnutí důkazního návrhu vedlejšího účastníka řízení bylo odůvodněno. Průběh řízení a rozhodnutí jsou detailně vyloženy jednak v odůvodnění rozsudků napadených ústavní stížností a dále i v jim předcházejícím rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. srpna 1997, č. j. 7 C 244/95-71, kterým byla žaloba zamítnuta, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 1999, č. j. 13 Co 122/98-100, kterým byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen. Hodnocení důkazů, tak, jak bylo provedeno soudy obou stupňů, Ústavní soud shledal ústavně konformním, stejně tak jako shledal ústavně konformním způsob vedení řízení.

Ústavní stížnost je nutno považovat za snahu o opětovný přezkum rozsudku soudu prvého stupně a za nesouhlas s neúspěchem v řízení. V daném případě stěžovatele tížilo břemeno důkazů ohledně jím tvrzeného právního řádu státu Nový Jižní Wales, v části vztahující se k vlastnictví nemovitostí. Skutkový stav mohl zajisté být více soudům obou stupňů přiblížen kvalifikovanými překlady textů příslušných právních předpisů, a to zejména Oaths Act z roku 1900 a Real Property Act z roku 1900. To však stěžovatel ani vedlejší účastník řízení nenavrhli a shodně navrhli v tomto ohledu vycházet ze zpráv Generálního konzulátu České republiky v Sydney. Za daného důkazního stavu tedy soudy obou stupňů mohly dospět ústavně konformním způsobem k těm rozhodnutím, které stěžovatel napadá.

Úspěch ve věci a souhlas soudů s názorem stěžovatele nejsou ústavně zaručeným právem stěžovatele. Ústavní soud tedy neshledal v posuzovaném případě porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, Ústavy České republiky, ani jiných součástí ústavního pořádku, vztahujících se k institutu práva na spravedlivý proces a k rovnému postavení účastníků před soudem.

Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru