Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 572/2000Usnesení ÚS ze dne 29.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.572.2000
Datum podání27.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 572/2000 ze dne 29. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. Ch., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2000, č.j. 13 To 724/99 - 275, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z příslušného soudního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 29. 11. 1999, č.j. 20 T 63/99 - 241, uznal stěžovatele spolu se dvěma dalšími obžalovanými vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 trestního zákona. Za to ho odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon trestu mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených silách České republiky na dobu dvou let. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel společně se spoluobžalovanými R. J. a J. N. dopustit tím, že dne 15. 10. 1998 kolem 0.00 hod na silnici mezi obcemi Hradiště na Písku a Pardubice jako službukonající členové hlídky OHS OŘ PČR Pardubice prováděli kontrolu osobního motorového vozidla zn. OPEL Astra, které řídil M. S. Po údajném zjištění požití alkoholu řidičem před jízdou pomocí dechové zkoušky požadovali po řidiči finanční částku 6.000,- Kč za to, že jeho přestupek řízení vozidla pod vlivem alkoholu neoznámí k vyřešení na dopravní inspektorát. S tím nejprve řidič souhlasil, posléze si to však rozmyslel. Když jim na Ch. ulici v Pardubicích odmítl požadovanou částku předat, odebrali mu jeho řidičský průkaz, zakázali mu další jízdu a sepsali s ním oznámení o přestupku s uvedením nepravdivých skutečností, které následně postoupili k dalšímu řízení na DI OŘ PČR Pardubice.

Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, když podobně jako ostatní spoluobžalovaní namítal, že jeho vina nebyla bezpečně prokázána. Přestože výpovědi všech spoluobžalovaných byly naprosto shodné, soud jim neuvěřil a rozhodl na základě osamocené a vnitřně rozporné výpovědi svědka S.. Poukázal i na rozpory ve výpovědi svědkyně J. a svědka P.

Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele a ostatních spoluobžalovaných zamítl, když konstatoval, že v řízení, které předcházelo, nebylo shledáno žádné pochybení takové povahy a závažnosti, aby mohlo ovlivnit jeho zákonnost, správnost a objektivitu. Okresní soud správně zjistil, že výpovědi všech tří obžalovaných a poškozeného S. se shodují až do okamžiku provedení dechové zkoušky na alkohol přístrojem Alcotest, který měl naměřit v krvi poškozeného 0,32 promile alkoholu. Protože se poté přístroj vypnul a údaj, který měl sloužit jako důkaz v přestupkovém řízení, se nepodařilo vytisknout, byl svědek S. vyzván, aby se opakovaně podrobil dechové zkoušce, což odmítl. Další průběh skutkového děje je jednoznačně prokazován svědkem S., jehož výpověď odvolací soud shledal věrohodnou a správnou. Naopak výpovědi stěžovatele a dalších obžalovaných posoudil soud jako nepravdivé, stejně jako jejich tvrzení uvedené v záznamu o přestupku, jež měl sloužit jako podklad pro správní řízení. S výpovědí poškozeného korespondují i další provedené důkazy, a to fotodokumentace, výpis z odběru peněz v bankomatu i výpovědi svědka policisty P. a svědkyně J.. Odvolací soud proto shledal závěr soudu I. stupně o tom, že stěžovatel a další obžalovaní jako veřejní činitelé úmyslně porušili své povinnosti a při výkonu pravomoci, která jim byla svěřena, postupovali v rozporu se zákonem a snažili se opatřit si neoprávněný majetkový prospěch, jako správný a provedenými důkazy dostatečně odůvodněný.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jeho zrušení s odůvodněním, že odvolací soud řádně nezhodnotil skutečnost, že jediným důkazem je výpověď poškozeného S. a proti tomu stojí tvrzení stěžovatele a jeho kolegů. Dále je odvolacímu soudu vytýkáno, že se vůbec nezabýval důkazem, proč došlo k záměně přístroje Alkotest, při porovnávání údajů Inspekcí MV ČR, dále, že se nevypořádal s důkazy, které jsou v tvrzeních poškozeného S. zcela rozporné jak při výsleších v přípravném řízení i před soudem, např. při tvrzení kde a kdy poprvé spatřil prvého policistu a kdy a kde se hovořilo o penězích. Nevypořádal se dále s důkazem o tom, proč poškozený S. nevolal tísňovou linku 158, ačkoli věděl, že tak může učinit, aby zajistil oznámením děj údajného požadavku úplatku proti stěžovateli a jeho kolegům, dále že se nevypořádal s rozporem v tvrzení poškozeného S. o výběru peněz z bankomatu, kde tvrdil, že byl tak nervózní a rozrušený, že při výběru několikrát zadal špatně PIN, což bylo vyvráceno zprávou Komerční banky, a. s. Nezabýval se věrohodností výpovědi utajené svědkyně J., když v řízení před soudem I. stupně uvedla, že jí poškozený S. vyprávěl o celé věci před výpovědí u soudu a dále se nezabýval tím, jestli bylo nutné ji utajovat, když mohly být odstraněny rozpory z její výpovědi v přípravném řízení a následně před soudem, pokud by musela odpovídat na dotazy obhájců, a zda tím nebylo porušeno právo stěžovatele a jeho kolegů na obhajobu. Odvolacímu soudu je dále vytýkáno, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědi svědka P. a poškozeného S., ohledně tvrzení svědka S. v přípravném řízení i před soudem k obsahu jeho sdělení svědkovi P., ani proč v rozhovoru s tímto policistou nežádal o odběr krve, aby prokázal, že neřídil vozidlo v podnapilém stavu. Odvolací soud se také nezabýval výpovědí stěžovatele a obžalovaného J. ohledně opětovné výzvy k dechové zkoušce svědka S. přístrojem Alkotest. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 575/2000, a rozhodnutí ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 573/2000, bylo Ústavním soudem zjištěno, že rovněž ostatní spoluobžalovaní N. a J. podali proti zamítavému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2000, č.j. 13 To 724/99 - 275, ústavní stížnosti, a to se stejnou argumentací, jaká je obsažena i v nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatele R. Ch. a jak byla podrobně citována na jiném místě tohoto rozhodnutí. Obě předcházející ústavní stížnosti stěžovatelů N. a J. byly odmítnuty Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud především konstatuje, že ani nyní nebyly stěžovatelem tvrzeny argumenty jiné, než jaké uváděli jeho kolegové, Ústavní soud ani v tomto případě neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost odmítá ze stejných důvodů jako předchozí ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení krajského soudu a nemá jakýkoliv důvod se i v nyní posuzované věci od dříve učiněných závěrů odchýlit.

K věci samé Ústavní soud odkazuje na svoji dřívější judikaturu, ve které dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti. Z dostupných podkladů je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně však prokazují, že se obecné soudy věcí důkladně a podrobně zabývaly a hodnotily veškeré předložené důkazy. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že jediným důkazem je výpověď poškozeného S. a proti tomu stojí tvrzení stěžovatele a jeho kolegů. Naopak výpovědi poškozeného S. a všech spoluobžalovaných jen zapadají do celkového rámce provedeného dokazování, když jako další důkaz sloužily výpovědi svědka P., svědkyně J. a či úřední záznam svědka R. V rámci odůvodnění svých rozhodnutí oba obecné soudy uvedly a přesvědčivě vysvětlily, co kterým důkazem bylo zjištěno, proč a kterým důkazům věřily, stejně jako proč a které důkazy pominuly. V naznačeném směru Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých nelze spatřovat postup rozporný se zákonem, či dokonce promítající se do roviny protiústavnosti, a to jak z hlediska dodržení procesních postupů, tak i z hlediska samotného hodnocení důkazů, když i v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 trestního řádu), a to při zachování hranic ústavnosti vymezujících právo na spravedlivý proces. Za této situace Ústavní soud neshledal důvod označit rozhodnutí odvolacího soudu za protiústavní.

K dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k záměně přístroje Alkotest, naopak je patrné, že byly zkoušeny přístroje oba (první viz č.l. 112-125 a druhý viz č.l. 127 - 132) a závěry obecných soudů vycházejí ze skutečností, zjištěných z přístroje, který měli stěžovatel a oba spoluobžalovaní v den provádění kontroly poškozeného k dispozici.

Ústavní soud dále nenalezl pochybení v hodnocení výpovědi poškozeného S.. Případné nepodstatné rozpory v jeho výpovědích v přípravném řízení a v řízení před soudem jsou vysvětlitelné vzhledem k době, která uplynula mezi jeho výpovědí učiněnou před orgány činnými v přípravném řízení, a výpovědí danou v řízení před soudem. Nedosahují nicméně takové intenzity, která by zpochybnila jeho výpověď jako celek. Obdobně rozpor ve tvrzení, týkající se zadání PIN poškozeným, je podružnou skutečností, která nemůže mít vliv na celkový obraz skutkového děje, ani nemůže sama o sobě založit domněnku o nevěrohodnosti celé výpovědi poškozeného.

Skutečnost, že poškozený nevolal tísňovou linku 158, pak nelze hodnotit jako důkaz svědčící ve prospěch stěžovatele, který by zpochybnil výpověď poškozeného, když z tvrzení poškozeného v přípravném řízení vyplývá, že mu volání nebylo obžalovanými umožněno, a proto hned po incidentu šel věc nahlásit na nejbližší policejní oddělení. Pravdivost jeho tvrzení je doložena úředním záznamem Policie ČR, Obvodního oddělení 1 v Pardubicích ze dne 20. 10. 1998 (č.l. 93).

Ústavní soud dále konstatuje, že z protokolu o hlavním líčení z 11. 10. 1999 vyplývá, že svědkyně J. byla soudem vyslechnuta bez přítomnosti stran. Mimo jiné uvedla, že před výslechem u soudu hovořila s poškozeným, aby jí v kostce řekl, o co se vlastně jednalo. Její jednání je pochopitelné s ohledem na roční časový odstup od události, jíž byla svědkem. Rozhodné je, že se její výpověď učiněná před soudem zásadně nelišila od výpovědi, kterou učinila v přípravném řízení. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že svědkyně J. poté, co byla odděleně vyslechnuta, odpovídala i na dotazy obhájců. Právo stěžovatele na obhajobu porušeno tudíž nebylo.

Ústavní soud konstatuje, že výpovědi svědků P. a S. jsou v zásadě slučitelné, byť určité rozpory mezi nimi existují. Tyto rozpory však nedosahují takové intenzity, která by v zásadním smyslu znevěrohodňovala výpověď svědka S., a v žádném případě nezakládají extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a vykonanými skutkovými zjištěními. Ke skutečnosti, že poškozený nežádal v daném okamžiku odběr krve, se tento ve své výpovědi vyjádřil tak, že se chtěl pouze informovat na možnost podání stížnosti proti neadekvátnímu postupu obviněných. Svědek P. přitom vypověděl, že poškozený na něho nepůsobil dojmem podnapilého člověka, ani z jeho dechu necítil alkohol. V opačném případě by na jeho chování musel reagovat. Z toho vyplývá, že nebyl dán zřejmý důvod pro to, aby byl proveden u poškozeného odběr krve.

Obdobně shodné tvrzení stěžovatele a obžalovaného J., týkající se opětovné výzvy k dechové zkoušce poškozeného, je jen jedním z řady důkazů, které obecné soudy při svém rozhodování braly v úvahu. Stěžovatel přehlíží, že v řízení před obecnými soudy bylo bezpečně prokázáno, jak uvedl soud prvního stupně (č.l. 246), že spoluobžalovaní svými smyšlenými úředními záznamy, přizpůsobováním výpovědí dané situaci a vědomým uváděním nepravdivých skutečností, se staví do světla nevěrohodných osob, ač by měli, v postavení policistů - veřejných činitelů, kteří mají dozírat na pořádek a chránit zájmy občanů a měli by být vzorem pro ostatní, vystupovat opačně.

Ústavní soud neshledal, obdobně jako u předchozích ústavních stížností v této věci, důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. 1. 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru