Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 571/99Nález ÚS ze dne 24.05.2000K privatizaci majetku, na nějž byl před schválením privatizačního projektu uplatněn restituční nárok

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
osoba/povinná
Privatizace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/18 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.571.99
Datum podání17.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 11 odst.1 písm.c, § 5 odst.3, § 14a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 571/99 ze dne 24. 5. 2000

N 74/18 SbNU 151

K privatizaci majetku, na nějž byl před schválením privatizačního projektu uplatněn restituční nárok

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J.

R-ové, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě

a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu

Vsetín, 2) Lesů ČR, st. p. Hradec Králové, proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca

521/98-25, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j.

22 Ca 521/98-25, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu

dne 17. 12. 1999, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č. j. 22 Ca

521/98-25, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve

Vsetíně ze dne 30. 10. 1998, č. j. PÚ 328-1/92-201, bylo určeno,

že stěžovatelka není vlastníkem pozemků p. č. 535 a 553 o výměře

15 212 m2 v k. ú. D. B. s odůvodněním, že k přechodu vlastnictví

na stát došlo ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. k) zák. č.

229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a pokud jde o posouzení

případné existence překážky bránící jejich vydání, odkázal

pozemkový úřad na vázanost názorem Krajského soudu v Ostravě,

který shledal překážku pro jejich vydání ve smyslu ust. § 11 odst.

1 písm. c) a § 14a cit. zákona.

Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 1999,

č. j. 22 Ca 521/98-25, tak, že rozhodnutí Okresního úřadu,

okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně ze dne 30. 10. 1998, č. j.

PÚ 328-1/92-201, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není

vlastníkem pozemků p. č. 535 a 553 o výměře 15 212 m2 v k. ú. D.

B., se potvrzuje.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že orgány

veřejné moci upřely její právo na ochranu, neboť její věc

neprojednávaly bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Obecný

soud neakceptoval stěžovatelčin názor, že pokud šlo o privatizaci,

jednalo se o rozpor s ust. § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 1997, č. j. 15 Ca

427/97, a na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.

4. 1999, č. j. 30 Ca 220, 221, 222/98. Stěžovatelka dále uvádí, že

zásahem veřejné moci došlo k porušení jejího práva domáhat se

navrácení majetku, který jí podle restitučních předpisů náleží.

Uvádí dále, že její požadavek je v souladu s dobrými mravy, když

teprve po té, co svůj restituční nárok řádně uplatnila u správního

orgánu a povinnou osobu vyzvala k vydání věcí, dochází

k privatizaci a k enormnímu zastavování pozemků. Dále stěžovatelka

vyvrací ve své stížnosti argumentaci Krajského soudu v Ostravě, ve

které soud poukazuje na nález Ústavního soudu uveřejněný pod. č.

281/98 Sb.

Stěžovatelka dále ve své stížnosti uvádí, že v současné době

je postaveno v okolí hlavní budovy 45 ks chatek, zjištění

pozemkového úřadu, že se jedná o 42 ks chatek je nepřesné. Navíc

stavba sociálního zařízení umístěná na konci areálu je postavena

bez příslušného stavebního povolení a ze 2/3 se nachází na jejím

pozemku, který stěžovatelce již byl vrácen. Protože chatky jsou

podle stěžovatelky stavby jednoduché a montované, je možné je

odstranit a příslušnou část pozemku vrátit. Stěžovatelka má

v okolí své pozemky, které lesnicky využívá a v případě, že bude

její ústavní stížnosti vyhověno a další pozemky jí budou vráceny,

bude je rovněž lesnicky využívat.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě JUDr. E. C-ová ve

svém vyjádření uvádí, že tvrzení stěžovatelky, podle kterého

zásahem veřejné moci došlo k porušení jejího práva domáhat se

vrácení majetku s odkazem na čl. 11 Listiny a podle kterého její

požadavek na vydání pozemků je v souladu s dobrými mravy,

nepovažuje za důvodné.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního úřadu, okresního

pozemkového úřadu ve Vsetíně spis č. j. PÚ 328-1/92-201, jakož

i vyjádření tohoto úřadu k projednávané věci. Ve svém vyjádření

pozemkový úřad, vázán právním názorem Krajského soudu v Ostravě,

uvedl, že paní Jitka Rambousková není vlastníkem pozemků zapsaných

u Katastrálního úřadu Vsetín, pracoviště Valašské Meziříčí, na

listu vlastnictví č. 849 pro obec a katastrální území D. B.

Předmětné nemovitosti nelze oprávněné osobě vydat z důvodů

uvedených v ust. § 11 odst. 1 písm. c) a ust. § 14a zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Oprávněná osoba má

nárok na náhradu ve smyslu ust. § 11 odst. 2 a ust. §§ 14 a 16

cit. zákona.

Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Ve smyslu nálezu pléna Ústavní soudu ze dne 24. 5. 1994, sp.

zn. Pl. ÚS 16/93 je restituce odstraněním protiprávnosti při

převodu vlastnického práva, a to obnovením původních právních

vztahů.

Překážkou bránící vydání předmětných nemovitostí shledaly

pozemkový úřad jakož i Krajský soud v Ostravě v ustanovení § 11

odst. 1 písm. c) a § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Ústavní soud po přezkoumání celé věci dospěl k závěru, že

Krajský soud v Ostravě se dostatečně nezabýval otázkou charakteru

předmětných nemovitostí - přesněji p. č. 535 v k. ú. D. B., resp.

otázkou charakteru celého areálu. Nezkoumal ani otázku, co brání

vydání nemovitosti v nezbytném rozsahu, zda lze stávající chaty

demontovat, nebo zda stavby brání zemědělskému využití pozemku.

Bylo podle Ústavního soudu povinností krajského soudu

zhodnotit, zda předmětný pozemek je skutečně takového charakteru,

že ho nelze vydat. Z provedených důkazů vyplývá, že soud se

spokojil se znaleckým posudkem Ing. B. T. ze dne 28. 5. 1996, sp.

zn. 12 C 257/94. Tento znalecký posudek však shledává Ústavní soud

nedostatečným.

Krajský soud byl povinen zkoumat, zda alespoň v některých

případech nejde o pozemky, které bezprostředně souvisejí se

stavbami, bylo povinností soudu v tomto směru provést dokazování,

jak mu to umožňuje ustanovení § 250q odst. 1 o. s. ř. Právě

s ohledem na tuto skutečnost bylo povinností soudu, aby se

s ohledem na ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny

zabýval skutkovými okolnostmi daleko podrobněji.

V odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 68/94

vyslovil Ústavní soud právní názor, že pokud zásadní spornou

otázkou v soudním řízení bylo to, zda existuje či neexistuje

překážka bránící ve vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže se

soud spokojit s tvrzením povinné strany o nemožnosti vydání

pozemků, aniž by toto tvrzení podrobil ověření. Takový postup je

v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle Listiny (zejména

čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2), jakož i v rozporu s čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený právní

názor Ústavního soudu lze analogicky vztáhnout i na projednávanou

věc.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozsudku ze dne

16. 9. 1999, č. j. 22 Ca 521/98-25, odkazuje na nález Ústavního

soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 281/1998 Sb. Právní

názor v odůvodnění tohoto nálezu byl však Krajským soudem

v Ostravě nesprávně vyložen. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění

výše uvedeného rozsudku uvedl: "V souvislosti s posouzením vztahu

mezi restitucemi a privatizací je nutno poukázat na nález

Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1998 publikovaný pod č. 281/1998 Sb.

K tomu je třeba uvést, že výše uvedeným nálezem zamítl

Ústavní soud návrh stěžovatelů na zrušení části ustanovení čl. II

bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů, a to slov "nebo byl-li schválen ohledně takové věci

privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci".

Zákon č. 116/1994 Sb. rozšířil okruh osob oprávněných ze zákona

o mimosoudních rehabilitacích. Tímto zákonem došlo k rozšíření

nároků v době, kdy se s majetkem, který byl dodatečně zahrnut do

restitucí, mohlo již dříve nakládat . Protože došlo k nové změně

vlastnických poměrů, musel zákon č. 116/1994 Sb. tuto situaci

řešit tak, aby nezaložil ve svých důsledcích nové majetkové křivdy

v nově konstituovaných vlastnických vztazích.

Analogicky byl novelizován i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů.

Tyto novelizace tedy neupřednostnily privatizace před

restitucemi při zachování nároku na finanční náhradu obecně, tedy

v celém rozsahu, ale pouze ve vztahu k novém okruhu oprávněných

osob, konstituovanému novelizacemi (zákon č. 116/1994 Sb., a zákon

č. 30/1996 Sb.).

Není možné tedy obecně upřednostňovat privatizace před

restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční

náhradu s odkazem na to, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, je nikoli odstranění, nýbrž zmírnění

některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům

zemědělského a lesního majetku.

Ze spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve

Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě. sp. zn. 22 Ca 521/98, Ústavní

soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila včas, tedy ve lhůtě

stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

nárok na vydání předmětných nemovitostí u Okresního pozemkového

úřadu ve Vsetíně, a to po marné výzvě k vydání ze dne 18. 2.

1992, jimž se domáhala svého nároku u povinné osoby

- Jihomoravských státních lesů, Brno, závodu Bystřice p. Hostýnem.

Krátce poté schválila vláda ČR usnesením č. 380 ze dne 20.

května 1992 privatizační projekt ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, na jehož základě rozhodl ministr

zemědělství ČR o převedení části majetku dosavadního státního

podniku Jihomoravské státní lesy na Fond národního majetku.

K tomuto právnímu úkonu došlo přesto, že § 5 odst. 3 zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přikazuje povinné

osobě nakládat s nemovitostmi, na něž byl uplatněn restituční

nárok, až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře. Současně však

zakazuje ode dne účinnosti zákona o půdě převést takovéto věci,

jejich součásti a příslušenství, do vlastnictví jiného pod sankcí

neplatnosti těchto právních úkonů. Z citovaného ustanovení zákona

je tedy zřejmé, že nemovitosti na něž byl uplatněn restituční

nárok a o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného

privatizačního projektu rozhodnuto, neměl být převeden do

vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stalo, byly

všechny takovéto úkony právně neplatné. Neobstojí tedy tvrzení

Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu ve Vsetíně, jakož

i Krajského soudu v Ostravě, že předmětné nemovitosti nelze vydat,

neboť na ně byl schválen privatizační projekt či bylo rozhodnuto

o jejich privatizaci.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy

a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných

soudů. Rovněž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší "přehodnocovat"

hodnocení obecných soudů a nahrazovat je vlastním hodnocením.

Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší posoudit, zda řízení před

obecným soudem bylo spravedlivé a zda jeho rozhodnutím nebyly

porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Do rozhodovací činnosti

obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy,

byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl

k závěru, že ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 11

Listiny, zakotvující právo vlastnit majetek, čl. 36 odst. 1, podle

kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo

každého na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle §

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl a stížností

napadený rozsudek Krajskéhosoudu v Ostravě ze dne 16. 9. 1999, č.

j. 22 Ca 521/98-25, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru