Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 571/06 #1Nález ÚS ze dne 21.04.2009K interpretaci obsahu dohod obecnými soudy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /spra... více
Věcný rejstříkSmlouva
interpretace
Spoluvlastnictví
Nájem
neplatnost/absolutní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/53 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.571.06.1
Datum vyhlášení05.05.2009
Datum podání23.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 663, § 39

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek
Jestliže obecný soud při interpretaci dohod postupuje formalisticky, bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány, poruší stěžovatelovo základní právo zakotvené v čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů J. D. a J. D. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 21. dubna 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 č. j. 30 Co 170/2006-196 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 2005 č. j. 14 C 249/2004-142.

Narativní část

Okresní soud v Kladně zamítl žalobu stěžovatelů o stanovení povinnosti žalovaného uzavřít se stěžovateli smlouvu o nájmu nemovitostí a žalobu o zaplacení smluvní pokuty. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Dne 18. 11. 1997 účastníci řízení uzavřeli dvě smlouvy; jedna byla uzavřena mezi stěžovatelem a) a žalovaným a druhá mezi stěžovatelem b) a žalovaným. Obě byly označeny jako „dohoda o uzavření budoucí nájemní smlouvy“ a obě měly shodný obsah. V každé z nich vždy ten ze stěžovatelů, který byl účastníkem smlouvy, vystupoval jako výlučný vlastník pozemků. Soud dospěl k závěru, že dohody o uzavření budoucí nájemní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelé napadli rozsudky soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností, jelikož nesouhlasili s jejich právními závěry o absolutní neplatnosti těchto dohod a vytýkali jim příliš formální způsob interpretace.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K pravidlům interpretace smluv se Ústavní soud již vyjádřil ve své judikatuře, přičemž dovodil, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli, přičemž zdůraznil prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.

Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci soudy obou stupňů spatřovaly důvod absolutní neplatnosti posuzovaných dohod v tom, že dle nich každý ze stěžovatelů jako pronajímatel disponoval i s tím podílem předmětných nemovitostí, k němuž neměl žádné oprávnění, což je v rozporu s ustanovením § 663 občanského zákoníku. Tento svůj závěr postavily výhradně na zjištění, učiněném z článků I. předmětných smluv, že každý ze stěžovatelů, ač podílový spoluvlastník, je v té které smlouvě označen jako výlučný vlastník celé nemovitosti.

Ústavní soud konstatoval, že v situaci, kdy byly soudům předloženy dvě dohody o budoucí smlouvě nájemní, sepsané v tentýž den a týkající se stejného předmětu nájmu, naprosto shodného obsahu, lišící se toliko označením pronajímatele, který je v té které smlouvě uveden v záhlaví, a bylo tvrzeno, že v nich jde o shodný projev vůle stěžovatelů coby „rovnodílných“ spoluvlastníků předmětných nemovitostí a nájemce (byť formálně zachycený ve dvou smlouvách), uzavřít v budoucnu nájemní smlouvu, měly obecné soudy při výkladu dotčeného článku dohody zjišťovat skutečnou vůli účastníků smlouvy a nikoli použít doslovný výklad tohoto článku. Obecné soudy tak nevzaly v úvahu, že to byl žalovaný, který návrhy dohod, jež později označil za neplatné, zpracovával a předložil stěžovatelům k podpisu, přičemž tedy musel vědět, že každý ze stěžovatelů je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, nikoli jejich výlučným vlastníkem. Rovněž z návrhu samotné nájemní smlouvy vyplývalo, že žalovaný měl se stěžovateli vůli jednat coby s podílovými spoluvlastníky.

Ústavní soud tak uzavřel, že obecné soudy při interpretaci dohod postupovaly formalisticky bez zjišťování skutečné vůle účastníků dohod, přičemž se nevypořádaly se shora zmíněnými, relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a ve svém důsledku i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Tyto vady byly takového charakteru, že založily porušení článku 1 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 571/06 ze dne 21. 4. 2009

N 91/53 SbNU 171

K interpretaci obsahu dohod obecnými soudy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 ve věci ústavní stížnosti a) J. D. a b) Ja. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 č. j. 30 Co 170/2006-196 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 2005 č. j. 14 C 249/2004-142, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o stanovení povinnosti žalovaného uzavřít se stěžovateli nájemní smlouvu a o zaplacení smluvní pokuty, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení a V. M. jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 č. j. 30 Co 170/2006-196 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 9. 2005 č. j. 14 C 249/2004-142 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2006, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhují odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 14 C 249/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Kladně zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2005 č. j. 14 C 249/2004-142 žalobu stěžovatelů o stanovení povinnosti žalovaného (dále též "vedlejší účastník") uzavřít se stěžovateli smlouvu o nájmu nemovitostí (pozemku parc. č. 158 v k. ú. Miletice u Velvar, obec Černuc, zapsaného na LV č. 116 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Kladno), specifikovanou ve výroku I. rozsudku, a žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč. Rozhodl též o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 157 a 158, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Dne 18. 11. 1997 účastníci řízení uzavřeli dvě smlouvy; jedna byla uzavřena mezi stěžovatelem a) a žalovaným a druhá mezi stěžovatelem b) a žalovaným. Obě jsou označeny jako "dohoda o uzavření budoucí nájemní smlouvy" a obě mají shodný obsah. V každé z nich vždy ten ze stěžovatelů, který byl účastníkem smlouvy, vystupoval jako výlučný vlastník pozemků. Účastníci se smlouvou zavázali nejpozději do 60 dnů před započetím skrývkových prací uzavřít nájemní smlouvu, dle níž pronajímatel (ten který stěžovatel) převede na nájemce (vedlejšího účastníka) časově omezené užívací právo k označeným pozemkům za úplatu ve výši 400 Kč za 1 m2. Smlouva obsahuje i další ujednání pro případ, že nedojde k uzavření nájemní smlouvy, včetně smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že pozemek p. č. 158 je již dotčen skrývkovými pracemi i těžbou. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že dohody o uzavření budoucí nájemní smlouvy jsou ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále též jen "o. z.") neplatné pro rozpor se zákonem, a to s ustanovením § 663 občanského zákoníku. Konstatoval, že právo užívat pozemky má vlastník pozemku a v případě, jestliže jsou ve spoluvlastnictví, mají toto právo všichni spoluvlastníci společně, neboť ideální spoluvlastnický podíl na pozemku pronajmout nelze. Dle soudu obě tyto absolutně neplatné dohody nelze považovat za jednu platnou smlouvu. Vzhledem k tomu posoudil jako neplatné i ujednání o smluvní pokutě.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2006 č. j. 30 Co 170/2006-196 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Plně se ztotožnil s jeho závěrem, že obě smlouvy svým obsahem odporují zákonu, z čehož je nutno dovodit jejich absolutní neplatnost. Takové smlouvy nemohou založit právo na uzavření nájemní smlouvy a nelze se dle nich úspěšně domáhat ani jiného plnění, konkrétně zaplacení smluvní pokuty.

Stěžovatelé napadli rozsudky soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Namítají v ní, že obecné soudy shledaly dohody o uzavření budoucí nájemní smlouvy absolutně neplatnými, aniž by se zabývaly okolnostmi, za nichž byly uzavřeny (vůlí smluvních stran, skutečností, že návrh smluv zpracovával žalovaný, který věděl, že každý ze stěžovatelů je spoluvlastník nemovitostí, povoleními báňského úřadu, která by žalovaný neobdržel bez uzavření údajně neplatných dohod), a následky jejich uzavření, které jsou pro stěžovatele neodčinitelné (pozemek stěžovatelů byl zdevastován, tedy plně vytěžen a jeho uvedení do původního stavu by stálo v cenové relaci roku 2004 cca 15 mil. Kč, nájemní smlouva nebyla uzavřena). Nevzaly tedy v úvahu všechny provedené důkazy, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a ve svém důsledku i k nesprávnému právnímu posouzení věci. V soudním řízení tak došlo k porušení § 132 o. s. ř. a v důsledku toho i práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatelů jde o extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Nebyl ochráněn zásah do jejich vlastnických práv, neboť pozemek byl vytěžen, aniž by byla uzavřena nájemní smlouva, a soudy místo ochrany vlastníka určily dohody za neplatné a nadto žalovanému přiznaly náhradu nákladů řízení, i když jim muselo být známo, že stěžovatelé po právu brání pouze neoprávněný zásah do svého vlastnictví ze strany žalovaného, kterému by náhrada nákladů neměla být z důvodů hodných zvláštního zřetele přiznána. Stěžovatelé upozorňují na to, že předmět smlouvy jako předpoklad určitosti tohoto právního úkonu musí být posuzován dle zásad uvedených v ustanovení § 35 občanského zákoníku. Dle jejich přesvědčení byly nemovitosti označeny tak, že nemohlo dojít k jejich záměně. K omylu došlo pouze v tom, že stěžovatelé vystupovali jako jediní vlastníci pozemku, ač byli spoluvlastníky. Obě strany ovšem věděly, že jsou spoluvlastníky, a jejich vůle tedy byla dána. Nemůže proto jít o absolutně neplatnou dohodu, když nadto nejde o nájemní smlouvu samotnou, ale o dohodu o uzavření budoucí nájemní smlouvy. Dle stěžovatelů postupovaly soudy při hodnocení uzavřených dohod formalisticky a bez zřetele k § 35 o. z. Neplatnost dohod nelze dle stěžovatelů dovodit ani z obecných ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě, když podstatnými náležitostmi je dohoda o předmětu a úplatnost, k níž v projednávaném případě došlo. Neplatnost nelze dovodit ani z § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť obě strany souhlasily s uzavřením budoucí nájemní smlouvy za určitých podmínek, což jistě není v rozporu s dobrými mravy.

K ústavní stížnosti se vyjádřili coby účastníci řízení Krajský soud v Praze a Okresní soud v Kladně a coby vedlejší účastník V. M.

Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, z něhož vyplývá, proč považoval obě smlouvy o budoucí smlouvě nájemní za absolutně neplatné a z jakého důvodu vyloučil i možnost uplatnění § 41 o. z. Za neopodstatněné označil tvrzení, že již v počátku řízení odkázal stěžovatele na uplatnění náhrady škody a bezdůvodného obohacení, když před zahájením odvolacího jednání pouze v rámci pokusu o smírné vyřešení věci upozornil na možnost finančního vyrovnání i na běh promlčecí lhůty.

Okresní soud v Kladně vyslovil přesvědčení, že v řízení, které proběhlo v souladu se zákonem a v němž byla dodržena procesní práva účastníků, nedošlo k porušení základních práv a svobod.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal na to, že soudy správně zjistily skutkový stav věci, z něhož také vyvodily správné právní závěry. Upozornil na ustanovení § 50a o. z., které vyžaduje k platnosti smlouvy o uzavření budoucí smlouvy písemnou formu, aby v budoucnu nedocházelo ke sporům o tom, co vlastně mělo být předmětem budoucí smlouvy. Při výkladu právních úkonů učiněných v písemné formě je pak třeba zásadně použít především gramatické prostředky. Odkaz stěžovatelů na § 35 odst. 2 o. z. považuje vedlejší účastník za nepřípadný, neboť vůle stěžovatelů byla v rozporu s jazykovým projevem. Dle něj by Ústavní soud měl zcela odmítnout argumentaci stěžovatelů, která se týká právního posouzení dohod o uzavření budoucích nájemních smluv soudy jako právních úkonů absolutně neplatných, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní opravné prostředky, tj. nepodali dovolání. Jejich výklad o platnosti právních úkonů jako projevů vůle nemá dle přesvědčení vedlejšího účastníka v ústavní stížnosti místo, neboť jde pouze o názor stěžovatelů. Vytvoření vlastního právního názoru soudem rozhodně nemůže představovat zásah do ústavních práv účastníka soudního řízení. Pokud odvolací soud stěžovatele v průběhu jednání upozornil na běh promlčecích lhůt u nároků na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody, učinil tak bezpochyby k tíži vedlejšího účastníka, a žádná práva stěžovatelů tím tedy neporušil. Ostatně stěžovatelé tohoto upozornění využili, když se žalobou po vedlejším účastníkovi domáhají zaplacení částky 2 000 000 Kč z titulu náhrady škody za vytěžený štěrkopísek na jejich pozemku. Vedlejší účastník závěrem svého vyjádření zdůraznil, že byl vždy připraven se se stěžovateli dohodnout na úplatě za užívání jejich pozemku, odmítal však přistoupit na jejich nereálné požadavky, kdy se domáhali uzavření nájemní smlouvy s nájemným ve výši 400 Kč za m2 (obvyklá cena pozemků v dané lokalitě je mnohonásobně nižší). To bylo dle vedlejšího účastníka důvodem podání ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.

V replice na podaná vyjádření stěžovatelé setrvali na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti. Vyjádření krajského soudu považují za nepřesvědčivé, když v době odvolacího jednání byla již lhůta pro podání žaloby na náhradu škody a bezdůvodného obohacení promlčena. Stěžovatelé, vědomi si běhu promlčecí lhůty, tuto žalobu podali včas. K vyjádření vedlejšího účastníka ohledně nevyužití všech procesních prostředků upozornili na to, že zákon nevyžaduje, aby museli před podáním ústavní stížnosti podat dovolání. Nemůže se jim klást za vinu, že upozornili policii, báňský úřad i soud na to, že vedlejší účastník bez jakékoli smlouvy a vyrovnání vytěžil jejich pozemek. Navíc návrhy neplatných dohod zpracovával sám vedlejší účastník, který velice dobře věděl, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku.

Vzhledem k námitce vedlejšího účastníka (uplatněné ve vyjádření k ústavní stížnosti), že stěžovatelé nevyužili všech zákonných opravných prostředků, neboť nepodali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, se Ústavní soud v prvé řadě zabýval přípustností ústavní stížnosti. V tomto směru dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná. Procesním prostředkem, který musí stěžovatel vyčerpat předtím, než se na Ústavní soud obrátí s ústavní stížností, totiž podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není mimořádný opravný prostředek uvedený v § 72 odst. 4 tohoto zákona, tj. takový mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Uvedené ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelé, kteří mohli proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podat dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy měli na zvážení, zda podají dovolání nebo rozhodnutí odvolacího soudu napadnou přímo ústavní stížností. Pokud se rozhodli pro ústavní stížnost, Ústavní soud shledal jejich podání přípustným.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů . Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani výklad a aplikaci jednoduchého práva provedený obecnými soudy.

Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126, str. 85). Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

Základní otázkou, kterou soudy v projednávané věci řešily, je posouzení platnosti dohod o budoucí smlouvě nájemní z hlediska ustanovení § 39 občanského zákoníku. Stěžovatelé s jejich právními závěry o absolutní neplatnosti těchto dohod nesouhlasí a vytýkají jim příliš formální způsob interpretace.

K pravidlům interpretace smluv se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 436/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, nález č. 129, str. 131). V něm uvedl, že je třeba vycházet z toho, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a její interpretaci zásadní roli. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 86, str. 233).

Tomu odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku).

Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností, spojených s podpisem smlouvy a realizací smluvního vztahu.

Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejenže nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoli tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legislatický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.

Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy, taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.

V projednávané věci soudy obou stupňů spatřovaly důvod absolutní neplatnosti posuzovaných dohod v tom, že dle nich každý ze stěžovatelů jako pronajímatel disponoval i s tím podílem předmětných nemovitostí, k němuž neměl žádné oprávnění, což je v rozporu s ustanovením § 663 občanského zákoníku. Tento svůj závěr postavily výhradně na zjištění, učiněném z článků I. předmětných smluv, že každý ze stěžovatelů, ač podílový spoluvlastník, je v té které smlouvě označen jako výlučný vlastník celé nemovitosti.

Takové právní závěry bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly smlouvy uzavřeny a poté realizovány a které vyšly dokazováním najevo, nelze považovat za ústavně konformní. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích, včetně již shora zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 436/05 opakovaně zdůraznil, že pokud obecné soudy nezohlední právně relevantní skutečnosti, a vyvodí tak právní závěry z neúplně zjištěného skutkového stavu, mohou tímto postupem v konkrétním případě porušit některé ústavně zaručené základní právo (srov. nález sp. zn. II. ÚS 410/01 ze dne 23. 10. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 124, str. 121).

V situaci, kdy byly soudům předloženy dvě dohody o budoucí smlouvě nájemní, sepsané v tentýž den a týkající se stejného předmětu nájmu, naprosto shodného obsahu, lišící se toliko označením pronajímatele, který je v té které smlouvě uveden v záhlaví, a bylo tvrzeno, že v nich jde o shodný projev vůle stěžovatelů coby rovnodílných spoluvlastníků předmětných nemovitostí a nájemce (byť formálně zachycený ve dvou smlouvách) uzavřít v budoucnu nájemní smlouvu, kterou stěžovatelé převedou na žalovaného časově omezené užívací právo k označeným nemovitostem, měly obecné soudy při výkladu dotčeného článku dohody zjišťovat skutečnou vůli účastníků smlouvy, a nikoli použít doslovný výklad tohoto článku (srov. též nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 75, str. 63).

Jak bylo uvedeno výše, na vůli je nutno usuzovat především z vnějších okolností, spojených s podpisem smlouvy a její realizací. K těmto okolnostem, byť vyšly v průběhu řízení najevo, ovšem obecnésoudy vůbec nepřihlédly. Nevzaly v úvahu, že to byl žalovaný, který návrhy dohod, jež později označil za neplatné, zpracovával a předložil stěžovatelům k podpisu, přičemž tedy musel vědět, že každý ze stěžovatelů je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, nikoli jejich výlučným vlastníkem. To ostatně vyplývá i z vyjádření stěžovatelů k žádostem žalovaného o povolení hornické činnosti, sepsaným ve stejný den jako předmětné smlouvy, na základě nichž žalovaný získal povolení k těžbě. Další důležitou okolností, z níž vyplývá, že žalovaný nemohl mít pochybnosti o tom, že jedná se stěžovateli coby spoluvlastníky, je návrh samotné nájemní smlouvy, který vypracoval žalovaný a zaslal jej stěžovatelům k podpisu a který je rovněž součástí spisového materiálu. V něm se pod článkem I. uvádí, že stěžovatelé jsou, každý s podílem 1/2, výlučnými vlastníky pozemku ... Byť tento návrh nebyl stěžovateli akceptován (výše v něm uvedeného nájemného nekorespondovala s nájemným, na němž se účastníci shodli ve smlouvě o budoucí nájemní smlouvě), je v něm vůle žalovaného jednat se stěžovateli coby s podílovými spoluvlastníky vyjádřená dostatečně jasně.

Ústavnísoud má za to, že pokud by soudy k výše uvedeným okolnostem přihlédly, nemohly by dospět k jinému závěru, než že k nesprávnému označení stěžovatelů v dohodách o budoucí nájemní smlouvě jako výlučných vlastníků předmětných nemovitostí zřejmě došlo přehlédnutím účastníků při uzavírání tohoto unifikovaného návrhu. Tato nesprávnost ovšem nemůže mít s ohledem na prokázanou skutečnou vůli účastníků za následek neplatnost obou dohod.

Vzhledem k výše uvedenému má Ústavnísoud za to, že obecné soudy při interpretaci dohod postupovaly formalisticky bez zjišťování skutečné vůle účastníků dohod, přičemž se nevypořádaly se shora zmíněnými, dle názoru Ústavního soudu relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a ve svém důsledku i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Tyto vady jsou takového charakteru, že zakládají porušení článku 1 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené rozsudky obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Ústavnísoud neshledal předpoklady pro vyhovění návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků. Ústavní soud aplikuje ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí zpravidla jen tehdy, pokud by měl jejich výkon nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť odklad vykonatelnosti by přicházel v úvahu toliko u nákladového výroku.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru