Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 567/04Usnesení ÚS ze dne 27.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
Stavba
Nájem
Byt
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.567.04
Datum podání01.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 12

40/1964 Sb., § 686

50/1976 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 567/04 ze dne 27. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 567/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. F., zastoupené JUDr. J. K, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 13 Co 518/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. 4. 2002, čj. 14 C 173/2001-90, zamítl žalobu stěžovatelky a D. P. (v původním řízení žalobci, dále též "žalobci"), kterou se domáhali uložení povinnosti žalovanému D. B., zajistit jím nerušený výkon práv spojený s užíváním bytu v 1. patře nemovitosti v Nýřanech, Benešova 347 (dále též "předmětný byt"), a to tak, že provede stavební úpravy, které umožní, aby tento byt byl volně přístupný z ulice či jiného veřejného prostranství samostatným vchodem či vchodem přes společné prostory. Dále rozhodl o nákladech řízení, které uložil zaplatit žalobcům žalovanému, ve výroku nicméně nesprávně uvedl, že tuto povinnost ukládá žalovaným.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že ve výroku o nákladech řízení jde správně o povinnost žalobců vůči žalovanému. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně, dle nichž předložená dohoda o užívání bytu ze dne 14. 8. 1995 nemohla založit nájemní vztah stěžovatelky k předmětnému bytu. Nadto dodal, že dalším důvodem pro závěr o neexistenci právního důvodu na straně žalobců k užívání předmětného bytu je i skutečnost, že by tato smlouva byla neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), neboť předmětný byt v době uzavření smlouvy právně neexistoval. Smlouva nadto v rozporu s ustanovením § 39 o.z. nemá náležitosti řádné nájemní smlouvy dle § 686 odst. 1 o. z. Odvolací soud konečně též uvedl, že žalobce D. P. by i v případě existence nájemního poměru stěžovatelky zcela prokazatelně nebyl aktivně legitimován k podání projednávané žaloby.

Uvedené rozhodnutí napadli žalobci ústavní stížností a dovoláním. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 4. 2003, čj. IV. ÚS 151/03-7, jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 20. 7. 2004, čj. 20 Cdo 1120/2003-124, jakožto nepřípustné. Po vyřízení věci dovolacím soudem žalobci znovu napadli (samostatně, ústavní stížnost D. P. je projednávána pod sp. zn. I. ÚS 633/04) rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížností, aniž by současně napadli i rozhodnutí dovolacího soudu. Argumenty, použité proti rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti, jsou zcela shodné s argumenty, obsaženými v ústavní stížnosti předešlé. Stěžovatelka namítá, že ačkoliv se Krajský soud v Plzni v napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že dohoda o užívání bytu nemohla založit nájemní vztah stěžovatelky k předmětnému bytu, zaujal dříve v rozsudku, vydaném v řízení pod sp. zn. 12 Co 473/2000, zcela opačný závěr, totiž že k 1. 7. 1997 nájemní právo k předmětnému bytu stěžovatelce svědčilo. Soud tedy nevycházel z již prokázané skutečnosti. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka nájemní smlouvu ze dne 14. 8. 1995 vyhotovila účelově dodatečně. Stěžovatelka se dále domnívá, že závěr obecných soudů, podle něhož nájemní smlouva byla uzavřena předtím, než předmětný byt vůbec existoval, je v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podle § 76 odst. 1 stavebního zákona lze dokončenou stavbu nebo tu část stavby, na níž byla provedena změna nebo udržovací práce, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona mohl být účastníkem kolaudačního řízení i uživatel (provozovatel), který byl podle § 79 odst. 1 zákona oprávněn jako budoucí uživatel podat návrh na kolaudaci. Z toho podle stěžovatelky vyplývá, že k termínu rekolaudace dne 14. 8. 1995 byl předmětný byt již dokončený, tedy existoval, a dále že k pronajmutí tohoto bytu mohlo dojít dokonce před termínem rekolaudace právě z toho důvodu, aby stěžovatelka mohla být legitimována k podání návrhu na rekolaudaci. Pokud soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva nemá zákonem stanovené náležitosti, tedy že v ní absentuje ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši, opět pak nevychází z toho, co bylo již jednou prokázáno v řízení u Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. 7 C 298/98, jehož rozhodnutí Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 12 Co 473/2000, potvrdil. Předmětná smlouva má všechny zákonem předepsané náležitosti a tato skutečnost mohla být v řízení prokázána, pokud by soudy obou stupňů podaly stěžovatelce řádné poučení. S ohledem na shora uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly v projednávaném případě naplněny podmínky pro meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí. Ačkoli stěžovatelka napadla pouze rozhodnutí odvolacího soudu, posuzoval Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti v souladu s platným zněním zákona o Ústavním soudu až ode dne doručení rozhodnutí o dovolání v projednávané věci. Ústavní stížnost tak byla podána včas (§ 72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu) a byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které toliko konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. Ani skutečnost, že uvedené rozhodnutí nebylo napadeno, nebránila proto Ústavnímu soudu zabývat se pouze rozhodnutím odvolacího soudu, které petitem ústavní stížnosti napadeno bylo (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 331/03 či IV. ÚS 541/03).

Ústavní soud ovšem nemohl pominout, že v téže věci mezi týmiž účastníky již dříve rozhodoval, přestože tato skutečnost s ohledem na znění § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá překážku věci rozsouzené.

Rozhodnutím o obsahově shodné ústavní stížnosti, vydaném dne 7. 4. 2003, pod čj. IV. ÚS 151/03-7, Ústavní soud neshledal námitky stěžovatelky a D. P. opodstatněnými. Poukázal na svou specifickou roli coby ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti a na skutečnost, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Stěžovatelé pouze polemizovali s právními závěry odvolacího soudu a ve vztahu k namítanému porušení jejich ústavně zaručených práv nepředložili relevantní ústavněprávní argumentaci. Odlišný výklad jednoduchého práva, který zastávají obecné soudy a který je v rozporu s právním názorem traktovaným stěžovateli, ještě sám o sobě neznamená zásah do jejich základních práv. K námitce, že obecné soudy v daném případě nevycházely ze skutečností, které již byly prokázány v jiném řízení, a zaujaly zcela opačný právní názor, než jaký byl vyjádřený v rozhodnutích, která z tohoto řízení vzešla (rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 8. 1999, č. j. 7 C 298/98-54, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 12 Co 473/2000), si Ústavní soud od Okresního soudu Plzeň-sever tato rozhodnutí k posouzení vyžádal. Konstatoval však, že uvedené závěry byly obecnými soudy učiněny v rámci posouzení předběžné otázky, navíc v řízení s odlišnými účastníky. Takové právní závěry a rovněž hodnocení důkazů, jež byly v rámci tohoto řízení provedeny, nikterak nezavazují obecné soudy, které se těmito skutečnostmi zabývaly rovněž jako otázkou předběžnou.

Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka nyní projednávanou ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu argumenty, jimiž se Ústavní soud již dříve řádně zabýval a vypořádal se s nimi. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě zcela zjevně nedošlo k žádné změně, stěžovatelka svou ústavní stížností dříve předložené argumenty nedoplnila, ani svou ústavní stížnost jakkoli nerozšířila, neshledal Ústavní soud jakýkoliv důvod se od svých již dříve vyslovených závěrů odchýlit. Nezbylo mu proto, než projednávaný návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká,

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru