Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 566/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
žaloba/na určení
Odstoupení od smlouvy
Předkupní právo
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.566.10.1
Datum podání27.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 605, § 517 odst.1, § 48 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 566/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. JUDr. B. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2009 č. j. 33 Cdo 1658/2008-116, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2007 č. j. 8 Co 542/2007-82 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2007 č. j. 85 C 10/2006-52, ve znění usnesení ze dne 17. 5. 2007 č. j. 85 C 10/2006-58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po vyžádaném doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy v jeho věci postupovaly v rozporu s právem na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V důsledku nedodržení práva na spravedlivý proces pak došlo k hrubému zásahu do ústavou chráněného práva na pokojný výkon vlastnictví (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele a jeho manželky na určení, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů na blíže specifikovaných nemovitostech (budovy s pozemky) v katastrálním území Moravská Ostrava. Zároveň žalobcům uložil nahradit žalované M. K. náklady řízení. Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil a shodně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl podané dovolání jako nepřípustné a též rozhodl o nákladech dovolacího řízení.

Okolnosti případu lze stručně shrnout takto:

Vydání napadených rozhodnutí předcházel rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2002 č. j. 82 C 415/2001-84, jímž tento soud rozhodl spor vedený týmiž účastníky (v opačném procesním postavení) o uložení povinnosti učinit nabídku na prodej nemovitostí tak, že uložil žalovanému stěžovateli a jeho manželce učinit žalující M. K. nabídku s návrhem na uzavření kupní smlouvy ve znění blíže rozvedeném ve výroku rozsudku (mimo jiné z výroku plyne povinnost žalobkyně zaplatit za žalované daň z převodu nemovitostí). Okresní soud v daném případě dospěl k závěru, že došlo k porušení předkupního práva žalobkyně, neboť ze strany právních předchůdců žalovaných (tj. ze strany J. A. C. H. a Ing. T.) jí nebyla učiněna řádná nabídka k odkoupení předmětných spoluvlastnických podílů. Oprávněně se proto na stěžovateli a jeho manželce jakožto nabyvatelích domáhala, aby jí podíly nabídli ke koupi. Příslušný projev vůle proto soud svým rozsudkem nahradil.

Ve věci nyní projednávané okresní soud při přezkumu žaloby na určení vlastnictví vycházel ze zjištění, že mezi účastníky sporu byla uzavřena kupní smlouva o prodeji předmětných podílů, a to formou přijetí návrhu na uzavření kupní smlouvy učiněném výše uvedeným rozsudkem okresního soudu č. j. 82 C 415/2001-84 žalovanou M. K. Žalovaná dle názoru okresního soudu všechny své povinnosti z tohoto závazku jí plynoucí splnila. Pokud následně stěžovatel a jeho manželka od této smlouvy dopisem ze dne 17. 12. 2005 odstoupili, okresní soud toto odstoupení nepovažoval za důvodné, které by vyvolalo zamýšlené právní účinky.

Krajský soud v Ostravě v nyní napadeném rozsudku poté, co rozebral jednotlivé námitky stěžovatele a jeho manželky, podané odvolání vyhodnotil jako nedůvodné. Soud prvé instance učinil podle něj zcela správná a úplná skutková zjištění a dovodil z nich správné právní závěry.

Stěžovatel podal ještě dovolání, které Nejvyšší soud, jak bylo výše řečeno, odmítl jako nepřípustné. Přípustnost zde podle jeho zdůvodnění přicházela do úvahy leda podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ovšem na základě argumentace obsažené v dovolání nemohl vyhodnotit rozsudek odvolacího soudu jako rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Podle jeho názoru mělo být žalobě vyhověno, neboť žalovaná nesplnila podmínky obsažené v nuceně uzavřené kupní smlouvě. Především nezaplatila za stěžovatele a jeho manželku daň z převodu nemovitostí, jak měla. Stěžovatel je přesvědčen, že formulace tohoto závazku v kupní smlouvě je jednoznačným zmocněním M. K. zaplatit daň z převodu přímo příslušnému finančnímu úřadu, neměla tedy platit částku, odpovídající dani, stěžovateli. Odstoupení je proto nutno považovat za platný právní úkon. Dále pak žalovaná nezaplatila kupní cenu ve sjednané lhůtě. Měla tak učinit do 7 dnů od právní moci vkladu do katastru nemovitostí. Taková formulace je ovšem zmatečná, neboť kladné rozhodnutí o vkladu do katastru nemovitostí nenabývá právní moci. Kupní cenu tak bylo nutno uhradit ve smyslu § 605 občanského zákoníku do dvou měsíců po nabídce, což se nestalo.

Ústavní soud dospěl po přezkoumání ústavní stížnosti a listin k ní připojených k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Aniž by bylo potřeba činit ve věci další úkony, ve věci rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud také standardně judikuje, že interpretace skutkového stavu je zásadně úkolem obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu je namístě až v případech excesivních, kdy je dán prima facie rozpor mezi tím, co bylo zjištěno, a jaké závěry z toho byly vyvozeny.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti stejným způsobem zdůvodňuje tytéž námitky, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví v rozporu s výše uvedenými obecnými tezemi přezkumu právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.

Navíc vůči argumentům vyloženým obecnými soudy lze těžko co vytýkat, na jejich odůvodnění lze stěžovatele odkázat i ohledně námitek nyní vznesených.

Pro úplnost budiž konstatováno, že dohoda o tom, který z účastníků kupní smlouvy uhradí převodní daň, byť vůle jedné smluvní strany byla nahrazena rozsudkem soudu, je sice přípustné ujednání, ovšem nemá vliv na to, že poplatníky daně zůstávají prodávající, tedy stěžovatel a jeho manželka. Ti také mají povinnost podat daňové přiznání. Dané ujednání lze oddělit od ostatního obsahu předmětné kupní smlouvy, na její platnost nemá vliv. Daň není kupní cenou ani její součástí, nesplnění tohoto závazku proto není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 48 odst. 1, § 517 odst. 1 občanského zákoníku. Navíc žalovaná částku, odpovídající dani z převodu, zaslala stěžovateli obratem poté, co se od něho dozvěděla o její výši.

Obdobné platí i pro námitku marného uplynutí lhůty pro zaplacení kupní ceny. Vymezení délky lhůty jako "sedm dnů od právní moci vkladu do katastru nemovitostí" je interpretovatelné, jak ostatně odůvodnění napadených rozsudků dokazují. Bez dalšího zde lze akceptovat výklad, podle něhož byla lhůta splatnosti sjednána jako sedmidenní, jdoucí od právní moci rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí, kterým se vklad práva povoluje, není přípustný opravný prostředek, spadá právní moc rozhodnutí v jedno s provedením zápisu vkladu vlastnického práva. V posuzované věci to bylo dne 9. 10. 2003. Zaslala-li pak žalovaná částku odpovídající kupní smlouvě stěžovateli a jeho manželce dne 14. 10. 2003, plnila svou povinnost včas a k zániku jejího předkupního práva nemohlo dojít. Tím, že stěžovatel a jeho manželka odmítli částku převzít, přetrhli prodlení žalované. Okamžikem, kdy posléze žalovaná složila obnos do soudní úschovy, její závazek zaplatit kupní cenu zanikl.

Stěžovatel napadá též rozhodnutí dovolacího soudu, ovšem žádné (natož ústavněprávní) konkrétní výhrady proti závěru o nepřípustnosti dovolání neuvádí. Toliko v obecné rovině proto Ústavní soud poznamenává, že vyhodnocení podmínek pro připuštění přezkumu dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je otázkou úvahy, kterou Ústavní soud po obsahové stránce nepřezkoumává. Pokud je tato úvaha řádně a srozumitelně zdůvodněna, jako je tomu v posuzovaném případě, nemůže zásadně odmítnutí opravného prostředku znamenat porušení stěžovatelových základních práv.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obdobné platí i pro namítaný zásah do vlastnického práva stěžovatele; z napadených rozhodnutí vyplývá, že k němu došlo plně v intencích občanského zákoníku. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

V projednávané věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru