Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 565/2000Usnesení ÚS ze dne 17.01.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.565.2000
Datum podání25.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36

40/1964 Sb., § 34


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 565/2000 ze dne 17. 1. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. K. zastoupené JUDr. V. C., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7. 2000, č. j. 22 Cdo 990/99-88, takto:

Ústavnístížnostseodmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil ve výroku o věci samé a o nákladech řízení rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. dubna 1998, č. j. 17 C 333/95-46, ve znění že "se zamítá žaloba s návrhy na určení, že darovací smlouva uzavřená mezi J. M., a žalobkyní ze dne 27.4. 1988 a kupní smlouva uzavřená mezi J. M. a žalovanými ze dne 14. 3. 1991, jsou neplatné a dále, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, a to ideální 1/3 domu čp. 1324, ideální 1/3 st. parcely č. 1730 a ideální 1/3 zahrady, p. č. 1731, vše zapsané na listu vlastnictví č. 423 u Katastrálního úřadu Praha-město pro katastrální území B.". Současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady odvolacího řízení žalovaným.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně v souvislosti se svým legálním vystěhováním do ciziny a podepsáním tzv. renunciačního prohlášení, převedla sporné nemovitosti (jejich třetinu) darovací smlouvou uzavřenou dne 27.4. 1988 na svoji matku J. M., která je dříve než zemřela převedla kupní smlouvou, uzavřenou dne 14.3. 1991, na svého syna a snachu - žalované manžele M.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jak darovací, tak kupní smlouva, týkající se sporných nemovitostí, byly uzavřeny platně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a jeho přípustnost opřela o § 239 odst. 2 o. s. ř. uplatňující důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Ve stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR nejprve zhodnotil podané dovolání z hlediska jeho přípustnosti. Dovodil, že stěžovatelka se mohla dovolat pouze podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (před novelou), pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a pokud by odvolací soud k žádosti stěžovatelky dovolání nepřipustil. Proto také dovolatelka-stěžovatelka opřela své dovolání o znění § 239 odst. 2 o. s. ř. - před novelou.

Dovolací soud však po provedeném rozboru nedospěl k závěru, že by řešení otázky, která byla rozhodující pro posouzení věci soudy obou stupňů, představovalo otázku po právní stránce zásadního významu a podané dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká dovolacímu soudu, že se celou záležitostí nezabýval po věcné stránce, přestože se jedná o rozhodnutí, které se dotýká kontinuity vlastnických práv všech právních subjektů v České republice.

Dále namítá, že rozhodující soudy nevyhodnotily správně platnost darovací smlouvy. Darování matce bylo z její strany učiněno proto, aby se vyhnula převodu nemovitého majetku na býv. československý stát v souvislosti s tzv. renunciačním prohlášením. Z Československé republiky se stěžovatelka vystěhovala legálně. Na podporu svého názoru již v postavení dovolateky upozorňovala, že jde po právní stránce o otázku zásadní, neboť ta není v judikatuře dosud řešena. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, který opírá své rozhodnutí o nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 28/96. Podle její argumentace nelze pro řešený případ použít tohoto nálezu, neboť při darovací smlouvě pouze jeden z účastníků právního úkonu věděl, že nejde o právní úkon z hlediska projevu vůle vážný. Případ stěžovatelky však vychází z tvrzení, že oba účastníci darovacího aktu věděli o tom, že projev vůle nebyl vážný.

Stěžovatelka se dále dovolává zákonného znění o neplatnosti právních úkonů z právní úpravy před i po roce 1990, která za neplatný právní úkon považuje takový úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo zákon obchází nebo se příčí dobrým mravům.

Protože ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou řádně a včas a obsahuje poukaz stěžovatelky na porušení jejího základního práva podle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, byl nucen se jí Ústavní soud zabývat.

Po prostudování přiložených dokladů dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka napadá hodnocení aktu darovací smlouvy tak, jak ji provedly ve věci rozhodující soudy. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se však meritem věci nezabývalo, hodnotilo podaný dovolací návrh pouze z hlediska jeho přípustnosti. V závěru dovodilo, že dovolání nesplňuje podmínky ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a dovolání odmítlo. Je plně v kompetenci dovolacího soudu, aby posoudil, zda rozhodnutí odvolacího orgánu má po právní stránce zásadní význam. Jak vyplývá z napadeného usnesení dovolacího soudu, stěžovatelka ani v podaném dovolání nevymezila právní otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu učinila rozhodnutí po stránce zásadního významu. I zde se námitky stěžovatelky soustředily převážně na skutková zjištění, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat.

Rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze byl vydán dne 4.12. 1998 pod č. j. 18 Co 480/98-70. Stěžovatelka měla možnost na ochranu svého práva podat ústavní stížnost proti tomuto rozsudku, což neučinila. Ústavní soud by se byl touto věcí zabýval jak po stránce procesní, tak i meritorní.

Její dovolání k Nejvyššímu soudu ČR však obsahovalo žádost o právní posouzení věci z hlediska zásadního významu. Je nutno přisvědčit obecným soudům, že otázka platnosti nebo neplatnosti právních úkonů podle ustanovení § 34 a násl. o. z. je v judikatuře i v literatuře zpracována, a to i s přihlédnutím k totalitním deformacím. Pokud stěžovatelka poukazuje na nevhodný odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 28/96, nelze ji rovněž přisvědčit, neboť tento nález vychází z právního názoru, že již v pojmu darovací smlouvy (na rozdíl od jiných smluv) je obsažena dobrovolnost převodu na stránce dárce a úmysl na straně obdarovaného tento bezplatný dar přijmout a tato dobrovolnost (u bezplatných převodů) nečiní darovací akt neplatným, byť by se i jednalo u dárkyně o omyl.

Ústavní soud tedy neshledal jakékoli porušení ústavnosti v projednávaném případu. Za takto konstatovaných skutečností byl Ústavní soud nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu ÚS

V Brně dne 17. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru