Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 565/11 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ú... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daň
právní předpis/platnost
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.565.11.1
Datum podání21.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

109/2006 Sb.

235/2004 Sb., § 113 písm.b, § 68 odst.10, § 51 odst.1 písm.i


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 565/11 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sázková kancelář, a. s. se sídlem Jaktáře 1475, Uherské Hradiště - Mařatice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 5 Afs 74/2010-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného pravomocného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že postupem Finančního úřadu pro Prahu 3, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a Městského soudu v Praze v předchozím řízení a Nejvyššího správního soudu v řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, byla porušena její práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, zejména pak princip právního státu uvedený v preambuli a garantovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatelka uplatnila u příslušného správce daně nárok na nadměrný odpočet DPH u vybraných loterií a jiných podobných her za zdaňovací období prosince roku 2007, neboť byla přesvědčena, že zrušením ustanovení § 113 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), byla rehabilitována ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 zákona o DPH. Správce daně uvedený názor stěžovatelky nesdílel, a proto její nárok na nadměrný odpočet DPH za dané zdaňovací období neuznal a platebním výměrem ze dne 20. 5. 2008 č. j. 119093/08/003511/4269 jej změnil na daňovou povinnost. Proti platebnímu výměru se stěžovatelka odvolala. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 10. 11. 2008 č. j. 16899/08-1300-105163 platební výměr změnilo tak, že vyměřenou daňovou povinnost zvýšilo. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2010 č. j. 7 Ca 367/2008-27 zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala podstatu sporu mezi ní na straně jedné a orgány daňové správy a soudy na straně druhé a setrvává na názoru, že zrušením ustanovení § 113 zákona o DPH současně došlo k rehabilitaci ustanovení § 68 odst. 10 a § 51 odst. 1 písm. i) citovaného zákona, a tudíž je dle nich možno postupovat. Je přesvědčena, že přijetím zákona č. 109/2006 Sb. zákonodárce vytvořil právní stav, v němž je problematické se zorientovat a není jednoznačné, co platným právem je a co jím není. Má za to, že tato situace je zcela v rozporu s principem právního státu, neboť adresátu právních norem nezaručuje právní jistotu ve vztazích, v nichž vystupuje. Namítá, že orgány rozhodující v dané věci postupovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí a nejednoznačnost obsahu právní normy přičetly k tíži stěžovatelky, přestože byly povinny postupovat v souladu se zmíněným principem a volit takový výklad, který je pro daňový subjekt příznivější a méně zatěžující. Svoji argumentaci stěžovatelka opírá o judikaturu Ústavního soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak sama stěžovatelka uvádí, podstatou ústavní stížnosti je její nesouhlas s výkladem právních účinků čl. XVII bod 2. zákona č. 109/2006 Sb., kterým bylo změněno ustanovení § 113 zákona o DPH, podaným obecnými soudy a správními orgány. V ústavní stížnosti pak v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v předchozích řízením, a to především v kasační stížnosti, přičemž své námitky doplňuje četnými odkazy na nálezy Ústavního soudu. Touto argumentací se však již obecné soudy podrobně zabývaly v napadených rozhodnutích, která plně respektují dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, a dle názoru Ústavního soudu se s ní řádně vypořádaly.

Ústavní soud se otázkou znovunabytí platnosti a účinnosti ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a ustanovení § 68 odst. 10 zákona o DPH po jeho novelizaci provedené zákonem č. 109/2006 Sb. zabýval ve svém zamítavém nálezu ze dne 8. února 2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09, v němž byla posuzována právně totožná věc. Závěry vyslovené v tomto nálezu Ústavního soudu, jímž je jeho II. senát vázán, se proto uplatní i v projednávané věci. Ústavní soud z citovaného nálezu pouze ve stručnosti uvádí.

"Zákon o DPH ve svém závěrečném ustanovení [§ 113 písm. b)] stanovil, že "ustanovení § 51 odst. 1 písm. i) a § 68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004." Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH se naplnilo: uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek.

Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen § 113 písm. b) zákona o DPH, přestalo citované ustanovení zákona o DPH normativně existovat. Nicméně zákon o sociálních službách nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustanovení § 113 písm. b) zákona o DPH již došlo; tento následek tak tedy zůstal zachován. Jinými slovy, chtěl-li by zákonodárce docílit stavu, aby existovala pravidla, jichž se stěžovatelka dovolává, musel by je ve formě zákona výslovně přijmout; tak se tomu ale nestalo.

V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže."

S ohledem na shora uvedené tedy nelze napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci považovat za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že v řízení před orgány veřejné moci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru