Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 565/01Usnesení ÚS ze dne 22.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Vlastnictví
PoznámkaRozsudek ESLP Šroub proti ČR z 17. 1. 2006 č. 5424/03: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy; Rozhodnutí ESLP z 10. 5. 2005: stížnost týkající se porušení čl. 1 Protokolu č. 1 prohlášena nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.565.01
Datum podání21.09.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., čl.

87/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 565/01 ze dne 22. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2001, č.j. 28 Cdo 1020/2001 - 213, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, č.j. 20 Co 118/2000 - 189, a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 2. 2000, č.j. 12 C 247/98 - 124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17. 2. 2000, č.j. 12 C 247/98 - 124, zamítl žalobu stěžovatele na přikázání stavby do vlastnictví vlastníka pozemku v podstatě s odůvodněním, že po vyřešené předběžné otázce vlastnictví pozemků dospěl k závěru, že stěžovatel není vlastníkem sporných pozemků. Na základě odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozhodnutím odvolacího soudu, napadeného ústavní stížností. Dovolání podané stěžovatelem odmítl Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, když jednak vznáší pochybnosti ohledně hmotně právních závěrů odvolacího soudu, když stěžovatel se nadále považuje za vlastníka sporných pozemků a dále dovolacímu soudu vytýká nesprávnost posouzení otázky přípustnosti dovolání.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu je stanoveno, v jakých případech je dovolání přípustné. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, že v ostatních případech není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti začíná běžet dnem doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva - práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. U části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu druhého stupně je proto nesprávný závěr stěžovatele, že lhůta k podání ústavní stížnosti zůstala zachována. Ústavní stížnost doručená osobně stěžovatelem Ústavnímu soudu dne 21. 9. 2001, směřující proti rozsudku odvolacího soudu vydaného dne 30. 10. 2000, když samotné usnesení Nejvyššího soudu ČR je z 28. 6. 2001, je tak nepochybně podána po lhůtě k tomu stanovené § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V této části byl proto návrh směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

V části ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR pak ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud konstatuje, že argument stěžovatele, že jestliže odvolací soud nepřipustil dovolání k otázce "zda-li rozhodnutím Ministerstva financí z 1. 6. 1993, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami ze dne 21. 9. 1992, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí ONV ze dne 8. 7. 1982, nabyl žalobce (stěžovatel) vlastnictví k uvedeným nemovitostem, a zda je toto rozhodnutí titulem, který je možno zapsat v katastru nemovitostí", když pod tím soud hned konstatuje, že stěžovatel může podat dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., má podle názoru stěžovatele znamenat, že bylo tímto povoleno dovolání ve všech ostatních otázkách a tedy dovedeno do důsledků, by tak za otázku zásadního právního významu mělo být považováno (a tedy otevřeno k posouzení dovolacím soudem) ve zbytku jinak celé rozhodnutí odvolacího soudu, lze asi stěží a s vážností považovat za argument způsobilý založit jakékoliv pochybnosti o tom, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela ústavně konformním způsobem při posuzování otázky přípustnosti dovolání, když jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu, vychází především z názoru obou soudů na vyřešení citované otázky. Jiné námitky proti otázce přípustnosti dovolání stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší. Ústavním soudem tedy nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele v této části ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto, a vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatele, které se k přípustnosti dovolání vztahovaly. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nelze s úspěchem tvrdit, že závěry Nejvyššího soudu ČR k otázce zásadního právního významu jsou nepřezkoumatelné, když dovolací soud vysvětlil o jakou judikaturu opřel své rozhodnutí a řádně jej zdůvodnil. Z judikatury Ústavního soudu (srov. např. II. ÚS 759/2000) plyne, že v případech, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ. Pakliže stěžovatele hodlal podrobit přezkumu Ústavním soudem i hmotně právní stránku věci (a nejen otázku "zásadnosti právního významu" jeho tvrzení), pak jde především k jeho tíži, že svým vlastním procesním postupem zavinil, že nelze před Ústavním soudem podrobit přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a že Ústavní soud mohl hodnotit toliko ústavnost postupu Nejvyššího soudu při posouzení otázky přípustnosti dovolání. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno. S ohledem na výše uvedené byl návrh v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru