Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 564/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na od... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odškodnění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.564.16.1
Datum podání17.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 564/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem, se sídlem Revoluční 1546/24, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 141/2014-463, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2012, č. j. 15 Co 239/2012-349, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. března 2012, č. j. 26 C 173/2009-319, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 26 C 173/2009-319, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 30 000 000 Kč z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Uvedená škoda měla být způsobena jednak odcizením softwaru (v žalobě blíže specifikovaného), přičemž odpovědnost státu žalobkyně dovozovala z nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které řádně neprověřily a neprošetřily stěžovatelčiny podněty, jednak vydáním předběžného opatření, na jehož základě byla nařízena exekuce, jež však bylo posléze nadřízeným soudem zrušeno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (předběžné opatření), avšak v příčinné souvislosti s vydáním tohoto nezákonného rozhodnutí žalobkyni škoda nevznikla, neboť v rámci exekuce nebyly žádné věci uvedené v usnesení o vydání předběžného opatření exekutorovi vydány. Pokud by vydáním předběžného opatření přesto škoda vznikla, hradil by ji ten, kdo návrh na předběžné opatření podal. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně neprokázala ani nesprávný úřední postup, ani vydání nezákonného rozhodnutí v souvislosti s činností orgánů činných v trestním řízení, když jí podaná trestní oznámení byla orgány činnými v trestním řízení řádně prošetřena a věci byly posléze odloženy, přičemž tato rozhodnutí nebyla nadřízenými orgány zrušena.

3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. září 2012, č. j. 15 Co 239/2012-349, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a to jak ve vztahu k závěrům ohledně absence vzniku škody na základě vydaného předběžného opatření, tak i ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatelky o neprovedení jí navrhovaných důkazů. Konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl další důkazy, neboť tyto důkazy byly pro zjištění skutkového stavu nadbytečné.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2015, č. j. 30 Cdo 141/2014-463, odmítnuto jako nepřípustné. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že pokud žalobkyně vymezila dovolací důvod otázkou, "zda v rámci zkoumání naplnění podmínek odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ... lze naplnění znaku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu spatřovat nikoli v jediném nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu, nýbrž v několika nezákonných rozhodnutích či nesprávných úředních postupech, které lze samostatně hodnotit jako méně závažné, ovšem ve svém souboru s ohledem na svou četnost a vzájemnou souvislost vedly ke vzniku škody uplatňované vůči státu", je zřejmé, že se míjí s právním posouzením jejího nároku odvolacím soudem, jež žádné (tedy ani marginálně) nezákonné rozhodnutí, ani (marginálně) nesprávný úřední postup neshledal. Tato skutečnost diskvalifikuje uplatněný dovolací důvod z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť se jeho posouzení dovolacím soudem nemůže v poměrech žalobkyně nijak projevit.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve poměrně obsáhle rekapituluje celkové okolnosti případu předcházející podání žaloby na náhradu škody vůči státu, přičemž poukazuje na celou řadu dílčích pochybení, kterých se v minulosti dopustily různé orgány v různých stádiích projednávání daného případu, dále popisuje průběh samotného řízení o její žalobě, jakož i obsah napadených rozhodnutí. V další části ústavní stížnosti se věnuje vlastní argumentaci. Opakuje přitom, že se snaží domoci náhrady škody vzniklé na dědické podstatě po zůstaviteli Leonardu Korczyńském (jejím synovi), která vznikla v důsledku řady dílčích pochybení, ať již v podobě nezákonných rozhodnutí nebo nesprávných úředních postupů. Poukazuje rovněž na to, že v celé řadě soudních řízení, která více či méně souvisela s dědictvím, byla úspěšná, avšak v důsledku nečinnosti státních orgánů a vzniklých průtahů nemají tato pro ni příznivá rozhodnutí pro reálné uplatňování jejích nároků žádný význam. Vyslovuje přesvědčení, že postupy státních orgánů zejména v trestních řízeních byly netransparentní, plné různých pochybení, v jejichž důsledku bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně v nyní projednávané věci vytýká, že opakovaně nepřipustil doplnění žaloby s odůvodněním, že se nejednalo o doplnění, nýbrž o změnu žaloby. Takový postup měl za následek neúplně zjištěný skutkový stav. Dále namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s jejími důkazními návrhy, resp. je zamítl bez řádného odůvodnění. Stěžovatelka opětovně zmiňuje neodůvodněné průtahy, jichž se soudy dopouštěly např. v rámci dědického řízení, což vedlo k tomu, že se hodnota dědické podstaty snížila o částku přesahující 30 milionů Kč.

III.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu (čl. 91 Ústavy) je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především rozebírá okolnosti vedoucí k uplatnění jejího nároku a popisuje různá pochybení, kterých se v minulosti různé orgány veřejné moci dopustily, avšak ve vztahu k samotným ústavní stížností napadeným rozhodnutím je její argumentace poněkud sporá. Nicméně v podtextu lze vysledovat, že především nesouhlasí s posouzením předpokladů odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, resp. za nesprávný úřední postup. V této souvislosti je třeba zmínit, že Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoci soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález 16. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373) nebo nález ze dne 26. září 2013 I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581)]. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže."

8. Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů neshledaly v dané věci splnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu. Srozumitelně objasnily také otázku odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu ke stěžovatelkou uplatňovaným nárokům.

9. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání, když uvedl, že stěžovatelčina argumentace (zda v rámci zkoumání naplnění podmínek odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. lze naplnění znaku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu spatřovat nikoli v jediném nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu, nýbrž v několika nezákonných rozhodnutích či nesprávných úředních postupech, které lze samostatně hodnotit jako méně závažné, ovšem ve svém souboru s ohledem na svou četnost a vzájemnou souvislost vedly ke vzniku škody uplatňované vůči státu) se minula s tím, na čem byla postavena rozhodnutí soudů nižších stupňů.

10. Ve vztahu k dalším stěžovatelčiným námitkám převážně procesního charakteru, lze připomenout zásadu vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)]. Namístě je proto třeba odmítnout zejména ty námitky, které se týkaly neprovedení určitých důkazů. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy řádně zdůvodnily, proč určité důkazy neprovedly (např. str. 3 rozsudku Městského soudu v Praze). Napadená rozhodnutí jsou dostatečně srozumitelně odůvodněna a uvádí se v nich všechny rozhodující okolnosti. Obecné soudy se v kompenzačním řízení nemusí zabývat každou uplatněnou námitkou. Pokud ústavně konformním způsobem shledají, že některý z předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody není splněn, nemají ústavní povinnost věnovat se dalším sporným otázkám předmětu řízení. Procesní práva stěžovatelky tak v daném řízení porušena nebyla.

11. Ústavní soud uzavírá, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

12. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru