Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 564/01Usnesení ÚS ze dne 15.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/záruka dědě... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.564.01
Datum podání21.09.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

229/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 564/01 ze dne 15. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele H. O., zastoupeného advokátem JUDr. P. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 888/99, za účasti Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále také jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 13 Co 888/99, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb., (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 8. 1999, č.j. 8 C 40/98-14, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že zůstavitel M. K. byl ke dni úmrtí vlastníkem pozemkových parcel, stavební parcely s domem a pozemků. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně bylo zjištěno, že návrhem doručeným Okresnímu soudu v Chebu dne 8. 9. 1992 a dne 11. 10. 1995 se stěžovatel domáhal projednání dalšího majetku zůstavitele M. K., přičemž usnesením citovaného soudu ze dne 1. 4. 1998, sp. zn. D 784/92, bylo stěžovateli uloženo, aby do 30 dnů od právní moci usnesení podal návrh na vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že zůstavitel M. K. byl ke dni úmrtí vlastníkem pozemků specifikovaných v uvedeném usnesení. Současně bylo řízení přerušeno do právní moci rozhodnutí v této věci, popř. do doby marného uplynutí lhůty k podání zmíněného návrhu. V rozsudku pak prvostupňový soud konstatoval, že stěžovatel jakožto žalobce ve stanovené lhůtě předmětný návrh podal a s ohledem na to, že podání žaloby bylo uloženo podle § 18 notářského řádu, není třeba pokazovat naléhavý právní zájem, jak má na mysli § 80 písm. c) o. s. ř. Následně se tento soud zabýval jednotlivými nemovitostmi. Přitom dospěl k závěru, že v případě určitých, v rozsudku uvedených nemovitostí stěžovatel neprokázal, že M. K. byl jejich vlastníkem, příp. neprokázal skutečnost, že vedlejší účastník (Pozemkový fond ČR) jakožto žalovaný je pasivně legitimován. U dalších nemovitostí pak dospěl k závěru, že je sice pasivní legitimace žalovaného dána, a to podle § 2 zákona č. 569/1991 Sb., avšak zůstavitel byl osobou německé národnosti, které byl zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. dnem jeho účinnosti (tj. 23. 6. 1945) zemědělský majetek.

Z příslušného soudního spisu dále Ústavní soud zjistil, že proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž k otázce pasivní legitimace žalovaného uvedl, že se jedná o majetek, který je popsán v § 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), jež spravuje podle § 17 cit. zákona pozemkový fond. Přitom je nerozhodné, zda zemědělský majetek má žalovaný evidován či nikoliv, neboť je rozhodující, že v době, kdy majetek převzal český stát a nakládal s ním, šlo o majetek zemědělský. Vzhledem k tomu, že český stát se nemohl stát vlastníkem označeného zemědělského majetku, nemohou být ani platné případné převody tohoto majetku. Kromě toho okresní soud ve svém usnesení sp. zn. D 784/92 ze dne 1. 4. 1998 neuložil žalobci, aby se domáhal určující žaloby vůči konkrétní osobě, a proto si žalobce zvolil tu osobu, která má nemovitosti spravovat. I kdyby volba žalovaného nebyla správná, nemůže to nic změnit na vlastnictví k nemovitostem, neboť to se nabývá dle ustanovení § 460 občanského zákoníku, přičemž je nerozhodné, zda by dodatečně bylo dědictví projednáno v tomto řízení nebo v řízení jiném. Dále se stěžovatel v odvolání zaměřil na skutečnost, zda vlastnictví nemovitostí přešlo na stát dle dekretu č. 12/1945 Sb. Má za to, že se tento dekret na zůstavitele nevztahuje, protože byly naplněny podmínky § 1 odst. 2 cit. dekretu pro jeho vynětí z konfiskace; tuto skutečnost dovozuje z toho, že pokud byl stěžovateli přiznán za dobu věznění statut pasivní odbojové činnosti, pak činnost před tímto uvězněním musí být posouzena jako aktivní odbojová činnost. Dále namítal, že i když daný dekret působil ex lege, podmínkou jeho působnosti bylo pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že určitá osoba je osobou německé národnosti. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo.

Odvolací soud odvolání zamítl s tím, že pasivně legitimován v řízení je ten, kdo tvrdí, že mu k předmětným nemovitostem svědčí vlastnické právo. Takové tvrzení však nebylo zjištěno; naopak žalovaný poukazoval na skutečnost, že nebylo prokázáno, že je správcem předmětných nemovitostí a že tyto nemovitosti jsou dosud ve vlastnictví státu. I když žalobce předložil na výzvu soudu srovnávací sestavení nemovitostí, v této srovnávací sestavě se nenacházela žádná z parcel, jež byly předmětem daného sporu. Dále uvedl, že nelze zkoumat vlastnictví k předmětným pozemkům ve vztahu k roku 1970, když možnost navrácení vlastnického práva vznikla teprve po roce 1991, a to na základě restitučních předpisů. Z této skutečnosti vyplývá, že na jejich základě mohlo dojít k odstranění křivd způsobených mimo jiné např. i nesprávnou konfiskací. Jiným způsobem v současné době eventuelně nesprávný postup napravit nelze. Platné právo nezná kategorii neplatných správních rozhodnutí. Vadné rozhodnutí správního orgánu, které nabylo právní moci, vyvolává právní účinky, není-li v opravném řízení zrušeno. Restituční nároky proto nelze uplatnit žalobou na určení vlastnického práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel shora zmíněnou ústavní stížnost, ve které poukazuje na dvě linie rozdílných názorů, a to jednak v otázce pasivní legitimace žalovaného, jednak v tom ohledu, zda předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Pokud jde o pasivní legitimaci, stěžovatel má za to, že v daném případě jde o určovací žalobu k majetku, který je popsán v § 1 zákona o půdě a který podle § 17 cit. zákona a § 2 zákona č. 569/1991 Sb. spravuje Pozemkový fond ČR. Dle názoru stěžovatele je nerozhodné, zda tento majetek má cit. subjekt ve své správě evidovaný či nikoliv. Rozhodující je skutečnost, že v době převzetí majetku a nakládání s ním šlo o majetek zemědělský, který jménem České republiky spravuje Pozemkový fond ČR, přičemž vlastnictví nikdy nepřešlo na Českou republiku, a tudíž nemohlo přejít ani na jinou osobu. Dále stěžovatel poukazuje na to, že mu nemůže být přičítáno k tíži, když katastrální úřad není schopen identifikovat parcely zapsané v pozemkové knize. Zápis v pozemkové knize je dle stěžovatele dostatečným určením nemovitostí, jestliže nebyli a nemohli být zjištěni současní držitelé; v tom případě musí být pasivně legitimován správce, tj. Pozemkový fond ČR. Stěžovatel poukazuje i na to, že event. úspěšná žaloba nemůže přivodit škodu třetím osobám, protože pokud by pozemky byly skutečně v držení třetích osob, mohl by se stěžovatel po vydání rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví dále domáhat vydání nemovitosti proti držiteli, a tomu by byly zachovány veškeré námitky k prokázání opaku. Pokud jde o otázku konfiskace, stěžovatel uvádí, že nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, kterým by bylo deklarováno, že zůstavitel byl osobou německé národnosti ve smyslu § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., a tak nemohlo dojít ke konfiskaci jeho majetku. Stěžovatel přitom poukazuje na to, že zůstaviteli bylo vydáno jako československému politickému vězni osvědčení o tom, že byl účastníkem národního boje za osvobození, ovšem s poznámkou, že šlo o pasivní odbojovou činnost, což však zákon č. 255/1946 Sb. nezná. Na základě tohoto označení nebyl zůstavitel (protiprávně) vyloučen z konfiskace majetku, avšak přídělovou listinou mu byly zpět vráceny nemovitosti. Vzhledem k tomu pokládá použití cit. dekretu za nezákonné, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 117/96. Stěžovatel má za to, že pokud se nemůže domoci svých práv u soudu, přestože správními orgány nebylo rozhodnuto o konfiskaci majetku zůstavitele a přestože zůstavitel byl jako politický vězeň vyňat z působnosti cit. dekretu, dochází k porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále, že pokud soud odmítl žalobu z toho důvodu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat identifikaci parcel - jinak přesně stanovených v pozemkové knize - podle katastru nemovitostí, došlo k porušení zásady spravedlivého procesu.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Plzni uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou, neboť okresní soud zjistil skutkový stav v rámci účastníky navržených důkazů v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci a vyvodil z nich i odpovídající právní závěry. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, když ani po doplnění dokazování neshledal podmínky pro to, aby žalobě vyhověl. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Z těchto důvodů navrhl ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 2 zákona, o Ústavním soudu, odmítnout jako nedůvodnou. Okresní soud v Chebu byl vyzván k vyjádření, což však neučinil. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který uvedl, že se stěžovateli nepodařilo prokázat pasivní legitimaci Pozemkového fondu ČR. Tu lze dovodit a prokázat jen v souvislosti s charakterem uváděných pozemků ke dni účinnosti zákona o půdě s přihlédnutím ke stavu v době podání žaloby. To však bezprostředně souvisí s jednoznačnou, a tedy určitou specifikací předmětných pozemků v žalobě, kterou nelze provést jinak než porovnáním pozemků evidovaných a původně zapsaných v knihovních vložkách PK se současnou evidencí těchto pozemků. Jinak se nedá zjistit, zda se vůbec jedná o pozemky, které jsou ve vlastnictví státu. Odvolacímu soudu se nepodařilo vyřešit kladně otázku pasivní legitimace proto, že stěžovatel nepředložil soudu žádný doklad, ze kterého by tak šlo učinit, a to u žádné z předmětných parcel. Vedlejší účastník nesouhlasí proto s názorem stěžovatele, že pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR je dána z důvodu, že nelze zjistit současného vlastníka či uživatele pozemků, a ani s názorem, že pro správu Pozemkového fondu ČR je rozhodující, že v době převzetí majetku a nakládání s ním šlo o majetek zemědělský, který jménem České republiky spravuje právě Pozemkový fond ČR.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod prokázat.

Jak stěžovatel sám uvádí, ústavní stížnost obsahuje dvě zásadní námitky; první představuje vyjádření nesouhlasu s názorem odvolacího soudu, dle kterého stěžovatel ve sporu neprokázal pasivní legitimaci vedlejšího účastníka řízení, druhá je založena na tvrzení nezákonnosti konfiskace shora citovaných nemovitostí ve vlastnictví M. K. podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dle názoru Ústavního soudu je v daném případě třeba vyřešit v prvé řadě otázku pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR v řízení o určení vlastnictví k daným nemovitostem, protože teprve po jejím kladném zodpovězení by bylo účelné zabývat se otázkou druhou.

Polemizuje-li stěžovatel s názorem obecných soudů ohledně neprokázání pasivní legitimace stěžovatelem, je třeba poukázat na to, že Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

S ohledem na to, že se jedná o námitky založené na nesprávném právním posouzení dané otázky, je třeba nejprve poukázat na to, že ne každá eventuelně nesprávná aplikace jednoduchého práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98), základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem až v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu či svobodě.

V dané věci lze dovodit, že odvolací soud zastával názor, že v předmětném řízení je na straně žalovaného legitimován ten, kdo je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník příslušné nemovitosti (tj. "ten, kdo tvrdí, že mu k předmětným nemovitostem svědčí vlastnické právo"). Tento právní názor obecného soudu je výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazuje znaky protiústavnosti ve výše uvedeném smyslu (tj. v důsledku svévolné interpretace nebo interpretace v rozporu s principy spravedlnosti), přičemž Ústavní soud posouzení předmětné otázky nepovažuje ani z pohledu jednoduchého práva za nesprávné. Nelze se jednak ztotožnit s argumentací stěžovatele, který za rozhodující pro věcnou legitimaci Pozemkového fondu ČR považuje skutečnost, že v době převzetí majetku zůstavitele šlo o majetek zemědělský, který spravuje tento fond, a vzhledem k tomu, že vlastnictví nikdy nepřešlo na Českou republiku, musí být tento majetek ve správě fondu. Nejdříve je třeba poznamenat, že námitka stěžovatele v tom ohledu, že nedošlo k přechodu citovaných nemovitostí do vlastnictví státu, není relevantní, neboť tato otázka měla být řešena v rámci předmětného řízení, což se však nestalo, protože stěžovatel předtím neprokázal pasivní legitimaci žalovaného. Především však nelze souhlasit s tím, že ve sporu je legitimován Pozemkový fond ČR, protože v době přechodu pozemků na stát se jednalo o pozemky "zemědělské". Tento názor nemá oporu v ustanovení § 17 odst. 1 zákona o půdě, dle kterého tento fond spravuje "zemědělské" nemovitosti (tj. uvedené v § 1 odst. 1 cit. zákona), jež jsou, resp. ke dni podání žaloby byly ve vlastnictví státu. Výše uvedený závěr stěžovatele by bylo možno považovat za správný, jak lze dovodit z výkladu § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a § 30 zákona o půdě, pokud by se jednalo o případ restituce podle části druhé zákona o půdě, o nějž však v dané věci nejde.

Ústavní soud nezjistil ani pochybení v napadeném postupu odvolacího soudu, neboť, i když se jedná o určení vlastnického práva k nemovitostem ve vztahu k roku 1970, toto řízení může mít ve svém důsledku, jak vyplývá z jeho účelu a smyslu, zásadní dopady na práva třetích osob, a to především současných vlastníků (resp. držitelů) příslušných nemovitostí; proto je jejich legitimace ve sporu rozumná a účelná. V návaznosti na výše uvedené není možné přehlédnout, že odvolací soud stěžovatele vyzval, aby předložil srovnávací sestavu nemovitostí uvedených v žalobě podle pozemkového katastru se stavem podle současného katastru nemovitostí (a v podstatě tedy, aby prokázal věcnou legitimaci žalovaného), což však stěžovatel neučinil, resp. předložil srovnávací sestavu jiných nemovitostí. Skutečnost, že příslušný katastrální úřad není schopen identifikovat příslušné parcely, spočívá pouze v rovině tvrzení, které nemá oporu v příslušném spisovém materiálu (nehledě na to, že neodpovídá ani poznatkům Ústavního soudu).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, pokud jde o právní posouzení otázky věcné legitimace Pozemkového fondu ČR, nezjistil porušení příslušných právních předpisů, když navíc odvolací soud svým postupem poskytl stěžovateli možnost rozhodné skutečnosti v řízení prokázat, nelze dospět k závěru, že napadeným rozhodnutím mohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2002

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru