Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 563/21 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.563.21.1
Datum podání01.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 8

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 563/21 ze dne 15. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ludmily Zdvíhalové, zastoupené Mgr. Alešem Podrábským, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého mostu 111/4, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 116/2020- 417 ze dne 6. ledna 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval o výši náhrady nákladů, které přiznal stěžovatelce, pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným výrokem I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 116/2020-417 ze dne 6. ledna 2021 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že změnil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 10. 2019 č. j. 25 C 61/2012-378 ve výroku II. tak, že stěžovatelce proti žalobkyni FIN-STAV REAL s.r.o. (dále jen "žalobkyně") přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 125 742 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 96 572 Kč a následně pak plnění ze vzájemného návrhu ve výši 28 570 Kč, 4 305 Kč a 4 600 Kč. Nároky byly řešeny ve společném řízení, v jehož průběhu byly činěny jednotlivé procesní úkony postihující oba zmíněné nároky, a to do doby částečného zpětvzetí vzájemného návrhu co do výše 28 570 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem proto dospěl k závěru, že pro vyčíslení nákladů řízení bude vycházeno z dvou tarifních hodnot, a to v rozsahu podaných nároků. Žalovaná (stěžovatelka) byla zcela úspěšná v žalobě podané žalobkyní o zaplacení 96 572 Kč. Naproti tomu ve vzájemném návrhu byla žalovaná úspěšná pouze částečně a to v rozsahu plnění dosahující výše 4 305 Kč a 4 600 Kč. Ve zbytku byla neúspěšná, tj. žalovaná byla ve vzájemném návrhu úspěšná v poměru 23,76% a neúspěšná v poměru 76,24%. S ohledem na to krajský soud rozhodl tak, že stěžovatelce v pozici žalované přísluší náhrada nákladů řízení za podanou žalobu v rozsahu 100% a žalobkyni pak náleží náhrada za vzájemný návrh v souladu s ustanovením § 142 občanského soudního řádu v rozsahu 52%. Při stanovení výše odměny advokáta stěžovatelky za úspěch v podané žalobě krajský soud vycházel z tarifní hodnoty ve výši 96 572 Kč. Soudem přiznaná náhrada nákladů řízení vychází z částky 114 540 Kč za 23 úkonů právních služeb uskutečněných právním zástupcem stěžovatelky, což odpovídá i zjištěním krajského soudu, po 4 980 Kč podle ustanovení § 7 a ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Při stanovení výše odměny advokáta žalobce za úspěch v podaném vzájemném návrhu krajský soud vycházel z tarifní hodnoty 37 475 Kč. Soudem přiznaná náhrada nákladů řízení vychází z částky 44 540 Kč za 17 úkonů právních služeb uskutečněných právním zástupcem žalobkyně, což odpovídá i zjištěním krajského soudu, po 2 620 Kč podle ustanovení § 7 a ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu.

3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti souhlasí s právním názorem uvedeným v napadeném usnesení o tom, že když soud projedná nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném řízení), považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá věc, tj. věc uplatněná žalobou a věc uplatněná vzájemnou žalobou, za samostatnou věc, tudíž u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a ve vztahu ke každé jednotlivé věci, tj. jak k věci uplatněné žalobou, tak k věci uplatněné vzájemným návrhem, stanovit, zda je v každé jednotlivé věci dána povinnost k náhradě nákladů řízení a kdo z účastníků má podle pravidel stanovených v § 142 občanského soudního řádu právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení proto podle stěžovatelky správně dospěl k závěru, že pro vyčíslení nákladů řízení bude vycházeno z dvou tarifních hodnot, a to v rozsahu podaných nároků. Krajský soud však podle stěžovatelky pochybil, pokud vycházel z toho, že tarifní hodnota části řízeni o žalobě žalobkyně činí (pouze) 96 572 Kč; opomněl totiž, že žalobkyně žalovala i smluvní pokutu. Kapitalizovaná výše smluvní pokuty dle § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, činí pětinásobek ročního plnění. Žalobou byl uplatněn nárok na smluvní pokutu v sazbě 0,05% z částky 96 572 Kč za každý den prodlení od 27. 12. 2011 do zaplacení; kapitalizovaná výše smluvní pokuty pak měla podle stěžovatelky činit 88 121 Kč. Je přitom podle stěžovatelky notorietou, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je z pohledu hmotného práva samostatným nárokem. Tarifní hodnota části řízení o žalobě proto správně měla činit částku ve výši 184 693 Kč (96 572 Kč + 88 121 Kč), a proto měla činit hodnota úkonu právní služby 8 500 Kč za úkon. Krajský soud v Ústí nad Labem nepřihlédl ke stěžovatelčině upozornění učiněnému v odvolání, jímž upozornila na chybný výpočet tarifní hodnoty. Krajský soud podle stěžovatelky dostatečně na tuto její argumentaci nereagoval, což stěžovatelka hodnotí jako libovůli, soud podle ní rozhodl v rozporu s principem spravedlnosti a principem legitimního očekávání a zároveň zasáhl do stěžovatelčina základního práva vlastnit majetek tím, že chybným výpočtem tarifní hodnoty nesprávně snížil náhradu nákladů řízení stěžovatelky o částku ve výši 80 960 Kč plus DPH. Stěžovatelka nakonec také odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy nedopustily. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však obecné soudy nevykročily, a proto Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů. Stanovení konkrétní výše náhrady nákladů je totiž zpravidla otázkou interpretace podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Stěžovatelkou citovaný nález se pak vztahuje k situaci, která je právně i skutkově odlišná od nyní posuzovaného případu.

8. Z výše uvedených důvodů tedy proto, že stěžovatelčiny námitky nemají ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru