Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 562/15 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.562.15.1
Datum podání23.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 14b odst.1 písm.a, § 7

351/2013 Sb., § 3

513/1991 Sb., § 369 odst.1

89/2012 Sb., § 513

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 562/15 ze dne 20. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky AVE CZ odpadové hospodářství, s. r. o., adresa Pražská 1321/38a, 102 00 Praha, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem, se sídlem Lazarská 11/6, 120 00 Praha, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince 2014, č. j. 5 C 255/2014-8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž zejména byl porušen princip právní jistoty a zásada předvídatelnosti práva.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 5 C 255/2014-8, výrokem I. vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované zaplacení celkové částky ve výši 7.137 Kč s příslušenstvím; výrokem II. zamítl žalobu co do výše 2.400 Kč a výrokem III. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 744,50 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaná měla se žalobkyní uzavřenu smlouvu o odvozu a odstranění směsného komunálního odpadu, avšak za komunální odpad, který vyprodukovala a který byl žalobkyní odvezen, nezaplatila, pročež žalobě vyhověl v té části, v níž se stěžovatelka domáhala úhrady 2 pohledávek za odvoz komunálního odpadu. Ohledně částky 2.400 Kč, která měla představovat náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, soud konstatoval, že žalobkyně v žalobě neuvedla skutková tvrzení pro posouzení důvodnosti tohoto požadavku a soud ve smlouvě ani v ceníku žalobkyně neshledal oporu pro tento požadavek.

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní stížnost podává výslovně do výroku II. a III. Stěžovatelka uvedla, že při podání žaloby vycházela z § 369 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. z § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a v rámci žalobního petitu se domáhala i náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky, které podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, činí u každé pohledávky 1.200 Kč. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí dále namítá stěžovatelka jeho nepřezkoumatelnost, neboť neobsahuje odůvodnění, proč soud aplikoval pro účely výroku o nákladech řízení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že jej lze aplikovat pouze za předpokladu, že návrh na zahájení řízení byl podán na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Vyslovuje přesvědčení, že použití § 14b advokátního tarifu je výjimkou z obecného pravidla stanoveného v § 7 advokátního tarifu, a proto musí být řádně odůvodněno, což však soud neučinil. Proto je výrok o nákladech řízení nepřezkoumatelný a představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že ani nebyly naplněny podmínky předpokládané v § 14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť se nejednalo o opakovaně uplatněný návrh ve skutkově a právně obdobné věci. Dále rozebírá, proč se nejednalo o tzv. formulářovou žalobu. Stěžovatelka rovněž vyjadřuje nespokojenost se způsobem aplikace § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatelky neměl soud snižovat náhradu nákladů řízení na 1/2, neboť měla v řízení plný úspěch. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoliv se jedná o spor bagatelní, dosahuje ústavněprávní roviny, neboť napadené rozhodnutí není předvídatelné a je v rozporu s právními předpisy.

III.

4. Ústavní soud úvodem podotýká, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

5. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.

6. Nelze totiž přehlédnout, a stěžovatelka si je toho dobře vědoma, že ústavní stížnost se týká částky, kterou lze označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, usnesení ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné také na http://nalus.usoud.cz)] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. § 202 odst. 2 občanského soudního řádu).

7. Stěžovatelce lze sice dát zapravdu, že by jí paušální náhrada nákladů spojených s uplatněním pohledávky (ve výši 2.400 Kč) zřejmě měla náležet, avšak vzhledem k tomu, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu tento svůj nárok nikterak nerozvedla (podrobné vylíčení svého nároku učinila až v ústavní stížnosti), nelze se postupu Obvodního soudu pro Prahu 5, který žalobu v této části zamítl pro absenci skutkových tvrzení, příliš podivovat. Ústavní soud musí v této souvislosti zopakovat, že mu, a to ani v případě jednoinstančních rozhodnutí, kde neexistuje možnost opravných prostředků, nepřísluší, aby vykládal podústavní právo, resp. napravoval všechna pochybení, jichž se v rámci aplikace podústavního práva dopustí obecné soudy, což po něm stěžovatelka v podstatě požaduje. Z pohledu ústavněprávního je v tomto ohledu podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění rozhodnutí dostatečně jasně vyjádřil, proč považoval za nutné žalobu co do částky 2.400 Kč zamítnout. To platí i pro výrok o náhradě nákladů řízení, který je rovněž sice stručně, ale srozumitelně zdůvodněn.

8. Pokud stěžovatelka brojila proti aplikaci § 14b odst. 1 advokátního tarifu tvrzením, že se nejednalo o tzv. formulářovou žalobu, s tímto hodnocením se Ústavní soud neztotožňuje. Podaný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu bezpochyby naplňuje pojem "formulářová žaloba", tak jak jej vymezil Ústavní soud např. v bodu 28 nálezu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767): "zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami". Pokud tedy z celkového posouzení žalobního návrhu vyplývá, že je spíše administrativním úkonem, přičemž odlišnost v osobě žalobce nelze bez dalšího považovat za znak, který by hodnocení podaného návrhu jako "formulářového" vylučoval, je nutno přistoupit k aplikaci § 14b advokátního tarifu.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru