Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 561/99Nález ÚS ze dne 05.11.2002Ke zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
legitimace/pasivní
osoba/oprávněná
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/28 SbNU 201
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.561.99
Datum podání10.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 4 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 561/99 ze dne 5. 11. 2002

N 138/28 SbNU 201

Ke zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele

O. S., zastoupeného advokátkou JUDr. E. B., o ústavní stížnosti

proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1998, sp.

zn. 8 C 335/92, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6.

1999, sp. zn. 25 Co 182/99, za účasti Okresního soudu v Benešově

a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a L. V., a V.

D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 1998, sp.

zn. 8 C 335/92, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6.

1999, sp. zn. 25 Co 182/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel

(stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 1999,

sp. zn. 25 Co 182/99, jakož i rozsudek Okresního soudu v Benešově

ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 8 C 335/92, neboť má za to, že na

základě uvedených rozsudků bylo porušeno jeho ústavně zaručené

právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu zjistil,

napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byla zamítnuta

žaloba stěžovatele, jíž se stěžovatel domáhal, aby soud právním

předchůdcům vedlejších účastníkům řízení (jakožto žalovaným)

uložil povinnost uzavřít se stěžovatelem podle zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání věci, a to

domu v k.ú Jírovice, obec Bystřice, se stavební parcelu a pozemku

zapsaných u Katastrálního úřadu v Benešově. Uvedený soud dospěl

k závěru, že stěžovatel je českým občanem s trvalým pobytem na

území České republiky, že byl původním vlastníkem domu

v Jarkovicích se st. p. , přičemž uvedené nemovitosti získal na

základě kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání

pozemku ze dne 20. 4. 1970. Tyto nemovitosti následně přešly jako

opuštěné na stát dle § 453 odst. 2 tehdy platného občanského

zákoníku. Stěžovatel vyzval vlastníky předmětných nemovitostí

k jejich vydání dne 28. 8. 1991. Proto soud pokládá stěžovatele za

oprávněnou osobu podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež

v souladu s § 5 citovaného zákona vyzvala příslušné osoby k vydání

věci. Rovněž má za prokázané, že uvedené nemovitosti přešly na

stát způsobem předpokládaným v § 6 odst. 1 písm. c) zákona č.

87/1991 Sb. Tyto závěry se však netýkají pozemku v k.ú. Jírovice,

neboť tento pozemek stěžovatel nikdy nevlastnil. Dále se soud

zabýval otázkou, zda žalovaní (vedlejší účastníci) jsou povinnými

osobami dle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. K tomu soud uvedl,

že za protiprávní zvýhodnění původních nabyvatelů ve smyslu

citovaného ustanovení nelze považovat skutečnost, že Ing. V. byl

pracovníkem kanceláře prezidenta republiky, pokud soudu nebyly

navrženy ani předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že na

základě tohoto svého postavení by byl Ing. V. při uzavření kupní

smlouvy zvýhodněn. Pokud stěžovatel poukazoval na skutečnost, že

zvýhodnění spočívalo v tom, že při koupi domu byla původním

žalovaným dána přednost před manžely B., jež měli o koupi rovněž

zájem, tato skutečnost dle názoru soudu protiprávnost nezakládá,

neboť i tehdy bylo na vůli prodávajícího, s kým kupní smlouvu

uzavře. Soud se dále zabýval otázkou, zda protiprávní zvýhodnění

nabyvatelů nespočívalo v tom, že nemovitost jim byla prodána za

cenu nižší, než byla cena odpovídající tehdy platným předpisům.

V tomto bodě má za soud za prokázané, že žalobce získal dům

v Jarkovicích za kupní cenu 9.754,- Kč, přičemž tato kupní cena

byla stanovena přípisem ONV Benešov ze dne 28. 7. 1969. Právo

osobního užívání k pozemku mu bylo zřízeno za 1.368,- Kč (4 Kč za

m2). Právní předchůdci žalovaných získali uvedený dům za cenu

15.257,- Kč, která byla stanovena znaleckým posudkem, jenž byl

vypracován v souvislosti s převodem správy národního majetku z ONV

Praha 3 na ONV Benešov a z ONV Benešov na MNV Bystřice. Právo

osobního užívání pozemku jim pak bylo zřízeno za 6,- Kč za 1 m2,

tedy celkem za 2.052,- Kč. V době uvedených převodů platil stejný

cenový předpis (vyhláška č. 43/1969 Sb.). Právní předchůdci

žalovaných tedy nabyli předmětnou nemovitost za cenu dle

znaleckého posudku, vypracovaného nezávisle na jejich vůli již

v souvislosti s převodem správy národního majetku, a to za cenu

vyšší, než za jakou ji nabyl stěžovatel, a to za platnosti

stejného cenového předpisu, přičemž bylo prokázáno, že za dobu,

kdy nemovitost užívali manželé B., nedošlo k žádným úpravám, které

by cenu nemovitosti měnily. Shodné závěry platí i pro uzavření

dohody o zřízení práva osobního užívání. Za tohoto stavu soud

považoval doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem za

nadbytečné. Vzhledem k tomu, že nebyly dány podmínky pro vydání

nemovitostí, neboť nebylo zjištěno protiprávní zvýhodnění

původních žalovaných, nezbylo soudu než žalobu zamítnout.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl k odvolání

stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. V odvolání

stěžovatel namítal, že příslušný znalecký posudek vykazuje vady,

protože neoceňuje porosty a ohradní zeď a znalec provedl pouze

srovnání odhadu v době koupě nemovitosti stěžovatelem (rok 1969)

a v době její koupě původními žalovanými (rok 1975), což

nezohledňuje zhodnocení provedené panem B. Stěžovatel dále

poukazoval na to, že I. B. byl řádným uživatelem nemovitosti,

takže při realizaci majetku, který přešel na stát, měl být tento

majetek nabídnut dosavadnímu uživateli, a pokud by ten neprojevil

o koupi zájem, bylo třeba uvědomit o možnosti koupě veřejnost. To

se však nestalo, naopak řádný uživatel byl násilně vystěhován.

V důsledku toho došlo k porušení směrnice Ministerstva financí č.

10 ze dne 2. 4. 1964. Stěžovatel měl v souvislosti s tím za

zjevné, že kvůli původním žalovaným, resp. jejich kontaktům na

pana V., ředitele Středočeského rybářství a člena KSČ, byl nucen

k podpisu renunciačního prohlášení, a že jejich zásahem mu bylo

zabráněno předmětnou nemovitost prodat panu B., protože notář

odmítal sepis smlouvy a vyžadoval splnění jiných podmínek, než za

jakých nemovitost stěžovatel nakupoval. Rovněž ze skutečnosti, že

původní žalovaná pracovala na ONV pro Prahu 3, je zřejmé, že tato

mohla realizaci majetku řídit a ovlivňovat, neboť tato probíhala

u uvedeného národního výboru, což představuje porušení § 24 odst.

1 směrnice Ministerstva financí č. 9 z roku 1966. Vzhledem k těmto

skutečnostem navrhl stěžovatel zrušení rozsudku soudu prvého

stupně a s tím, aby odvolací soud pro účely posouzení dané věci

vyžádal předložení spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5

C 447/92 a aby řízení bylo doplněno o nový znalecký posudek,

v němž by znalec zjistit od svědka B., co všechno tvořilo součást

nemovitosti v době prodeje právním předchůdcům žalovaných. Kromě

toho navrhl doplnit řízení o zprávu Obecního úřadu v Bystřici, zda

je možné zjistit z jeho archivu, z jakého důvodu nemovitost nebyla

nabídnuta obci a z jakého důvodu bylo odmítnuto schválení prodeje

panu I. B. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zjištěný

skutkový stav je dostačující k rozhodnutí věci. Dle tohoto soudu

návrh na nový znalecký posudek je nadbytečný, neboť znalecký

posudek znalce V. B. byl vypracován řádně a znalec odpověděl na

všechny otázky, jež mu byly soudem položeny. Znalec se rovněž

vyjádřil k úpravám provedeným na nemovitosti panem B., které

hodnotil jakou běžnou údržbu, která neměla vliv na cenu

nemovitosti. Nadbytečné je dle soudu doplňovat řízení dotazem na

obec Bystřice, z jakého důvodu nebyla nemovitost prodána panu B.,

neboť jmenovaný nebyl z právního hlediska uživatelem nemovitosti.

Stejně tak se odvolací soud plně ztotožnil s právními závěry soudu

prvého stupně. K tvrzení stěžovatele ohledně protiprávního

zvýhodnění právních předchůdců žalovaných pak uvedl, že toto

nebylo prokázáno a zaměstnání Ing. V. či jeho členství v KSČ není

důkazem protiprávního zvýhodnění, přičemž nebyly předloženy ani

navrženy žádné důkazy prokazující, že daná skutečnost ovlivnila

protiprávně rozhodnutí MNV Bystřice prodat dům právě jemu a jeho

manželce. Stejně tak není protiprávní, pokud MNV v Bystřici dal

při prodeji přednost právním předchůdcům žalovaných před panem B.

Vzhledem k tomu, že se nejednalo o oprávněného uživatele, neboť

užíval předmětné nemovitosti bez právního důvodu (tj. na základě

souhlasu stěžovatele, který již od roku 1971 tyto nemovitosti

nevlastnil), nebylo povinností MNV mu ve smyslu směrnice MF č.

10/1964 učinit jakoukoliv nabídku. Pokud jde o namítané

protiprávní nabytí nemovitosti z důvodu, že V. V. byla pracovnicí

ONV Praha 3, který prováděl realizaci nemovitosti, pak se ve

smyslu směrnice pro zabezpečení a správu zajištěného majetku

a realizaci majetku nabytého státem, uveřejněné ve Věstníku

ministerstva financí č. 4/1965, zákaz prodeje vztahuje na ty

pracovníky, kteří realizaci majetku přímo provádějí. Dle soudu

bylo prokázáno, že realizace probíhala na finančním odboru ONV

Praha 3 od července 1975 do února 1976 a že jmenovaná pracovala na

tomtéž ONV, ale na odboru sociálních věcí jako sociální

pracovnice, a tak pracovně neměla s realizací majetku nic

společného a žalobce neprokázal, že by nějak průběh realizace

ovlivnila. Soud se ani neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že

právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti za cenu nižší, než

byla cena odpovídající cenovým předpisům; to bylo vyvráceno

znaleckým posudkem, který byl vypracován nezávisle na vůli

právních předchůdců žalovaných, kteří dané nemovitosti navíc

nabývali za účinnosti stejného cenového předpisu jako stěžovatel,

který je však nabyl podstatně levněji. Tvrzení stěžovatele, že

nemovitost byla zhodnocena, nebylo stěžovatelem prokázáno, neboť

to nepotvrdil ani otec stěžovatele a ani znalec, jenž při

vypracování posudku měl k dispozici svědeckou výpověď pana B.,

když jeho zásahy hodnotil jako běžnou údržbu. Stěžovateli se tedy

nepodařilo prokázat, že právní předchůdci žalovaných nabyli

předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy nebo na

základě protiprávního zvýhodnění, a tak nejsou povinnými osobami

ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které

však bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1

písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto. Současně stěžovatel

napadl rozsudek nalézacího i odvolacího soudu ústavní stížností.

V ní uvedl, že majitelem předmětného domu se stal dne 10. 3.

1970, kdy byl na studijním pobytu ve Švédsku a kdy příslušnou

smlouvu uzavřel jeho zástupce R. P. Ve stejném roce uzavřel sňatek

se švédskou státní příslušnicí a informoval se na československém

velvyslanectví ve Stockholmu o podmínkách vystěhování, kde mu bylo

sděleno, že má sepsat osobní majetek, který by chtěl vystěhovat,

a případnou nemovitost prodat, neboť po vyřízení vystěhování tato

propadně státu. Proto si vyžádal plnou moc k prodeji nemovitosti

pro R. P., jež mu byla vydána, a tuto odeslal jmenovanému. Státní

notářství v Benešově však prodej znemožnilo - údajně proto, že

nebyla doložena platná plná moc. Podle informací, které stěžovatel

do Švédska obdržel, však nic nemělo převodu nemovitosti bránit,

a tak stěžovatel v domnění, že nemovitost byla prodána, podepsal

renunciační prohlášení. Pokud jde o napadená rozhodnutí, má

stěžovatel za to, že soudy vycházely z neúplně zjištěného

skutkového stavu věci, což bylo způsobeno zamítnutím odůvodněných

důkazních návrhů, jimiž zamýšlel dokázat oprávněnost jím

uplatněného nároku, tj. nápadně nevýhodné podmínky a protiprávních

zvýhodnění právních předchůdců vedlejších účastníků při uzavření

kupní smlouvy. To vedlo k nesprávným skutkovým závěrům. Postup

soudů tak představuje porušení § 18, § 131, § 153 a § 157 odst.

2 o. s. ř., přičemž dané vady svou povahou a intenzitou vedou

k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jak byla uvedena

shora. Proto stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení

napadených rozsudků.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších

účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze odkázal

na odůvodnění svého rozsudku. Okresní soud v Benešově považuje

ústavní stížnost za nedůvodnou a v podrobnostech odkázal na

odůvodnění svého rozsudku s tím, že s námitkami stěžovatele

obsaženými v ústavní stížnosti se vypořádal odvolací soud.

V. D. a L. V. považují ústavní stížnost za neoprávněnou a za

zasahující do jejich vlastnických práv.

Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud necítil být vázán

skutkovým zjištěním učiněným v předchozích řízeních [§ 81 zákona

o Ústavním soudu], požádal Město Bystřice o zaslání veškeré

dokumentace týkající se prodeje předmětné nemovitosti (a zřízení

užívacího práva k příslušnému pozemku) Ing. F. V. a V. V. To

zaslalo kupní smlouvu ze dne 21. 6. 1976, rozhodnutí finančního

odboru ONV Benešov ze dne 17. 6. 1976 a hospodářskou smlouvu ze

dne 1. 3. 1976.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry

obecných soudů, pokud jde o otázku protiprávního zvýhodnění

právních předchůdců vedlejších účastníků ve smyslu § 4 odst. 2

zákona č. 87/1991 Sb. při uzavírání příslušných smluv. Stěžovatel

se domnívá, že při řešení dané otázky soudy vycházely z neúplně

zjištěného skutkového stavu, když předtím zamítly jeho návrhy na

provedení důkazů, jimiž zamýšlel dokázat oprávněnost svého nároku.

Konkrétně stěžovatel, jak vyplynulo z ústavní stížnosti, v níž

poukazuje rovněž na své odvolání proti rozsudku soudu prvého

stupně ze dne 10. 2. 1999, namítat jednak neúplnost

a nedostatečnost znaleckého posudku, a dále nedostatečná skutková

zjištění, pokud jde o okolnosti realizace jeho dřívějšího majetku,

kdy navrhoval provedení důkazu - zprávy Obecního úřadu v Bystřici

- za účelem zjištění, z jakého důvodu nebyla nemovitost nabídnuta

v obci a z jakého důvodu bylo odmítnuto schválení prodeje

tehdejšímu uživateli panu B., ačkoliv právní předchůdci žalovaných

byli s ohledem na směrnici Ministerstva financí č. 10 ze dne 2.

4. 1964 z prodeje vyloučeni.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy

ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností

obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala

v tomto případě, a tak je ústavní stížnost zčásti důvodná. Dle

názoru Ústavního soudu skutkové i právní posouzení obecných soudů

dané věci není v souladu se všemi skutečnostmi, které v řízení

vyšly najevo a jimiž bylo třeba se při posouzení věci zabývat,

v důsledku čehož napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou

v souladu se zákonem (§ 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř.),

přičemž daná pochybení svou závažností a intenzitou zasahují do

oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Základním východiskem pro posouzení daného případu je

interpretace § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto ohledu je

třeba poukázat na to, že komplexně se touto problematikou zabýval

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 23

Cdo 1220/98. Uvedený soud vycházel z toho, že uvedené ustanovení

obsahuje dvě skutkové podstaty. Jedná se v prvé řadě o nabytí věci

v rozporu s tehdy platnými předpisy, jež postihuje ty případy, kdy

nabytí věci od státu fyzickou osobou se stalo za porušení tehdy

platných právních předpisů, tedy právních norem publikovaných,

resp. alespoň oznámených ve Sbírce zákonů. Dále jde o protiprávní

zvýhodnění osob nabyvatelů, k němuž docházelo tehdy, jestliže

nabyvatelé byli při nabytí věci od státu zvýhodněni a ke

zvýhodnění došlo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy,

eventuelně i tehdy, kdy při prodeji nebyla dodržena pravidla

objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc stanovená

i interním předpisem ve Sbírce zákonů, popřípadě dříve v Úředním

listě nepublikovaným či neoznámeným, jestliže cílem postupu

stanoveného takovým interním předpisem byl výběr zájemce o koupi,

na něhož pak byla věc převedena ve smyslu tehdy platného právního

předpisu obecně závazného. Rozhodující je to, zda nedodržení

pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci

jednoho ze zájemců či dokonce vedlo k vyřazení ostatních občanu

z možnosti zajímat se koupi věci (shodně Nejvyšší soud k § 8 odst.

1 zákona č. 229/1991 Sb. v rozsudku ze dne 25. 11. 1998, sp. zn.

2 Cdon 92/96; publ. in: Právní rozhledy č. 6/1999; k tomu srov.

dřívější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. 2

Cdon 1222/96; publ. in: Právní rozhledy č. 5/1998).

Uvedený výklad považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

Přitom vychází z toho, že citované ustanovení představuje více než

jiná ustanovení restitučních předpisů kompromis mezi principem

ochrany nabytých práv a principem zmírnění některých křivd, neboť

do role osob povinných staví výjimečně i fyzické osoby, to avšak

pouze za splnění podmínky, že nabyly věc buď v rozporu s tehdy

platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. II. ÚS 83/96;

publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 100). Ochrany

tedy nepožívá ta osoba, jež realizovaný majetek nabyla způsobem,

jenž ani z tehdejšího pohledu nelze považovat za korektní (či

"fair"), tzn. v rozporu s právem či za nedodržení pravidel, jež si

sám stát pro převody majetku (práv) stanovil, byl-li tímto

postupem nabyvatel zvýhodněn.

Z uvedeného výkladu patrně vycházely v daném případě obecné

soudy, když posuzovaly otázku protiprávního zvýhodnění právních

předchůdců vedlejších účastníků při realizaci majetku

v souvislosti s tehdy platnou směrnicí Ministerstva financí č.

10/1964 (uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964)

a č. 9/1966 (uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č.

4/1966). Pokud jde o první z nich, obecné soudy sice vzaly na

zřetel ustanovení čl. 2 odst. 2, dle které pokud neprojeví o koupi

rodinného domu jeho uživatel zájem ve stanovené přiměřené lhůtě,

upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost

koupit rodinný domek, a to za podmínek, za kterých byl nabídnut

dosavadnímu uživateli, přičemž prodej se uskuteční tomu občanovi,

aby byl uspokojen i společenský zájem za daných okolností

nejdůležitější. Obecné soudy - přes upozornění stěžovatele

- dostatečně skutečnost, zda byly naplněny podmínky tohoto

ustanovení, nezkoumaly, a tak na základě provedeného dokazování

nelze učinit závěr, zda realizace majetku byla dána na vědomí

veřejnosti a jakým způsobem byl vybrán právě nabyvatel. Přitom

sama eliminace potenciálních uchazečů ze strany státního orgánu

neprovedením předepsaného "výběrového řízení", může dle okolností

případu představovat neoprávněné zvýhodnění nabyvatele, což platí

i pro případ, že k výběru sice dojde, avšak v rámci něj nebudou

zachovány rovné podmínky při výběru uchazeče. Obecné soudy se sice

zabývaly tím, zda právní předchůdci vedlejších účastníků nebyli

zvýhodněni před jiným zájemcem (panem B.), avšak omezily se pouze

na konstatování, že bylo zcela v kompetenci státního orgánu

rozhodnout, komu bude nemovitost prodána. Plně se však

nevypořádaly s tím, na základě čeho byli nabyvatelé ve "výběrovému

řízení" vybráni (pokud vůbec k nějakému došlo), resp. zda byli

vybráni na základě kritérií odpovídajícím citovanému ustanovení.

Soudy tento postup zvolily přesto, že jim bylo známo, že právní

předchůdci stěžovatelů byli úzce spjati s tehdejším režimem,

k jejichž neoprávněnému zvýhodňování, jak jim musí být známo

z jeho činnosti, často docházelo (k tomu srov. nález Ústavního

soudu ze dne 20. 2. 1996, sp. zn. I. ÚS 146/94; publ. in: Sbírka

nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 12; srov. i rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1535/2000).

Ústavní soud má z výše uvedených důvodů za to, že obecné

soudy vycházely z nedostatečně zjištěného stavu věci, když předtím

nedůvodně odmítly provedení relevantního důkazu. Ústavní soud

úmyslně ponechává stranou hodnocení skutečností zjištěných až

v řízení před Ústavním soudem (jedná se o odpověď na žádost

Ústavního soudu o zaslaní veškerých listin, týkajících se prodeje

předmětné nemovitosti), neboť v době rozhodování předmětný

poznatek neměly obecné soudy k dispozici. Na ohraj by Ústavní

soud, aniž by bylo jeho úmyslem zasahovat do činnosti soudů

obecných, chtěl poznamenat, že v dalším řízení stěžovatelem

navrhovaný důkaz nemusí přinést objasnění shora uvedených otázek,

a tak bude věcí stěžovatele jakožto žalobce, aby protiprávní

zvýhodnění právních předchůdců vedlejších účastníků ve výše

uvedeném smyslu prokázal.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že obecné soudy nevzaly

v úvahu, že právní předchůdci vedlejších účastníků byli na základě

§ 24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (uveřejněné

ve Věstníku ministerstva financí č. 4/1966) z nabývání majetku

vyloučeni, má Ústavní soud za to, že obecné soudy se danou otázkou

dostatečně zabývaly, v odůvodnění napadených rozhodnutí vyložily,

z jakého důvodu se na tyto osoby uvedené ustanovení nevztahuje.

Okolnost, že se jednalo o "prominenty", sama o sobě ještě

nezakládá porušení uvedené či jiné směrnice, a ostatně ani to, že

u těchto osob automaticky muselo dojít k protiprávnímu zvýhodnění,

jak již uvedly obecné soudy.

Namítal-li dále stěžovatel, že obecné soudy nevyhověly jeho

návrhu na doplnění dokazování dalším revizním znaleckým posudkem

vypracovaným za účelem zjištění, zda kupní cena za dům a cena za

zřízení práva osobního užívání pozemku, uhrazená právními

předchůdci vedlejších účastníků, odpovídala tehdy platným cenovým

předpisům, dle konstantní judikatury Ústavního soudu není

povinností obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků řízení na

provedení důkazů, tyto však musí vycházet z dostatečně zjištěného

skutkového stavu a ve odůvodnění rozhodnutí jsou soudy povinny

řádně zdůvodnit, proč navrhovaný důkaz nebyl proveden. V tomto

ohledu dle názoru Ústavního soudu nedošlo k žádnému pochybení,

neboť soudy vycházely nejen z revizního znaleckého posudku znalce

V. B. ze dne 29. 11. 1997, jenž zohlednil výpověď svědka pana B.,

týkající se údajného zhodnocení nemovitosti jmenovaným, ale

i z dalších důkazů, jednak z okolností, za nichž byl vypracován

původní znalecký posudek ze dne 7. 12. 1975, z vyjádření otce

stěžovatele z roku 1975 a ze srovnání cen, za nichž nabyl

nemovitost stěžovatel a právní předchůdci vedlejších účastníků, se

zřetelem na to, že pro obě ceny platil stejný cenový předpis. Dané

závěry obecných soudů jsou tak výsledkem jejich nezávislého

rozhodování, do něhož se Ústavní soud necítí být oprávněn

zasahovat.

Jak Ústavní soud dovodil v řadě svých předchozích rozhodnutí,

z čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost soudů dbát

"stanoveného", tj. zákonného postupu, což znamená "bezvýhradné

a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich

vyplývajících" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11.

1994, sp. zn. III. ÚS 150/93; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení

ÚS, sv. 2, č. 6). Vzhledem k tomu, že tomu tak z důvodů

rozvedených výše nebylo, přičemž zjištěné vady mohou mít zásadní

dopad na výsledek soudního řízení, nezbývá Ústavnímu soudu než

konstatovat, že obecné soudy při nalézání práva nepostupovaly

v souladu se zásadami spravedlivého procesu, čímž porušily ústavně

zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny; to ve svém

důsledku představuje rovněž porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

stěžovateli vyhověl a napadené rozsudky podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru