Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 560/03Usnesení ÚS ze dne 18.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.560.03
Datum podání11.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 560/03 ze dne 18. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. E. P., advokátkou,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá, aby Ústavní soud vydal rozsudek, na jehož základě bude jako neodůvodněná zamítnuta žaloba proti stěžovatelce (v řízení u obecných soudů žalované), jíž se žalobkyně domáhaly přechodu vlastnického práva k předmětné zemědělské usedlosti v Horním Týnci.

V ústavní stížnosti upřesňuje, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 5. 2003, č.j. 6C 68/93-145, (v pořadí třetí rozsudek) bylo ve věci rozhodnuto tak, že vlastnické právo k specifikovaným nemovitostem přechází ze stěžovatelky do podílového spoluvlastnictví žalobkyň, každé jednou polovinou, a to s odůvodněním, že stěžovatelka nabyla nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Proti tomuto rozhodnutí podala dne 25. 6. 2003 stěžovatelka prostřednictvím právní zástupkyně odvolání, původně pouze v blanketní podobě, a požádala o prodloužení lhůty k vypracování odůvodnění odvolání.

Krajský soud o odvolání rozhodl již 22. 9. 2003 (dle názoru stěžovatelky byl v tomto případě příliš horlivý, neboť až doposud rozhodoval v dlouhých časových úsecích), aniž vzal v potaz argumenty stěžovatelky a věc završil výrokem, že proti jeho usnesení není přípustné odvolání ani dovolání.

Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2003, č.j. 10 Co 654/2003-156, Ústavní soud zjistil, že ve lhůtě podané odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 5. 2003, č.j. 6C 68/93-145, bylo odmítnuto, neboť odvolání postrádalo náležitosti dle § 205 a § 42 o.s.ř. a stěžovatelka, ačkoliv byla soudem o tom, jak má postupovat a o důsledcích nedoplnění odvolání poučena, v soudem stanovené lhůtě odvolání nedoplnila,

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda návrh splňuje všechny formální podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud vydal rozsudek, kterým by jako neodůvodněnou zamítnul žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly přechodu vlastnického práva k předmětné zemědělské usedlosti v Horním Týnci, Ústavní soud uvádí, že je dle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a má Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překračovat. Z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn zrušit konkrétní pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, event. směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné.

Stěžovatelka však navrhuje, aby Ústavní soud sám zamítl jako nedůvodnou žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly přechodu vlastnického práva, o které navíc již bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto. K takovému rozhodnutí, jak bylo objasněno, Ústavní soud podle Ústavy ČR a zákona o Ústavním soudu není příslušný.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Tímto prostředkem je od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Tou lze ve smyslu § 229 odst. 4 o.s.ř. napadnout též pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. (Před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. bylo proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, přípustné dle § 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř dovolání.) Stěžovatelka proto měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci v řízení u obecných soudů, ještě před ústavní stížností, neboť ta má pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele. Z tohoto důvodu je proto také nutné považovat návrh za nepřípustný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh, k jehož projednání není příslušný a jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru