Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 56/95Nález ÚS ze dne 06.12.1995Právo na selekci navržených důkazů a zásada volného hodnocení důkazů jako výrazy nezávislosti soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/4 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:1995:2.US.56.95
Datum podání16.03.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 96 odst.1, čl. 82 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157, § 120 odst.1, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 56/95 ze dne 6. 12. 1995

N 80/4 SbNU 259

Právo na selekci navržených důkazů a zásada volného hodnocení důkazů jako výrazy nezávislosti soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě právní věci ing. M. H.,

o stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

16 Co 414/94, ze dne 15. 12. 1994, takto:

I. Ústavní stížnost se zamítá.

II. Návrh stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil

stát, se zamítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhá zrušení

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1994, sp. zn.

16 Co 414/94, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze

dne 15. 6. 1994, sp. zn. 19 C 206/93, kterým byl zamítnut návrh

navrhovatele, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze

dne 29. 4. 1993, daná navrhovateli dle ustanovení § 46 odst. 1

písm. f) ZP, je neplatná. Závažné porušení pracovní kázně

spatřoval zaměstnavatel v tom, že navrhovatel opakovaně dne 14.

4. 1993 a 21. 4. 1993 odmítl splnit pokyn k práci na urgentní

zakázce - přeložka mazutového potrubí v, který mu byl udělen

nadřízeným pracovníkem, přičemž prodleva s plněním zakázky vedla

k rezignaci objednavatele na zakázku, a tím i poškození dobré

obchodní pověsti zaměstnavatele navrhovatele.

Navrhovatel se bránil tvrzením, že práci neodmítl, ale že při

pracovní poradě dne 14. 4. 1993 sdělil, že je nemocen a nahlášen

k lékaři. Rovněž popřel, že by sdělil, že nebude dodělávat práci

po svém kolegovi, nýbrž, že se v zájmu efektivnosti práce zajímal,

proč i on má na zakázce pracovat, a k projednání práce na zakázce

požadoval konzultaci u ředitele. Stejně tak i na jednání, svolaném

dne 21. 4. 1993, práci neodmítl a opětovně se jen domáhal

konzultace u ředitele podniku, neboť se dle jeho názoru nejednalo

o zakázku urgentní, a navíc šlo o zakázku, která měla být

objednána nějakým pochybným způsobem. U soudu pak předložil 2

výkresy, týkající se zakázky, časově označené duben 1994, které

měl vypracovat po svém nástupu po 3denní pracovní neschopnosti.

Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích neshledaly postup

zaměstnavatele protiprávním. Na základě provedeného dokazování

a výslechů svědků vzaly za prokázané, že se navrhovatel vytýkaného

porušení pracovní kázně dopustil, s tím, že navrhovateli, jako

řadovému projektantovi, nepříslušelo zkoumat, zda a jakým způsobem

byla zakázka pro objednána, a stejně tak nebyl oprávněn odkládat

provedení uložené práce až na výsledek konzultace s ředitelem

podniku, který ani nebyl jeho přímým nadřízeným. Důvodem pro

odmítnutí práce proto nemohlo být rozhodnutí organizace o tom,

jakou práci a po kom dokončí. Konečně bylo vzato za prokázané, že

se navrhovateli nepodařilo prokázat, že výkresová dokumentace,

která byla neurčitě datována, byla zpracovaná již k 21. 4. 1993,

neboť přes přímý dotaz ohledně pokročení práce na zakázce,

navrhovatel ji svým nadřízeným nepředložil a ti ji do doby konání

soudního řízení neviděli.

Navrhovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím soudů

došlo k porušení jeho základních práv a svobod v čl. 36 odst.

1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listina), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a hlavy 1, čl. 6 odst. 1, odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen Úmluva). Porušení citovaných ustanovení spatřuje

navrhovatel v tom: - že nebyli vyslechnuti svědci, které navrhoval

ve svém podání ze dne 23. 9. 1994; - E.T.I. nebyla požádána

o vyjádření, zda zakázka byla zaměstnavateli navrhovatele skutečně

zadána; - že nebylo zjištěno zda a z jakého důvodu a kdy byla

zakázka odňata; a konečně v tom, že nebylo zjištěno, zda

a z jakého důvodu nastalo odstoupení od smlouvy, a nebyla tak

prokázána reálná existence zakázky, pro jejíž údajné neplnění byla

dána stěžovateli výpověď.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť

o námitce podjatosti, vznesené vůči předsedkyni senátu okresního

soudu, bylo řádně rozhodnuto, a v řízení u krajského soudu nebyla

námitka podjatosti, přes poučení o této možnosti, vznesena.

Nedošlo ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1

Ústavy ČR, neboť účastníci řízení byli v řízení před okresním

i krajským soudem rovni a měli stejná práva. Pokud jde o námitku,

že nedošlo k výslechu navrhovaných svědků, postupoval krajský soud

v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř., podle

kterého soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede.

V souladu s tímto ustanovením provedl odvolací soud výslech přímé

nadřízené navrhovatele a ve svém rozhodnutí v souladu

s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. zdůvodnil, proč neprovedl další

důkazy, navrhované navrhovatelem v průběhu odvolacího řízení.

Vedlejší účastník E.P., a. s. ve vyjádření k ústavní

stížnosti rovněž poukázal na ustanovení § 120 o.s.ř. a uvedl, že

povinností soudu je zkoumat, zda zaměstnavatel při podávání

výpovědi dodržel podmínky Zákoníku práce, k čemuž nemohli podat

svědectví ani pracovníci okresního soudu ani pracovníci E.T.I.,

tedy ti, jejichž svědectví se navrhovatel domáhal, protože nemohou

mít kvalifikované vědomosti o tom, zda se navrhovatel dopustil

porušení pracovní kázně či nikoliv. Ve věci rovněž není rozhodné,

zda zakázka reálně existovala, neboť to navrhovateli z titulu jeho

pracovního zařazení nepříslušelo zkoumat.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není

běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není

vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto

soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že soudy při své

činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté

Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky, spočívající

právě v porušení ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se

věcí zabývat. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu

19 C 206/93 Okresního soudu v Ostravě zjistil, že soudy obou

stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn za

účasti stran sporu, způsobem, který je stanoven procesními

předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak soudy

učinily závěr, že výpověď daná navrhovateli dle ustanovení § 46

odst. 1 písm. f) ZP, byla důvodná a tedy platná. V souladu

s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku soud

uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami

se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy.

Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy

vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená

v ustanovení § 132 o.s.ř., a vyplývá z ní i postup soudu dle §

120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy

je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav

dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění

dokazování. Dle ustanovení § 132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy

hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich

vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do

výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší

"hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se

sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jestliže dle ustanovení

§ 18 o.s.ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny je soud povinen dbát na rovné

postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim

stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale

neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům

účastníka. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že

soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby

provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci.

Jak z uvedeného plyne, Ústavní soud neshledal, že by v řízení

u obecných soudů bylo navrhovateli odepřeno právo na soudní

ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a stejně tak nebylo zjištěno

nic, co by nasvědčovalo odepření práva na rovné postavení

účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, takže nemohlo být

shledáno ani porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ani práva na

spravedlivý, nezávislý a nestranný soud dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy,

které nelze ztotožňovat s nárokem na úspěch ve věci, a proto bylo

rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, tj. návrh

zamítnut dle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Ohledně porušení

čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy dlužno dodat, že toto ustanovení

nemohlo být pojmově dotčeno, neboť se týká trestního řízení.

Pokud se navrhovatel domáhá vydání rozhodnutí, aby náklady

zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, pak za

situace, kdy navrhovatel připouští své příjmy, jejichž výši nijak

neprokázal, a to na základě ad hoc uzavíraných dohod, s tím, že

nemá vyživovacích povinností a je svobodný, nezbylo než návrh

zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. 12. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru