Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 56/02Usnesení ÚS ze dne 12.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.56.02
Datum podání29.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 56/02 ze dne 12. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu navrhovatelky H. B. B., zastoupené JUDr. Ing. J. M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 9. října 2001, sp. zn. 16 C 219/98-132, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. dubna 2002, sp. zn. 16 C 219/98-138, mimo ústní jednání dne 12. listopadu 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Rychetským, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podáním ze dne 18. ledna 2002, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2002, v její občanskoprávní věci o vydání specifikovaných pozemků v katastrálním území K., Praha 4, dle zákona č. 87/1991 Sb., brojila proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů a namítala, že obecné soudy nepostupovaly v soudním řízení v souladu se zákonem a tvrdila, že řízení bylo stiženo takovými vadami, že v jejich důsledku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí ve věci samé (doručování rozhodnutí, ustanovení opatrovníka atd.).

Navrhovatelka uvedla, že se cítí dotčena na svých právech s (blíže neodůvodněným) odkazem na čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 90, 95, 96 odst. 2 Ústavy České republiky a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil pro jejich nezákonnost.

Protože šlo o podání nesplňující formální podmínky ústavní stížnosti předepsané zákonem (§ 29, § 30, § 72 odst. 1, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), byly navrhovatelce jeho formální vady vytknuty (12. února 2002, 25. března 2003, 6. října 2003) a současně jí byla stanovena lhůta k jejich odstranění, jež splnila.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ve smyslu § 35 a § 75 zákona, Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§ 27 odst. 2 zákona) splněny nejsou.

K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona), a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě, z pohledu důvodu obsaženého v ústavní stížnosti, nebyly vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, a tím i podmínka přípustnosti ústavní stížnosti.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2001 (16 C 219/98- 120) byl navrhovatelce ustanoven opatrovník Městská část Praha 4, neboť z pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu [Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2000 (18 Co 386/2000-112)] v téže právní věci, obecný soud zrušil rozhodnutí soudu nalézacího a uložil, aby navrhovatelce (§ 29 odst. 2 o.s.ř.) ustanovil opatrovníka, neboť za řízení vyplynulo, že navrhovatelka trpí duševním onemocněním, které jí brání v řádné plnohodnotné účasti na soudním řízení (dle navrhovatelkou předložených lékařských zpráv o jejím zdravotním stavu). Usnesení o ustanovení opatrovníka (§192 o.s.ř.) bylo navrhovatelce doručeno dne 6. srpna 2001 (č.l. 123). V zákonem stanovené lhůtě navrhovatelka proti usnesení o ustanovení opatrovníka odvolání nepodala, a tak toto usnesení nabylo právní moci (dne 22. srpna 2001).

Navrhovatelka napadla ústavní stížností zamítavé rozhodnutí soudu (16 C 219/98-132), kterým nebylo vyhověno žalobě o vydání specifikovaných pozemků v katastrálním území K., Praha 4, dle zákona č. 87/1991 Sb., a rozhodnutí téhož soudu (16 C 219/98-138), kdy bylo odmítnuto usnesením opožděné odvolání, téměř půl roku po právní moci rozsudku. Vzhledem k tomu, že soud ustanovil navrhovatelce opatrovníka ve smyslu § 29 o.s.ř., nebyl výše uvedený rozsudek napadený ústavní stížností doručován navrhovatelce, ale právě jejímu opatrovníkovi, ten se proti rozsudku neodvolal a rozsudek nabyl právní moci dne 30. listopadu 2001.

Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných, posoudil Ústavní soud navrhovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť nepodáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě odvolání), navrhovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona),

Za těchto okolností hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti dle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 12. listopadu 2003

JUDr. Pavel Rychetský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru