Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 559/01Usnesení ÚS ze dne 15.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Trest
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.559.01
Datum podání20.09.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 41

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 559/01 ze dne 15. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 4. 2001, č. j. 2 T 625/2000-105, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2001, č. j. 13 To 244/2001-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR ze dne 18. 9. 2001 napadl shora označená rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to konkrétně podle č. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.

Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 4. 2001, č. j. 2 T 625/2000-105, uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst 1, 2 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 trestního zákona a byl mu za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 8 roků se zařazením pro jeho výkon do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2001, č. j. 13 To 244/2001-122, jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a namítá, že řízení před soudy bylo vedeno jednostranným způsobem. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že výrok o jeho vině je založen na jediném přímém důkazu, a to rozporuplné výpovědi nezletilé poškozené, že znalecký posudek, který byl ve vztahu k němu vypracován, svědčí v jeho prospěch, že nebyla dostatečně posouzena lhůta, která uplynula od spáchání trestného činu, ve vztahu k němuž byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, a dále že odvolací soud se nezabýval konkrétními námitkami uplatněnými v odvolání.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 2 T 625/2000.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2002 uvedl, že při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z hodnocení důkazů provedeného tímto soudem. Protože nebyl důvod pro doplňování dokazování a odvolací soud sám důkazy neopakoval, bylo podané odvolání zamítnuto.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2002 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na rozhodnutí odvolacího soudu.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se ve sdělení ze dne 25. 2. 2002 vzdalo ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, svého postavení vedlejšího účastníka řízení a uvedlo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a zákonné.

Ústavní soud konstatuje, že ve většině případů trestního stíhání pro trestný čin pohlavního zneužívání je z hlediska důkazní situace obdobná, jako v posuzované trestní věci. Výrok o vině je zpravidla vybudován na jediném přímém důkazu, tj. na výpovědi zneužívaného dítěte a ne eventuálních výpovědích svědků, kteří vypovídají o tom, co se od poškozeného dítěte dozvěděli, jejichž svědectví je tedy ve vztahu k samotnému předmětu dokazování nepřímé, odvozené.

V předmětné trestní věci nezletilá poškozená způsob jednání stěžovatele naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podle § 242 trestního zákona podrobně popsala, a to jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Stěžovatelem namítaná "rozporuplnost" její výpovědi není v ústavní stížnosti blíže konkretizována. V odvolání stěžovatel uváděl, že rozpory ve výpovědi poškozené se týkají toho, zda jí z výkonu trestu zaslal dopis, zda se svěřila s jednáním stěžovatele pouze dědečkovi, či i dalším osobám a denní doby, kdy mělo ke zneužívání docházet. Žádný z těchto rozporů se tedy netýká podstaty jednání stěžovatele ani způsobu zneužívání poškozené. V tomto rozhodujícím směru vypovídala poškozená shodně v přípravném řízení i před soudem. Rozpory stěžovatelem namítané se tedy netýkají té části výpovědi, která je rozhodující pro posouzení, zda stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání a lze je tedy vysvětlit tím, že poškozená o jednání stěžovatele vypovídala po uplynutí sedmi let, takže je pochopitelné, a to i vzhledem k jejímu věku, že daleko pevněji měla v paměti zafixovánu podstatu jednání stěžovatele, než skutečnosti podružné, ve vztahu k nimž stěžovatel namítá rozpory. Soud prvního stupně věnoval potřebnou pozornost posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené, kterou opřel o závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, ze kterých vyplývá, že u poškozené nebyly zjištěny sklony ke lhaní a vymýšlení si, ani tendence zkreslovat účelově určité události. Věrohodnost výpovědi poškozené je pak podporována i výpovědí nepřímých svědků. Pro úplnost je třeba konstatovat, že tu část výpovědi svědkyně - matky poškozené (č. listu 51 trestního spisu), ve které hovoří o tom, že v kritickou dobu v jednom případě přistihla stěžovatele svlečeného v přítomnosti její dcery, která rychle vyběhla z pokoje, je třeba považovat za přímé svědectví, podporující věrohodnost výpovědi poškozené. Soud se zabýval rovněž důvody, které bránily svědkům v tom, aby jednání stěžovatele oznámili bezprostředně poté, kdy se poškozená svému dědečkovi svěřila. V této souvislosti soud zkoumal i to, zda usvědčující výpověď poškozené v roce 2000 nebyla motivována snahou zbavit se přítomnosti stěžovatele v jejich domácnosti. Tento motiv nepřicházel v roce 2000, kdy bylo vedeno proti stěžovateli trestní stíhání, vůbec v úvahu. Stěžovatel se domáhal možnosti nastěhovat se zpět do bytu matky poškozené po propuštění z výkonu trestu v březnu 1996, v tomto roce jí rovněž zasílal výhružné dopisy (pro trestný čin podle § 197a trestního zákona byl odsouzen v září 1996) a od této doby se s ním matka poškozené nesetkala a stěžovatel se již dále o návrat do její domácnosti nepokoušel. Vysvětlení poškozené, vztahující se k opožděnému oznámení trestné činnosti stěžovatele (trestní stíhání jejího přítele), je logické, nevzbuzuje pochybnosti o pravdivosti a tak vylučuje jiný motiv pro její usvědčující výpověď.

V průběhu trestního řízení byli přibráni znalci z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie, psychiatrie a sexuologie, kteří měli posoudit duševní stav stěžovatele a skutečnost, zda trpí sexuální poruchou nebo sexuální deviací. Soud prvního stupně se se závěry znaleckého posudku vypořádal a dovodil, že konstatování znalců, že u stěžovatele nebyla diagnostikována sexuální deviace, nelze vyložit tak, že by se trestného činu pohlavního zneužívání nemohl dopustit. Důvodně poukázal i na to, že rovněž v předcházejících trestních věcech stěžovatele, kdy se dopustil trestných činů se sexuální motivací, bylo znalci konstatováno, že žádnou sexuální deviací netrpí, přesto se těchto trestných činů dopustil, jak vyplývá z rozsudků v trestních věcech vedených pod sp. zn. 3 T 74/85 (§ 242 odst. 1, 2 trestního zákona) a sp. zn. 1 T 18/90 (§ 241 trestního zákona).

K námitce stěžovatele, že nebyla dostatečně posouzena lhůta, která uplynula od spáchání trestního činu, ve vztahu k němuž byl kvalifikován jako zvlášť nebezpečný recidivista, Ústavní soud konstatuje, že se s touto námitkou neztotožnil, neboť soud prvního stupně se právě touto dobou podrobně zabýval, I když od propuštění z výkonu trestu uloženého za tento trestný čin (12. 2. 1996) do doby počátku pohlavního zneužívání poškozené v nyní posuzované trestní věci (9. 7. 1991) uplynula doba pěti let, stěžovatel nežil v této době řádným životem, byl opakovaně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost, byl i ve výkonu trestu odnětí svobody a zejména se dopustil již 1. 4. 1990 trestného činu znásilnění, za který a za další trestné činy mu byl uložen několikaletý trest odnětí svobody a právě před nástupem tohoto trestu (6. 10. 1993) se dopustil znovu nyní posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Za této situace nelze považovat dobu pěti let za dobu, z níž by bylo možno v posuzované trestní věci dovodit, že nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, což soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí konstatují s patřičným zdůvodněním.

Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že odvolací soud se nezabýval konkrétními námitkami uplatněnými v odvolání, ani s tímto tvrzením se nelze ztotožnit. Odvolací soud konstatoval námitky uplatněné stěžovatelem v odvolání (rozpory ve výpovědi poškozené, popírání viny, nedůvodnost kvalifikace podle § 41 odst. 1 trestního zákona a výše trestu) a s těmito se vypořádal. Ztotožnil se s rozsahem dokazování provedeným soudem prvního stupně i se způsobem hodnocení důkazů. Ke konkrétním námitkám stěžovatele v odůvodnění usnesení pak odvolací soud zaujal stanovisko a jejich neopodstatněnost podrobně odůvodnil.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecného soudnictví a že nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. Ústavní soud v daném případě nezjistil, že by právní závěry obecných soudů citované v napadených rozhodnutích byly v rozporu s vykonanými zjištěními, ani z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají. Předmětná trestní věc je z hlediska důkazního typickým příkladem tzv. "tvrzení proti tvrzení", neboť podstatným přímým důkazem svědčícím proti stěžovateli je výpověď poškozené, proti níž stojí opačná výpověď stěžovatele vinu popírající. Podpůrným přímým důkazem je ta část výpovědi matky poškozené, v níž vypovídá o tom, že v jednom případě přistihla stěžovatele svlečeného v přítomnosti poškozené.

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit zásadní usvědčující výpovědi osoby poškozené, jež je v protikladu k výpovědi pachatele trestného činu, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá u ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku. Požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál, podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zabýval se námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci obhajoby v přípravném řízení i v řízení před soudem a mimořádnou pozornost věnoval ověření věrohodnosti poškozené a její nezaujatosti vůči stěžovateli, podrobně odůvodnil rovněž právní kvalifikaci jednání stěžovatele, včetně uvedení právních úvah týkajících se splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy zahrnujících i zhodnocení údajů o povaze a způsobu spáchání předcházejících trestných činů se sexuální motivací. Odvolací soud, byť konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a mají oporu v důkazech provedených náležitým způsobem při hlavním líčení a s postupem tohoto soudu při provedení důkazů a jejich vyhodnocení se ztotožnil, věnoval pozornost zásadním námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání a sám znovu odůvodnil opodstatněnost přiklonění se k výpovědi poškozené jako k výpovědi věrohodné, stejně jako odůvodnil právní kvalifikaci trestného činu spáchaného stěžovatelem i výrok o trestu. Soudy obou stupňů dostály požadavku důsledného zhodnocení usvědčující výpovědi poškozené a pravdivost jejího tvrzení byla prověřena dostupnými důkazy, včetně znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie. K užití kvalifikace podle § 41 odst. 1 trestního zákona byly vyhodnoceny i trestní spisy, týkající se odsouzení stěžovatele v období před spácháním nyní posuzovaného trestného činu a potřebné údaje, vztahující se k předcházející trestné činnosti, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí obsaženy.

Ústavní soud dospěl k závěru, že, v průběhu řízení před obecnými soudy byly splněny požadavky na spravedlivý proces, dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly přiléhavě v napadených rozhodnutích obecných soudů odůvodněny.

Ústavním soud konstatuje, že zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. 1. 2003

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru