Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 558/06Usnesení ÚS ze dne 21.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.558.06
Datum podání16.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 87

99/1963 Sb., § 268, § 271


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 558/06 ze dne 21. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2006, č. j. 19 Co 98/2006-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Praze potvrdil ve výroku I. usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. října 2005, č. j. 25 Nc 5212/2003-41, jímž bylo zastaveno exekuční řízení a současně bylo uložena oprávněnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na nákladech exekuce částku ve výši 3.727 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Dále výrokem II. odmítl odvolání soudního exekutora, směřující proti výroku, jímž soud prvního stupně stanovil povinnému povinnost zaplatit oprávněnému náklady exekuce ve výši 3.727 Kč. Odvolací soud konstatoval, že v případě zastavení exekučního řízení, např. podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), soud rozhoduje nejen o zastavení řízení, ale i o nákladech řízení včetně jejich výše. V situaci, kdy exekuce končí jiným způsobem než vymožením pohledávky, ztrácí příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce své opodstatnění (účinnost). V podrobnostech odkázal odvolací soud na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 200/2005. Ohledně povinnosti soudního exekutora doložit a prokázat výši uplatněných nákladů exekuce odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 336/05, podle něhož požadovaná náhrada hotových výdajů exekutora musí být řádně doložena a jednotlivé položky nákladů řádně popsány a rozepsány. Podle názoru odvolacího soudu toto může exekutor učinit jak v příkazu k úhradě nákladů exekuce, tak i samostatným podáním, ale vždy musí být tyto náklady náležitě doloženy, specifikovány a prokázány. V daném případě soudní exekutor tuto povinnost nesplnil, přičemž jím vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce je z hlediska posouzení výše požadovaných hotových výdajů nepřezkoumatelný. Ve vztahu k výroku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení mezi oprávněným a povinným odvolací soud konstatoval, že soudní exekutor není tímto výrokem nijak dotčen a není tedy ani oprávněn k podání odvolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojí zejména proti výroku, jímž byla stanovena výše nákladů exekuce částkou 3.727 Kč. Polemizuje přitom se závěrem odvolacího soudu o tom, že pouze soud je oprávněn rozhodovat o nákladech exekuce v případě zastavení exekučního řízení. Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Podle názoru stěžovatele toto ustanovení zakládá výlučnou pravomoc soudního exekutora určovat výši nákladů exekuce, a to i v případě zastavení exekuce, neboť exekuční řád neobsahuje žádné ustanovení, které by pravomoc soudního exekutora určovat náklady exekuce zužovalo, nebo vylučovalo. Jedinou výjimku představuje námitkové řízení podle § 88 odst. 3 exekučního řádu. Pravomoc soudu určovat výši nákladů exekuce nezakládá ani § 89 exekučního řádu, který pouze dává pravomoc soudu, aby uložil oprávněnému povinnost k náhradě nákladů exekuce, tzn. jedná se o přenesení povinnosti k úhradě nákladů exekuce z povinného na oprávněného. Jelikož je exekuční řád v otázce určení nákladů exekuce komplexní, je vyloučeno subsidiární použití občanského soudního řádu. Podle stěžovatele postrádá argumentace odvolacího soudu obsažená v odůvodnění zákonnou oporu a je naprosto účelová. Použití občanského soudního řádu na danou situaci je vyloučeno. Navíc soud nemůže zasáhnout do pravomoci jiné instituce a zrušit rozhodnutí vydaná exekutorem. Argumentace soudu, že z předloženého spisu bylo možno ověřit pouze nárok na poštovné a na doručování písemností soudním exekutorem, je rovněž nepravdivá, neboť exekutorský spis nebyl soudu předložen a soudní exekutor nebyl k jeho předložení vyzván. Pokud by si soud spis vyžádal, mohl by si oprávněnost účtování položek ve spise ověřit. Stěžovateli připadá nesmyslné, aby soudu byla založena pravomoc určovat výši nákladů exekuce v případě zastavení exekuce. Takové řešení by rozdělilo rozhodovací pravomoc mezi dvě instituce, přičemž v obou případech by se výše nákladů exekuce určovala podle téže právní normy a zcela shodným způsobem. Dále by exekutorovi vznikala povinnost dokládat soudu náklady exekuce, což by v důsledku vedlo k porušení zásady hospodárnosti řízení a prodloužilo by ukončení řízení. Soud tak svým rozhodnutím zasáhl do výlučné pravomoci nezávislého soudního exekutora, porušil zásadu rei iudicata a přisvojil si roli zákonodárce. Odvolací soud nejenže vykládal a aplikoval ustanovení exekučního i občanského soudního řádu natolik extrémně, že svým postupem vybočil z mezí ústavnosti, ale rozhodoval zcela bez zákonné opory, či dokonce v přímém rozporu se zákonnou úpravou. Jelikož tímto nezákonným a neústavním rozhodnutím odvolacího soudu nebyla stěžovateli přiznána část nákladů exekuce, došlo tímto rozhodnutím rovněž k prolomení ochrany vlastnického práva stěžovatele.

Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Podstata ústavní stížnosti se týkala otázky, kdo je příslušný k rozhodování o nákladech exekuce v případě zastavení exekuce. Stěžovatel vychází z mylného přesvědčení, že v případě zastavení exekuce určuje výlučně on jako exekutor náklady exekuce. Tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v tom, že v případě zastavení exekuce není exekutor oprávněn rozhodovat o nákladech exekuce příkazem k úhradě nákladů. O těchto nákladech rozhoduje naopak výlučně soud. Tento závěr vychází z toho, že podle § 55 odst. 1 exekučního řádu exekutorovi nepřísluší rozhodovat o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení exekuce (§ 268 a § 290 o. s. ř.), přičemž podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z toho vyplývá, že soud nerozhoduje pouze o zastavení exekuce, ale rozhoduje rovněž o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly. Oprávnění soudu rozhodovat o nákladech exekuce je nutno akceptovat již proto, že zánikem pověření exekutora je ovlivněna výše jeho odměny. Tento závěr podporuje i ta skutečnost, že rozhodnutím o zastavení řízení se exekuční řízení končí, a proto musí být současně rozhodnuto o nákladech řízení. Právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesení o zastavení exekuce obsahuje jednak výrok o jejím zastavení, jednak výrok o náhradě nákladů exekuce, jak vůči exekutorovi, tak i mezi oprávněným a povinným. Při zastavení exekuce je na exekutorovi, aby soudu vyčíslil náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu a tyto náklady soudu i doložil. V daném případě mohl soud prvního stupně z vlastního spisu ověřit pouze vznik hotových výdajů za doručení písemností (poštovné ve výši 32 Kč a paušál 2 x 50 Kč) a odměnu exekutora (3.000 Kč), k čemuž bylo připočítáno DPH ve výši 595 Kč. Další náklady exekutor i přes výzvu soudu nedoložil, když nesprávně vycházel z toho, že o nákladech exekuce i v případě zastavení exekuce nerozhoduje soud, nýbrž exekutor, a zároveň se nesprávně domníval, že k doložení nákladů exekutora postačuje vyhotovený příkaz k úhradě nákladů exekuce. Námitka, že obecné soudy si mohly ověřit výdaje exekutora z exekutorského spisu, který si ovšem nevyžádaly, nehraje roli. Stěžovateli nic nebránilo, aby soudu k doložení svých nákladů svůj exekutorský spis zaslal. V tomto směru je rovněž přiléhavý odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 336/05, podle něhož veškeré hotové výdaje musí být ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady, a pokud to není možné úředními záznamy, a zároveň platí, že vyúčtované hotové výdaje nesmí obsahovat ty náklady, které jsou kryty odměnou (§ 1 odst. 3 exekučního tarifu). Výrok soudu o nákladech řízení je tedy s ohledem na výše uvedené skutečnosti naprosto v souladu s ustanoveními exekučního řádu i občanského soudního řádu, a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení práva na ochranu vlastnictví. Obecné soudy nezasáhly do pravomocí stěžovatele, ani si nijak nepřisvojily úlohu zákonodárce. Naopak postupovaly naprosto v souladu s procesními předpisy a ústavně konformně.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 21. listopadu 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru