Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 558/04Usnesení ÚS ze dne 15.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkazyl
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.558.04
Datum podání13.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4

325/1999 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 558/04 ze dne 15. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelky M. P. T., zastoupené Mgr. P. V., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 5 Azs 52/2004, spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti, za účasti Nejvyššího správního soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se též domáhá, aby jejímu návrhu byl přiznán odkladný účinek a Ústavní soud odložil ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Az 114/2003, a spisový materiál Ministerstva vnitra ČR k projednávané věci, z nichž zjistil následující:

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 17. 9. 2003, čj. U-1038/VL-11-Za-03-2000, nebyl stěžovatelce udělen azyl podle § 12, § 13 a § 14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), a bylo vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 téhož zákona. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou ke krajskému soudu. Ten ji rozsudkem ze dne 31. 12. 2003, čj. 10 Az 114/2003-21, zamítl s tím, že stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, zejména s odůvodněním, že napadené rozhodnutí nebylo přeloženo do mateřského jazyka stěžovatelky.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2004, čj. 5 AZS 52/2004-45, kasační stížnost zamítl a rozhodl, že se stěžovatelce náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti nepřiznává. V odůvodnění svého rozhodnutí soud mimo jiné konstatoval, že ustanovení tlumočníka není automatickým úkonem v řízení, jehož účastníkem je cizinec. Soud ustanoví tlumočníka účastníku pouze v těch případech, kdy by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně obhajovat svá práva v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka přitom musí být zjevná a musí z řízení vyplynout sama. V daném případě nebyl naplněn požadavek § 18 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), neboť potřeba tlumočníka v řízení nevyšla najevo. Z obsahu spisu je zřejmé, že znalost češtiny je u stěžovatelky na výši, která jí umožňuje porozumět textu sepsanému v češtině. Sama podání v češtině sepisovala a dokázala zareagovat adekvátním procesním úkonem k ochraně svých práv. Soud zohlednil i ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny, konstatoval nicméně, že uskutečnění tohoto práva je podmíněno jejím výslovným projevem vůle. Ten však stěžovatelka neučinila, neboť neprohlásila, že neovládá jazyk, v němž se vede jednání. Ze žádného právního předpisu nadto nelze dovodit povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka, než v jakém byl vyhotoven. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným. Zmíněné ustanovení občanského soudního řádu, závazky plynoucí z Listiny či jiných mezinárodních smluv směřují především k situaci, kdy je nařízeno ústní jednání a účastník neznalý jednacího jazyka by nemohl bezprostředně reagovat na průběh jednání.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Se shora citovanými závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí. Ustanovení tlumočníka nelze omezit na ústní jednání, ale může se v odůvodněných případech vztahovat i na písemný styk. Opačný výklad by byl nepřiměřeně restriktivní. Nesouhlasí ani s tvrzením soudu, že stěžovatelčina znalost českého jazyka byla na dostatečné úrovni, když sama sepisovala podání v českém jazyce. Nelze totiž automaticky předpokládat, že stěžovatelka nevyhledala pomoc jiné osoby, ovládající český jazyk. V daném případě vyšla potřeba mateřského jazyka najevo právě, když stěžovatelka obdržela napadený rozsudek, a proto se právem domáhá jeho překladu do mateřštiny. Stěžovatelka též upozorňuje na pro ni nepříznivé důsledky neudělení azylu a domáhá se přiznání odkladného účinku svého návrhu.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení Nejvyšší správní soud ČR a vedlejšího účastníka řízení Ministerstvo vnitra ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření upozornil, že se námitkami stěžovatelky v napapdeném rozhodnutí zabýval a vypořádal. Tvrdí-li stěžovatelka, že potřeba mateřského jazyka vyšla najevo právě po obdržení rozsudku krajského soudu, jde o účelové a neopodstatněné tvrzení. Soud vycházel z průběhu celého řízení. Stěžovatelka podala kasační stížnost (v zastoupení advokátkou na základě plné moci udělené v češtině), v níž zcela konkrétně napadá rozsudek krajského soudu. Nelze se tedy důvodně domnívat, že by byla zkrácena na svém právu na přístup k soudu z důvodu, že rozhodnutí nerozuměla, resp. že nebylo přeloženo.

Ministerstvo vnitra ČR se přípisem ze dne 21. 10. 2004, v souladu s § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka v projednávané věci vzdalo.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, dle níž zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovenými v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka přitom zvolila argumentaci obsahově obdobnou s argumenty, jež vznesla již v řízení před zmíněným soudem. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo, zda naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor Nejvyššího správního soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Podle čl. 37 odst. 4 Listiny platí, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Toto ústavně zaručené právo je v zákonné rovině realizováno mimo jiné ustanovením § 18 o.s.ř., které Nejvyšší správní soud ČR s ohledem na ustanovení § 64 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přiměřeně použil. Dle ustanovení § 18 odst. 2 věta prvá o.s.ř. ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí shora citovaná ustanovení vyložil tak, že ustanovení tlumočníka není automatickým úkonem soudu v řízení s osobou, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale že je třeba, aby daná osoba projevila svou vůli, aby jí byl ustanoven tlumočník, resp. aby byla potřeba tlumočníka zjevná a v řízení sama vyplynula. Takto provedenou interpretaci neshledává Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. I Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že smyslem práva zakotveného uvedeným ustanovením Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na daném účastníkovi řízení, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. analogicky např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 716/01, sp. zn. IV. ÚS 394/01, sp. zn. III. 326/2000 nebo sp. zn. II. ÚS 303/2000).

Nejvyšší správní soud dále především zjistil, že stěžovatelka neprohlásila, že neovládá jazyk, v němž se vede jednání. Toto zjištění stěžovatelka v ústavní stížnosti jakkoli nezpochybňuje a opak se nepodává ani z obsahu spisového materiálu. Nejvyšší správní soud vedle toho dospěl též k závěru, že potřeba tlumočníka v řízení ani nevyšla najevo. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Její argument, že k takovému závěru nelze dospět automaticky, když není zřejmé, že například nevyhledala pomoc jiné osoby, ovládající český jazyk, není důvodný. Z výše uvedených ustanovení neplyne jakákoli povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený krok je, jak již bylo uvedeno, zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku, kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit. Tato skutečnost však zcela zjevně v řízení najevo nevyšla, jak podrobně odůvodnil Nejvyšší správní soud. Obecným soudům nelze proto vytýkat porušení (nerespektování) práva, které v řízení před nimi nebylo uplatněno. Ústavní soud především vyzdvihuje skutečnost, že stěžovatelka na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, absence jehož překladu údajně zapříčinila porušení jejích práv, prostřednictvím své právní zástupkyně řádně a včas reagovala. I to dle Ústavního soudu svědčí o tom, že nebyla zkrácena na svém právu na soudních ochranu.

Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru