Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 552/17 #1Usnesení ÚS ze dne 18.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek... více
Věcný rejstříkSmlouva
Zástavní právo
právní úkon/neplatný
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.552.17.1
Datum podání21.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 358 odst.1

99/1963 Sb., § 200z odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 552/17 ze dne 18. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdeňka Krále a 2) Mgr. Hany Štěpánkové, oba zastoupeni Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5, Smíchov, Nádražní 58/110, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 21 Cdo 384/2016-520, a proti části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015, č. j. 72 Co 75/2015-464, jíž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2014, č. j. 20 C 12/2010-428 tak, že k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 20 mil. Kč se nařizuje prodej zástavy v rozsahu tam uvedeném, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (resp. jejich některých výrokových částí), neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces (zahrnující zásadu rovnosti a zásadu vyloučení libovůle) podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy a dále právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že zástavní věřitel - společnost CAVEAT EMPTOR, s. r. o. (resp. jeho právní předchůdce Česká spořitelna a. s.) se žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal, aby soud nařídil k uspokojení jeho pohledávky ve výši 56.499.670,69 Kč a úroků soudní prodej zástavy ve vlastnictví zástavních dlužníků Zdeňka Krále a Mgr. Hany Štěpánkové (nyní stěžovatelů) a Jiřího Štěpánka. Žalobu zdůvodnil tím, že poskytl společnosti CON INVEST a. s. na základě smlouvy o úvěrové lince úvěr na financování oběžných prostředků s tím, že úvěrový dlužník tento úvěr zajištěný zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelů řádně nezaplatil.

3. S ohledem na skutečnost, že účastníkům řízení je obsah napadených rozhodnutí znám, postačuje uvést, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 20 C 12/2010-428, zamítl návrh na nařízení soudního prodeje zástavy v rozsahu podílů na blíže specifikovaných nemovitostech stěžovatelů a rozhodl dále o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 mimo jiné dovodil, že zástavním věřitelem předložená smlouva o zastavení nemovitostí je neplatná, neboť jednak není určitě vymezeno, jaká je skutečná výše pohledávky zajištěné zástavním právem, a jednak řádným způsobem blíže nespecifikuje, co se rozumí příslušenstvím pohledávky.

4. K odvolání zástavního věřitele Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil citované usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jen tak, že k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 20.000.000 Kč se nařizuje prodej zástavy v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnického podílu Zdeňka Krále a v rozsahu jedné čtvrtiny spoluvlastnického podílu Mgr. Hany Štěpánkové, a to ve vztahu k tam specifikovaným nemovitostem (výrok I). Dále městský soud rozhodl tak, že zástavní věřitel je povinen zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení (výrok II). Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž městský soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva splňuje požadavek nezaměnitelné identifikace zajištěné pohledávky a není proto důvodu považovat ji za neplatnou. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že trvá-li zástavní právo k nemovitosti, nemůže být znovu zřízeno k zajištění téže pohledávky stejnou zástavou, avšak zástavním právem zajištěné pohledávky se kryjí jen co do výše 30.000.000 Kč a co se týká částky 20.000.000 Kč, pak tuto lze vydělit z obsahu zástavní smlouvy, a proto se jí zmíněný důvod neplatnosti netýká.

5. K dovolání stěžovatelů do usnesení městského soudu v rozsahu, v němž bylo usnesení soudu prvního stupně ve věci samé změněno, a k dovolání zástavního věřitele v rozsahu, v němž bylo městským soudem usnesení soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání stěžovatelů výrokem I zamítl. Výrokem II usnesení městského soudu [s výjimkou části, jíž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 20 C 12/2010-428 tak, že k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 20.000.000 Kč se nařizuje prodej zástavy v rozsahu tam uvedeném] zrušil a věc se vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nejprve odkázal na ustanovení § 200z odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") ve znění do 31. 12. 2013, podle něhož "[s]oud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem". Dále uvedl, že soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej se navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány, resp. postaveny najisto.

6. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti. Nemůže k tomu ovšem dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. V projednávané věci přitom zástavní věřitel předložil soudu listiny, které osvědčovaly, že jeho pohledávka vůči společnosti CON INVEST, a. s. ze smlouvy o úvěrové lince je na základě smlouvy o zastavení nemovitostí zajištěna zástavním právem k nemovitostem stěžovatelů. Soud tak v této fázi řízení nesprávně (a nadbytečné) prováděl dokazování ke skutečnostem, jimiž stěžovatelé zpochybňovali zástavní právo zástavního věřitele k předmětným nemovitostem, které se ale - jak vyplývá z výše uvedeného - v řízení o soudním prodeji zástavy, jako první fázi soudního prodeje zástavy, neprovádí, a to ani v případě, že zástavní dlužníci - stěžovatelé - rozhodné skutečnosti uvedené v ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. popírají. Stejně tak nebylo podle Nejvyššího soudu důvodu k tomu, aby se soudy zabývaly námitkou zástavních dlužníků, že zástavní smlouva je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost specifikace zajištěné pohledávky, neboť smlouvu jako výsledek projevu vůle je třeba vykládat nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy.

7. Stěžovatelé v dané souvislosti zejména namítají, že v jejich věci nelze vycházet z toho, že neplatná je jen část smlouvy, v nichž se jednotlivá zajištění překrývají. Zajišťovanou pohledávku je totiž třeba v právním slova smyslu považovat za jeden předmět právního vztahu. Jde o pohledávku peněžitou a je tedy nemožné následně rozeznat, které peníze či částky pohledávky jsou zajištěny a které nikoliv. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 760/2003 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), podle něhož trvá-li zástavní právo k nemovitosti, nemůže být znovu zřízeno zástavní právo k zajištění téže pohledávky stejnou zástavou. Závěry dovolacího soudu pak jdou - jak bylo rekapitulováno shora - ještě dále a jsou podle stěžovatelů v rozporu s judikaturou samotného Nejvyššího soudu. Stěžovatelé zejm. odkazují na usnesení ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009 a na usnesení ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že v řízení o soudním prodeji zástavy se při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení § 200z odst. 1 o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, vždy přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo. V rozporu s právě uvedeným prý však Nejvyšší soud v jejich věci uzavřel, že se obecné soudy ve zmíněné první fází řízení neměly zabývat ani případným neurčitým vymezením zajištěné pohledávky. Tyto Nejvyšším soudem prezentované právní závěry ovšem byly pro stěžovatele nepředvídatelné a překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu [stěžovatelé odkazují například na nález sp. zn. II. ÚS 1769/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 79/73 SbNU 397); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná http://nalus.usoud.cz]. Postupem Nejvyššího soudu byla rovněž popřena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť zástavnímu věřiteli byla ve svém důsledku prominuta jeho povinnost doložit platnou zástavní smlouvu, u níž by její znění svědčilo o tom, že je určitá, srozumitelná a splňuje další požadavky vymezené zákonem. Tím, že se Nejvyšší soud v právě projednávaném případě odchýlil od své vlastní judikatury, porušil též legitimní očekávání stěžovatelů v tom, že v jejich věci bude rozhodováno stejně jako v obdobných případech. Stěžovatelé se konečně domnívají, že napadenými výroky bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví. Je-li totiž možno námitky stěžovatelů projednat až v samotném exekučním či vykonávacím řízení o prodeji zástavy, pak obecné soudy stěžovatele nutí například k tomu, aby snášeli důsledky inhibitoria a nemohli tak se svým majetkem nakládat.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.

10. Předně je třeba poznamenat, že vzhledem k právnímu názoru vyjádřenému v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu, není rozhodná otázka, zda je zástavní smlouva k nemovitostem stěžovatelů platná či neplatná (resp. zda je neplatná absolutně nebo relativně), nýbrž to, zda ke stěžovateli tvrzené vadě mělo být přihlédnuto již v první fázi řízení (tzn. při rozhodování o nařízení o soudním prodeji zástavy). Ústavní soud se tak nebude v úplnosti zabývat stížnostními námitkami směřujícími proti rozhodnutí městského soudu). Literatura i judikatura [srov. k tomu souhrnný výklad například v komentáři k § 200z odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 In JIRSA, Jaromír, a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. (právní informační systém ASPI)] vychází jednoznačně z toho, že není například rozhodné ani to, zda zástavou zajištěná pohledávka existuje i v okamžiku rozhodování o nařízení prodeje zástavy. I takovouto vadu mohl zástavní dlužník podle této právní úpravy namítat až v souvislosti s řízením o výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Tyto závěry ostatně plynou i z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, ač jí citují ne zcela přesně. Ovšem i jimi použité pasáže směřují k právě uvedenému a k tomu, že soud - což je vlastně výjimka - i při rozhodování o nařízení prodeje zástavy přihlíží k eventuální neplatnosti zástavní smlouvy. Tato neplatnost však musí být "zjevná", což se v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3754/2009 a sp. zn. 21 Cdo 869/2012 projevuje rozporem obsahu zástavní smlouvy s kogentní úpravou v zákoně (v citovaných případech šlo o nedovolené nakládání s akciemi, respektive o stanovení zákonných úroků z prodlení). O žádný takový zjevný rozpor v právě projednávané věci ovšem nejde a stěžovatelé ani nic takového ve svém důsledku netvrdí. O tom, že neplatnost v této věci zřejmá není, ale vyžaduje právní posouzení (hodnocení), svědčí ostatně i rozdílné postoje nalézacího a odvolacího soudu (srov. shora). Právní úprava zakotvená v ustanovení § 200z ve znění do 31. 12. 2013 přitom sleduje rychlost řízení a ochranu zájmu věřitele, což se projevuje právě v omezení přezkumu návrhu věřitele anebo v možnosti rozhodnout věc bez nařízení jednání (srov. k tomu přiměřeně též § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2012).

11. Nejvyšší soud se tak v záhlaví citovaném rozhodnutí nedopustil libovůle. Nezpochybnil totiž nijak omezení opakovaného použití zástavy ve smyslu svého rozsudku sp. zn. 29 Odo 760/2003 (tato otázka ostatně nebyla ve vztahu k právě projednávané věci zatím závazně posouzena) a ani se nedopustil nepředvídatelného výkladu ustanovení § 200z ve znění do 31. 12. 2013. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1769/13 tak na danou věc aplikovat nelze, neboť v projednávaném případě k žádnému odchýlení se od konstantní judikatury nedošlo. Platnost zástavní smlouvy přitom - jak již bylo naznačeno shora - bude zástavní věřitel eventuálně muset doložit ve druhé fázi řízení, v níž stěžovatelé budou moci uplatňovat své námitky v širším rozsahu (to ostatně sami připouštějí v ústavní stížnosti). Omezení vlastnického práva plynoucí pro stěžovatele jako zástavní dlužníky ze samotného vykonávacího řízení jsou pak spojena s jeho samotnou podstatou a smyslem, a proto je nelze bez dalšího považovat za protiústavní.

12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. jejich napadené části), jimiž došlo k nařízení soudního prodeji zástavy, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená základní práva stěžovatelů. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru