Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 550/12 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
osoba/právnická
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.550.12.1
Datum podání17.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 121


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 550/12 ze dne 10. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky JANUS spol. s r. o., IČ: 40764281, se sídlem Na Lysinách 43, 147 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Alenou Blumensteinovou, advokátkou, se sídlem Senovážné nám. 27, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2009, č. j. 1 Cmo 39/2009-217, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2009, č. j. 17 Cm 17/2008-114, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2009, č. j. 17 Cm 17/2008-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").

V řízení před obecnými soudy žalovala stěžovatelka společnost CCB, spol. s r. o., (dále jen "žalovaná"), o ochranu dobré pověsti právnické osoby. Šlo o to, že žalovaná vydávala časopis IT Systems, jenž se zaměřoval na problematiku IT (hardware i software). V dvojčísle uvedeného časopisu č. 7-8, ročník 2007, byla otištěna recenze na tiskárnu Kyocera FS-920, jejímž oficiálním autorizovaným dovozcem a distributorem pro Českou republiku byla stěžovatelka. Za tuto recenzi byl připojen příspěvek s názvem "Poznámka šéfredaktora", ve kterém šéfredaktor uvedeného časopisu stěžovatelku obvinil z pokusu ovlivnit recenzi tiskárny a nepřímo ji obvinil z masového ovlivňování recenzí jí distribuovaných výrobků. A právě v obsahu tohoto příspěvku spatřovala stěžovatelka zásah do dobré pověsti a podanou žalobou se domáhala jednak omluvy a jednak finanční satisfakce.

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů vyhodnotil jednání žalované jako věcnou kritiku vycházející z pravdivých výchozích podkladů, na nichž jsou založeny její hodnotící úsudky, přičemž není rozhodující, zda úsudky jsou správné či nikoliv. Obsah inkriminovaného příspěvku vyhodnotil jako oprávněnou kritiku, a proto nemohlo dojít k zásahu do dobré pověsti ve smyslu ustanovení § 19b občanského zákoníku.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 1 Cmo 39/2009-217, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vypořádal se s výhradami stěžovatelky stran hodnocení soudem prvního stupně provedených důkazů. K námitce stěžovatelky, kterou opakuje i v nyní podávané ústavní stížnosti, totiž že se soud prvního stupně zabýval samotnou recenzí, ačkoliv předmětem žaloby byla pouze "Poznámka šéfredaktora", uvedl, že bylo namístě se touto otázkou zabývat, neboť ve vztahu k ní učinila stěžovatelka skutková tvrzení a navrhla k nim obsáhlé dokazování. V tomto směru podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně nevybočil z předmětu řízení a při provádění důkazů a jejich hodnocení postupoval zcela v souladu s procesními předpisy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť žádnou právní otázku zformulovanou stěžovatelkou v dovolání neshledal otázkou zásadního právního významu. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadá.

Stěžovatelka v podrobně zpracované ústavní stížnosti vytýká soudu prvního stupně a odvolacímu soudu zásah do ústavně garantovaných práv v rozsahu, jak je uvedeno shora. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje na prvním místě v nesprávném vymezení předmětu řízení, jak již bylo zmíněno. Dále pak v neprovedení všech důkazů, které navrhla, když důkazní návrhy protistrany soud provedl všechny. Zmiňuje rovněž nedodržení pravidel pro provádění důkazů, jestliže obecné soudy připustily, aby si žalovaný pro oprávněnost své kritiky opatřoval důkazy z okolností, které nastaly dlouho po té, co byl otištěn inkriminovaný článek šéfredaktora. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká nedodržení pravidel pro hodnocení důkazů, a to zejména v tom smyslu, že se uchýlily k jejich účelovému hodnocení. Napadená rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky postrádají relevantní a postačující odůvodnění, neboť nijak nereagovala na její podrobně zdůvodněná podání, ve kterých např. upozorňovala na rozpory ve výpovědích svědků. Obecné soudy se podle stěžovatelky náležitě nevypořádaly se střetem dvou základních práv, a to práva na svobodu projevu a práva na informace na straně jedné, a práva na dobrou pověst na straně druhé. Bez náležitého zdůvodnění upřednostnily právo na svobodu projevu, ačkoliv došlo ke zneužití práva na kritiku. Závěrem stěžovatelka navrhla zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu.

Ústavní soud si v této věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Cm 17/2008, s jehož obsahem se seznámil.

Ústavní soud musí nejprve zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení. Jak bylo uvedeno, stěžovatelka nenapadla ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu. Podle ustanovení § 72 odst. 4 tohoto zákona platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku; tak se také ve zkoumaném případě stalo. Proto je z procesního hlediska nepodstatné, že stěžovatelka nenapadla též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, které bylo v daném případě oním mimořádným opravným prostředkem (srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 560/03). Ústavní soud proto mohl přistoupit k věcnému posouzení podané ústavní stížnosti.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Cm 17/2008, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.

S námitkou svévolného vymezení předmětu sporu se vypořádal odvolací soud způsobem, který je zmíněn shora. Závěr tohoto soudu, jak bylo Ústavním soudem ověřeno, odpovídá obsahu soudního spisu. Námitka stěžovatelky je tak pouze v rovině nesouhlasu s názorem odvolacího soudu. Pokud jde o neprovedení všech důkazů navržených stěžovatelkou, nutno uvést, že z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces nevyplývá povinnost provést všechny důkazy navržené účastníky řízení, pokud soud náležitě zdůvodní, proč považuje další dokazování za nadbytečné. Jde totiž o respekt k právu zakotvenému v čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Ústavní soud z obsahu soudního spisu nezjistil, že by v tomto směru došlo ze strany obecných soudů k nějakému pochybení. Stěžovatelka v té části svého podání, ve které namítá nedodržování pravidel pro provádění důkazů a nedodržení pravidel pro hodnocení důkazů, ve skutečnosti předkládá svoji verzi hodnocení provedených důkazů a zcela pomíjí postavení Ústavního soudu, jehož postavení uvnitř soudní moci je popsáno shora.

Za relevantní nelze považovat ani námitku týkající se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který odkázal na skutečnosti obecně známé. Takový postup připouští občanský soudní řád v ustanovení § 121 (Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky). Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že si plně uvědomovaly, že v daném případě jde o konflikt mezi dvěma základními právy, a to práva na svobodu projevu a práva na informaci na straně jedné a práva na dobrou pověst na straně druhé. Že tento konflikt vyřešily způsobem, který neodpovídá představě stěžovatelky, není porušením ústavně chráněných práv. O takový případ by šlo tehdy, pokud by závěr obecných soudů neměl oporu v provedených důkazech. Tak tomu ale není, i když se stěžovatelka snaží tvrdit opak. Činí tak ovšem jen na základě svého hodnocení důkazů, kterým zpochybňuje hodnocení provedené obecnými soudy. Nejde přitom o situaci, kdy by hodnocení provedené soudy bylo v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo kdy by skutková zjištění nevyplývala z žádné možné interpretace provedených důkazů.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru