Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 55/2000Nález ÚS ze dne 11.07.2000K obnově správního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
Obnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 108/19 SbNU 59
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.55.2000
Datum vyhlášení23.08.2000
Datum podání27.01.2000
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 62


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 55/2000 ze dne 11. 7. 2000

N 108/19 SbNU 59

K obnově správního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. M.,

zast. Mgr. D. P., advokátem, na nečinnost Okresního pozemkového

úřadu v Olomouci v řízení o stěžovatelově návrhu na restituci

pozemku vedeném pod čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje.

Ústavní soud zakazuje Okresnímu pozemkovému úřadu

v Olomouci, aby svou nečinností ve stěžovatelově věci vedené pod

čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I pokračoval v porušování práva zaručeného

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a přikazuje mu,

aby v této věci postupoval v dalším řízení.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené poštou Ústavnímu

soudu 27.1.2000 navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zakázal

Okresnímu pozemkovému úřadu v Olomouci v jeho věci vedené pod čj.

PÚ 2054/92/Pol/0/I pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného

práva tím, že zůstane i nadále nečinný. Uvedl, že Okresní

pozemkový úřad v Olomouci déle než jeden a půl roku nečiní žádné

úkony v jeho restituční věci, ačkoliv rozsudkem Krajského soudu

v Ostravě z 24.6.1998 čj. 22 Co 308/97-32 bylo rozhodnutí

pozemkového úřadu v této věci vydané v obnoveném řízení zrušeno

a věc byla Okresnímu pozemkovému úřadu v Olomouci vrácena

k dalšímu řízení. Příčinou této nečinnosti je nesprávný názor

Okresního pozemkového úřadu v Olomouci, odlišný nejen od názoru

stěžovatele, ale i od názoru Ministerstva zemědělství-Ústředního

pozemkového úřadu, že obnova správního řízení poté, co jeho

zákonnost už přezkoumával soud, byla nepřípustná a i když soud

správní rozhodnutí vydané v rámci obnovy řízení nejen zrušil, ale

vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení, orgánu veřejné

správy už nepřísluší ve věci znovu rozhodovat.

Okresní pozemkový úřad v Olomouci jako účastník řízení

s návrhem nesouhlasil. Své stanovisko odůvodnil vázaností

správního orgánu právním názorem soudu. Navíc namítl, že

stěžovatel mohl podat proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

z 24.6.1998 čj. 22 Ca 308/97-32 ústavní stížnost.

Z návrhu na zahájení řízení, vyjádření účastníka řízení

a předložených listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Olomouci ze 14.2.1994 čj.

PÚ-2054/92/Pol, podle něhož stěžovatel není vlastníkem ve výroku

přesně specifikovaných pozemků, na jejichž vrácení uplatnil nárok,

bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 14.4.1994

sp.zn. 22 Ca 162/94. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu

v Olomouci z 12.1.1996 čj. PÚ-2054/92/Pol/O bylo obnoveno řízení

ve věci stěžovatelova restitučního nároku podle § 62 odst. 2

zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),

a rozhodnutím z 27.3.1997 čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I, kterým bylo

zrušeno předchozí rozhodnutí, Okresní pozemkový úřad v Olomouci

znovu rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem uvedených pozemků,

neboť mu nesvědčí uplatněný restituční důvod uvedený v § 6 odst.

1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku. Proti tomuto rozhodnutí

stěžovatel podal opravný prostředek, o němž Krajský soud

v Ostravě rozhodl rozsudkem z 24.6.1998 čj. 22 Ca 308/97-32,

kterým napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Okresnímu

pozemkovému úřadu v Olomouci k dalšímu řízení. V odůvodnění

rozsudku soud uvedl, že nebylo v pravomoci správního orgánu

rozhodovat o povolení obnovy řízení a posléze vydávat v obnoveném

řízení nové rozhodnutí.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních předpokladů

ústavní stížnosti a zjistil, že všechny požadavky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jsou

splněny včetně dodržení lhůty k podání návrhu na zahájení řízení,

jak stanoví § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle tohoto

zákonného ustanovení ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku,

který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li

takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je

předmětem ústavní stížnosti. V projednávané věci jde o druhý

případ počátku běhu lhůty. Dne 9.11.1999 podal stěžovatel

přednostovi Okresního úřadu v Olomouci stížnost na nečinnost

Okresního pozemkového úřadu v Olomouci v této věci. Odpověď

z 13.12.1999, v níž mu bylo sděleno, že Okresní pozemkový úřad

v Olomouci již v řízení nehodlá pokračovat, lze považovat za

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a byla-li ústavní

stížnost podána na poště k doručení Ústavnímu soudu dne

26.1.2000, lhůta k podání návrhu byla dodržena.

Předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Olomouci z 27.3.1997 čj. PÚ-2054/92/Pol/O/I

vydané v obnoveném správním řízení, nikoliv rozhodnutí Okresního

pozemkového úřadu v Olomouci z 12.1.1996 čj. PÚ-2054/92/Pol/O,

kterým bylo vyhověno stěžovatelovu návrhu z 22.9.1994 na obnovu

řízení. Toto rozhodnutí zůstalo nedotčeno. I když mu lze vytknout,

že obnova řízení neměla být nařízena z obecného zájmu podle § 62

odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., nýbrž povolena podle § 63 odst. 1

zákona č. 71/1967 Sb. na návrh účastníka, je pravomocné a nelze je

již zrušit, neboť lhůty k podání návrhu na jeho zrušení už

uplynuly.

Výrok soudního rozhodnutí je pro správní orgán závazný.

Zrušil-li soud správní rozhodnutí a vrátil-li věc správnímu orgánu

k dalšímu řízení, je povinností správního orgánu znovu rozhodnout,

lhostejno, je-li správní řízení ve stadiu řízení původního nebo

obnoveného. Na tom nic nemění právní názor Krajského soudu

v Ostravě vyslovený v odůvodnění jeho rozsudku z 24.6.1998 č.j.

22 Ca 308/97-32, podle něhož pozemkový úřad neměl vůbec obnovu

řízení povolovat, neboť tomu bránila okolnost znemožňující splnění

požadavku § 63 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., že původní řízení

pravomocně skončilo až rozsudkem soudu, který napadené správní

rozhodnutí potvrdil, a neexistoval tedy správní orgán, který ve

věci rozhodl v posledním stupni. Ústavní soud tento názor nesdílí.

Podle jeho mínění za situace, kdy zákon č. 71/1967 Sb., na rozdíl

od zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění

pozdějších předpisů, na jehož § 56a odst. 2 Krajský soud

v Ostravě poukazuje a dovolává se analogického použití této právní

normy, nevylučuje obnovu správního řízení ani po podání návrhu na

soudní přezkum, ani po pravomocném přezkoumáni rozhodnutí orgánu

veřejné správy soudem, je dána pravomoc správního orgánu

rozhodnout o obnově řízení a posléze v novém řízení vydat

rozhodnutí o věci samé i poté, co byl vydán rozsudek v rámci

soudního přezkumu. Není žádného přesvědčivého argumentu pro tezi,

že po soudním přezkumu správního rozhodnutí by ze zákonných důvodů

nemohlo správní řízení proběhnout znovu, tím spíše, že po vydání

rozhodnutí v novém řízení by mohl být opět podán návrh na soudní

přezkum. Tento názor vychází z přesvědčení, že před požadavkem

právní jistoty má přednost zájem na správném a spravedlivém

rozhodnutí.

Nutno připustit, že mezi správním řádem účinným od 1. ledna

1968 a příslušnou částí občanského soudního řádu účinnou od 1.

ledna 1992 je určitá nejednotnost, při Ústavě odpovídajícím

výkladu těchto právních norem a jejich užití lze však tyto

procesní právní předpisy zharmonizovat.

Z uvedených důvodů Ústavní soud v nečinnosti Okresního

pozemkového úřadu v Olomouci shledává porušení čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod a proto ústavní stížnosti

vyhověl, zakázal správnímu orgánu v nečinnosti, kterou

kvalifikoval jako jiný zásah orgánu veřejné moci než je

rozhodnutí, pokračovat a přikázal mu podle § 82 odst. 3 písm. b)

zákona č. 182/1993 Sb., aby postupoval v dalším řízení.

Účastník řízení ve svém vyjádření také uvedl, že ve věci

nebude již jednat a rozhodovat, neboť je vázán právním názorem

soudu podle § 250r občanského soudního řádu. Podle Ústavního soudu

toto stanovisko, které je v rozporu nejen s právem, ale

i s logikou, nelze akceptovat, neboť podle tohoto ustanovení je

správní orgán vázán právním názorem soudu právě při novém

projednání věci, tedy v dalším řízení, které musí vést k novému

rozhodnutí.

Stejně tak nelze uznat účastníkovu námitku, že stěžovatel měl

podat ústavní stížnost už proti rozsudku. Když bylo napadené

rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu

řízení, lze předpokládat, že ústavní stížnost by byla jako

nepřípustná odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V této věci šlo výlučně o právní posouzení, k němuž byl ve

spisu dostatek relevantních podkladů. Proto Ústavní soud se

souhlasem obou účastníků upustil od ústního jednání podle § 44

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

O termínu veřejného vyhlášení nálezu podle § 56 zákona č.

182/1993 Sb. budou účastníci zavčas uvědoměni.

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. července 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru