Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 549/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
advokát/odměna
advokátní tarif
dohoda
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.549.14.1
Datum podání11.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 122


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 549/14 ze dne 24. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TOI TOI, sanitární systémy, s r. o., sídlem Pražská 264, Slaný, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, sídlem Školská 38, Praha 1, proti výrokům III., IV., V., VII a VIII. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 118 EC 62/2012-111, za účasti Okresního soudu v Kladně, jako účastníka řízení, a Mgr. Anny Větrovské, advokátky, sídlem Štěpánská 57, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených výroků rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud"), jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 96 Ústavy.

2. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici částky 10 296 Kč, 11 352 Kč, 8 928 Kč, 8 448 Kč, 4 968 Kč, 16 056 Kč, 5 568 Kč, 8 328 Kč a 11 736 Kč s příslušenstvím; současně jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 62 031,15 Kč. Ústavní stížností napadá stěžovatelka pouze ty výroky rozsudku okresního soudu, proti kterým nemohla podat odvolání, tedy výroky, kterými byla zavázána k povinnosti zaplatit vedlejší účastnici částky 8 928 Kč, 8 448 Kč, 4 968 Kč, 5 568 Kč a 8 328 Kč s příslušenstvím.

3. Předmětné částky měly představovat odměny za právní služby, které vedlejší účastnice jako advokátka stěžovatelce poskytla. Předmětem sporu účastníků řízení se stala otázka, zda daná odměna měla být určena jako mimosmluvní podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nebo zda byla mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou uzavřena dohoda o smluvní odměně, a případně s jakým obsahem, tedy zda a jaké právní služby vedlejší účastnice stěžovatelce poskytla.

4. Jelikož v právně i skutkově obdobné věci bylo mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou vedeno u okresního soudu řízení pod sp. zn. 117 EC 482/2011, jež bylo v době rozhodování posuzované věci již pravomocně skončeno, a v němž byl podrobně vyslechnut jednatel stěžovatelky i další navržení svědci, vyplynula podle okresního soudu z obsahu spisu potřeba provést důkaz také tímto spisem. Na základě provedeného dokazování pak okresní soud dospěl k závěru, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou došlo dne 1. 4. 2010 k uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, na základě které se vedlejší účastnice zavázala podávat pro stěžovatelku u soudů a exekutorů návrhy a žaloby a zastupovat ji v probíhajících soudních a exekučních řízeních, což vedlejší účastnice v souzených případech učinila. Protože mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyla uzavřena dohoda o smluvní odměně za právní služby, byla stěžovatelka povinna zaplatit odměnu dle advokátního tarifu. Návrhy na doplnění dokazování opakovaným výslechem svědků Lóranta Lazára a Ĺudovíta Alberta i jednatele stěžovatelky Ing. Karla Svobody okresní soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že jejich výpovědi ve věci vedené pod sp. zn. 117 EC 482/2011 byly vyčerpávající a na jejich základě bylo možno dojít k jednoznačným skutkovým závěrům, jež je možno v projednávané věci převzít, neboť jde o právně i skutkově totožnou věc.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí důvody, proč nelze její ústavní stížnost odmítnout z důvodu bagatelnosti, když zdůrazňuje, že v daném případě došlo k intenzivnímu zásahu do jejích ústavních práv, přičemž závažnost tohoto zásahu zvyšuje skutečnost, že u okresního soudu bylo mezi ní a vedlejší účastnicí vedeno celkem 155 dílčích řízení, jejichž předmětem jsou sporné částky dosahující ve svém souhrnu řádu milionů korun. Dle názoru stěžovatelky je proto třeba i v rámci bagatelních sporů rozlišovat různé kategorie sporů a poté k nim i odlišně přistupovat.

6. Pokud jde o meritum věci, stěžovatelka v prvé řadě rozporuje závěr okresního soudu, že projednávaná věc je právně i skutkově totožná s věcí projednávanou týmž soudem pod sp. zn. 117 EC 482/2011; dle názoru stěžovatelky se totiž skutková shoda týká pouze části zkoumaných otázek, a soud si tak nepřípustným způsobem zjednodušil dokazování, aniž pro to byly naplněny zákonné podmínky. Klíčový skutkový závěr, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nebyla sjednána odměna za právní služby, tak okresní soud opřel v podstatě pouze o důkaz čtením protokolu o výpovědích svědků v řízení vedeném pod sp. zn. 117 EC 482/2011, přičemž návrhy na doplnění dokazování opakováním výslechu svědků i jednatele stěžovatelky zamítl pro údajnou nadbytečnost. V tomto postupu spatřuje stěžovatelka procesní vadu, když namítá, že vzhledem k odlišné obraně a tvrzením hodlala svědkům položit i jiné dotazy, než které jim byly položeny v dřívějším řízení. Tím, že výslechy navržených svědků nebyly provedeny a byly nahrazeny pouze čtením protokolů o dřívějších výpovědích, však byla stěžovatelce tato možnost odňata. Intenzita tohoto zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky je navíc dle ní umocněna tím, že vzhledem k bagatelní povaze žalovaných částek jde (v případě napadených výroků) o řízení jednostupňové, ve kterém je tím spíše nutné přistupovat se zvýšenou obezřetností k šetření procesních práv účastníků a k zamítání jejich důkazních návrhů. V této souvislosti navíc stěžovatelka uvádí, že od vynesení rozhodnutí ve věci sp. zn. 117 EC 482/2011 jednotliví samosoudci odmítají provádět v dalších dílčích řízeních dokazování výslechem navržených svědků a pouze mechanicky přebírají skutkové závěry z první pravomocně skončené věci, což názorně ilustruje skutečnost, že v odůvodnění napadeného rozsudku se nacházejí doslova shodné pasáže, a to až v rozsahu několika stránek, jako v rozsudcích jiných senátů téhož okresního soudu.

7. Stěžovatelka dále okresnímu soudu vytýká, že v řízení provedl důkaz připojeným soudním spisem, jejž ovšem nenavrhoval ani jeden z účastníků řízení. Podle názoru stěžovatelky tak nalézací soud z vlastní iniciativy provedl důkaz, ze kterého bylo od počátku patrno, že může být k užitku pouze jedné ze stran, a navíc odmítl její návrh na doplnění dokazování, které mělo tento nerovný stav alespoň zčásti napravit. Uvedený postup proto dle mínění stěžovatelky naprosto popírá ústavně zakotvenou zásadu rovnosti. Stěžovatelka se přitom neztotožňuje s odůvodněním okresního soudu, že by svědek Lórant Lazár nemohl k věci přispět ničím novým nebo že by jeho výpověď měla být ovlivněná či nedůvěryhodná; takový postoj nalézacího soudu je třeba označit za zcela předčasný, jelikož by k němu bylo možno řádně dospět až poté, kdy bude daný svědek skutečně vyslechnut a kdy obsah a průběh jeho výpovědi takovým závěrům poskytne potřebnou oporu.

8. Popsaným postupem okresního soudu navíc mohlo být dle názoru stěžovatelky porušeno i její základní právo na zákonného soudce, jelikož klíčový důkaz projednávané věci (tedy výslech svědků, kteří měli potvrdit či vyvrátit uzavření dohody o odměně za poskytování právních služeb) byl proveden v jiném řízení před jiným soudcem a do tohoto řízení byl pouze - "mechanicky" - přenesen. Meritum věci tak bylo fakticky vyřešeno v jiném řízení a v materiální rovině tedy došlo k porušení práva na zákonného soudce, i když formálně rozhodl soudce řádně určený dle rozvrhu práce. Dle názoru stěžovatelky proto byla současně porušena stěžejní zásada občanskoprávního řízení, tedy zásada přímosti a ústnosti dokazování. Na podporu své argumentace stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti cituje řadu nálezů Ústavního soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.

IV.

Vlastní posouzení věci

10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

11. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť okresní soud přes opačné přesvědčení stěžovatelky provedl dokazování v souladu s občanským soudním řádem a ústavně zakotvenými zásadami spravedlivého procesu.

12. Pokud stěžovatelka namítá, že k porušení ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že okresní soud neprovedl jí navržené důkazy výslechem svědků, v prvé řadě výslechem svědka Lazára, postačí připomenout, že dle § 120 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu je to právě soud, kdo určí, zda navržené důkazy provede, či nikoliv. Ústavněprávně relevantních pochybení by se přitom soud dopustil pouze za předpokladu, že by navržený důkaz nejen neprovedl, nýbrž by ani neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil. K tomu však v posuzované věci nedošlo, neboť okresní soud tento svůj procesní postup řádně odůvodnil (srov. str. 6 a 7 napadeného rozsudku), když z důvodů, kterým netřeba z ústavněprávních pozic jakkoli oponovat, shledal neprovedené důkazy nadbytečnými.

13. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje skutečnost, že jí namítané pochybení okresního soudu nabývá intenzity tím, že proti ústavní stížností napadeným výrokům není přípustné odvolání, je vhodné poznamenat, že se tvrzenými pochybeními nalézacího soudu (v části, ve které bylo rozhodnuto o výrocích, proti nimž je odvolání přípustné) zabýval i odvolací soud, jenž procesní postup okresního soudu taktéž aproboval (srov. odůvodnění na str. 14 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 č. j. 29 Co 93/2014-153).

14. Vytýká-li konečně stěžovatelka okresnímu soudu, že provedl důkaz spisem ze své iniciativy, čímž měl porušit princip rovnosti účastníků soudního řízení, je namístě uvést, že takový postup (nalézacího) soudu výslovně předvídá ustanovení § 120 odst. 2 občanského soudního řádu. V projednávané věci tedy nebylo vyloučeno, aby okresní soud provedl i důkaz spisem z jiného řízení a aby se se závěry jiného senátu rovněž ztotožnil. V takovém postupu okresního soudu proto Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení práva na zákonného soudce.

15. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že do posuzované věci nedopadají závěry nálezu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739), jímž bylo v jiné stěžovatelčině věci vyhověno její ústavní stížnosti, a to právě proto, že neprovedení důkazu výslechem svědka Lazára v dané věci - na rozdíl od věci nálezové - nemohlo založit existenci opomenutého důkazu (srov. též bod 16. odůvodnění uvedeného nálezu). Existenci opomenutého důkazu ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí.

16. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy doložit nepodařilo. Ústavní soud proto její návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru