Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 546/02Nález ÚS ze dne 24.11.2004Rozhodování o náhradě škody dlužníkem po prohlášení konkursu na jeho majetek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoWagnerová Eliška
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 176/35 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.546.02
Datum vyhlášení16.12.2004
Datum podání09.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

328/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 546/02 ze dne 24. 11. 2004

N 176/35 SbNU 355

Rozhodování o náhradě škody dlužníkem po prohlášení konkursu na jeho majetek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. II. ÚS 546/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 26. 3. 2002 sp. zn. 2 To 205/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze 3. 9. 2001 sp. zn. 40 T 9/98, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody a k trestu zákazu činnosti a byla mu uložena povinnost nahradit škodu.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou včas, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 2 To 205/2001 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001 sp. zn. 40 T 9/98. Stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále ústavní princip procesní rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, nebyla respektována ústavní zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a bylo dotčeno jeho právo na obhajobu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje a v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

II.

Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 9/98, z kterého vyplynulo následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001 č. j. 40 T 9/98-330 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené společnosti L. Z., a. s., V., škodu ve výši 4 000 000 Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, na základě něhož byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002 č. j. 2 To 205/2001-398 napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen v celém rozsahu a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu bylo vrchním soudem ve věci nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že jako generální ředitel firmy L. Z., a. s., tehdy se sídlem H, na základě smlouvy ze dne 19. 10. 1994 o poskytnutí půjčky firmou Q. E., s.r.o, F., převzal v Benešově v přesně nezjištěné době počátkem měsíce října 1994 a dne 19. 10. 1994 od zástupkyně věřitelské společnosti D. M. celkem 4 000 000 Kč ve prospěch a současně k tíži L. Z., a. s., přičemž tento obnos si bezdůvodně přisvojil, ač se jednalo o finanční prostředky získané a určené pro jím zastupovanou L. Z. a. s., které mu byly svěřeny na základě uvedené smlouvy, a tímto svým jednáním způsobil L. Z., a. s., škodu ve výši nejméně 4 000 000 Kč.

Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců spolu s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu činnosti statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností na dobu čtyř roků. O povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto shodně s rozsudkem soudu prvního stupně.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 2 To 205/2001 podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to proti výroku o vině a výroku o náhradě škody. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 654/2002 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že ač bylo dovolání podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, namítána jsou - pokud se jedná o výrok o vině - pouze nesprávná skutková zjištění a nevěrohodnost provedených důkazů, kteréžto námitky nelze pod citované ustanovení podřadit. Ve vztahu k výroku o náhradě škody vyslovil Nejvyšší soud souhlas s tím, že o této náhradě nemělo být rozhodováno, nejedná se však o nesprávné právní posouzení z hlediska hmotného práva, neboť vada rozhodnutí spočívá v procesní překážce pro rozhodnutí.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že trest odnětí svobody uložený napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl následně v dalším trestním řízení vedeném proti stěžovateli zrušen, neboť mu v jeho rámci byl uložen souhrnný trest podle § 35 odst. 2 trestního zákona.

III.

Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně ústavní stížností, v které tvrdí porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů, přičemž se opírá o nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97, sp. zn. II. ÚS 215/99, sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. II. ÚS 418/99, sp. zn. III. ÚS 617/2000, sp. zn. I. ÚS 387/2000 a sp. zn. III. ÚS 61/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 64; svazek 18, nález č. 69; svazek 2, nález č. 49; svazek 19, nález č. 116; svazek 24, nález č. 143; svazek 21, nález č. 33; svazek 3, nález č. 10).

V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly jeho obhajobou a přednesenými námitkami a v odůvodnění svých rozhodnutí se s jeho obhajobou a návrhy na doplnění dokazování nevypořádaly. Uvádí, že závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona závisel především na posouzení, který subjekt byl účastníkem smlouvy o půjčce ze dne 19. 10. 1994 na straně dlužníka. Stěžovatel připouští, že obecné soudy se touto otázkou zabývaly, dle jeho názoru jí však nevěnovaly dostatečnou pozornost a posoudily ji nesprávně. Stěžovatel má za to, že předmětnou smlouvu uzavřel vlastním jménem a nikoliv jménem společnosti L. Z., a. s., proto také nemohl naplnit skutkovou podstatu zpronevěry ve znaku "škody na cizím majetku", neboť nabyté finanční prostředky byly jeho vlastní.

Stěžovatel se dále domnívá, že i kdyby smlouvu o půjčce uzavřel jako osoba jednající jménem společnosti L. Z., a. s., peníze získané na základě smlouvy o půjčce se dodatečně dostaly do vlastnictví uvedené společnosti, neboť dva miliony korun předal Ing. A. jako jednateli společnosti a druhé dva miliony korun uložil do bezpečnostní schránky L. Z., a. s., u České spořitelny, a. s., odkud je vyzvedli Ing. A. a Ing. K. pro společnosti L. A. a L. E. jako splátky dluhů L. Z., a. s., vůči těmto společnostem.

Obecné soudy se dle názoru stěžovatele dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a neprovedly jím navrhované důkazy, z nichž by vyplynulo, že společnost L. Z., a. s., měla dluhy vůči firmám L- A., s. r. o., a L. E., s. r. o., a byly by objasněny finanční toky mezi všemi třemi jmenovanými obchodními společnostmi.

Dále stěžovatel rozvádí důkazy ve věci provedené, a to zejména výpovědi svědků, hodnotí je a polemizuje se způsobem hodnocení těchto důkazů soudy obou stupňů. Upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a v návaznosti na tyto rozpory namítá, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou "in dubio pro reo".

Konečně stěžovatel poukazuje na to, že pro rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení nebyly splněny podmínky, na což výslovně upozornil soudy obou stupňů. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000 sp. zn. 27 K 24/2000 byl prohlášen konkurs na jeho majetek, v důsledku čehož nebylo možno v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Vrchní soud v Olomouci prostřednictvím předsedy senátu. V tomto vyjádření konstatuje, že stěžovatel vyjadřuje především nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů. Ústavní stížnost obsahuje námitky, které korespondují s uplatněnou obhajobou a odvolacími námitkami stěžovatele, které uplatnil v rámci trestního řízení a se kterými se obecné soudy dostatečně vypořádaly, proto v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Rovněž neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem bylo řádně odůvodněno. Vrchní soud v Olomouci považuje proto námitky uvedené v ústavní stížnosti za nedůvodné, navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

Rovněž Krajský soud v Brně odkazuje na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí a konstatuje, že stěžovatel se ústavní stížností v zásadě domáhá pouze jiného hodnocení důkazů. Pokud se jedná o námitku stěžovatele vztahující se k neprovedení jím navrhovaných důkazů, poukazuje na ustanovení § 216 odst. 1 trestního řádu, které opravňuje soud k rozhodnutí, že další důkazy nebudou prováděny, nejsou-li pro rozhodnutí ve věci nezbytné (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Krajský soud v Brně dále sdělil, že na ústním projednání věci před Ústavním soudem netrvá.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužilo.

Ústavní soud naznal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, proto vyzval stěžovatele, aby sdělil, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Jelikož stěžovatel svůj souhlas poskytl a ostatní účastníci řízení již dříve rovněž zaujali k této otázce kladné stanovisko, Ústavní soud ve věci rozhodoval mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Pokud stěžovatel napadá ústavní stížností výrok o vině, brojí výlučně proti skutkovým zjištěním, když namítá, že skutkový stav v dané věci nebyl náležitě zjištěn, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů.

Toliko soud, jenž je součástí obecných soudů, je podle čl. 90 Ústavy České republiky oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu, hodnotit důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud nepřezkoumává dokazování prováděné obecnými soudy, pokud při něm nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, lze považovat takový postup za protiústavní a rozhodnutí na základě něho vydaná za porušení práva na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.

Odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku a rovněž i s dovoláním. Všechny námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci obhajoby a v odůvodnění opravných prostředků.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Dokazování před soudem prvního stupně bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud vyhodnotil jednotlivé důkazy, přičemž se zabýval i rozpory ve výpovědích slyšených osob, v odůvodnění odsuzujícího rozsudku rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Podrobně se též věnoval řešení zásadní otázky, a to zda stěžovatel při sjednávání smlouvy o úvěru ve výši 4 000 000 Kč se svědkyní D. M. jednal jako zástupce společnosti L. Z., a. s., či jako fyzická osoba.

Odvolací soud pak konstatoval pouze formální pochybení v popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně (chybějící místo spáchání skutku a nepřesné časové vymezení jeho spáchání) a nevyhodnocení výpovědi svědka Ing. J. M. Vzhledem k tomu, že výpověď tohoto svědka potvrzuje správně učiněná skutková zjištění soudem prvního stupně, odvolací soud v souladu s ustanovením § 254 odst. 1 trestního řádu k této formální vadě nepřihlédl. Přestože se soud druhého stupně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu a s jejich odůvodněním a konstatoval, že námitkám uplatněným v odvolání věnoval náležitou pozornost již soud prvního stupně, znovu se s podstatnými námitkami stěžovatele uplatněnými v opravném prostředku vypořádal.

Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje, že zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené z jejich iniciativy byly v určitém (úměrném) poměru k důkazům ostatním. Procesnímu právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály.

K námitce stěžovatele, že při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy mělo být postupováno dle zásady "in dubio pro reo", Ústavní soud uvádí, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem. Pravidlo "in dubio pro reo" je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na argumentaci Ústavního soudu v řadě shora citovaných nálezů, Ústavní soud poukazuje na to, že každou věc je nezbytné posuzovat a hodnotit samostatně na základě konkrétních okolností a konkrétní důkazní situace v té které věci a nelze bez dalšího argumentaci použitou v jedné určité věci převádět na jinou věc, byť by se jednalo o případ obdobný.

V.

V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel v závěrečné řeči upozornil soud, že na jeho majetek byl vyhlášen konkurs. Přes tuto informaci mu byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2001 sp. zn. 40 T 9/98, podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost uhradit poškozené společnosti L. Z., a. s., škodu ve výši 4 000 000 Kč. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 3. 2002 sp. zn. 2 To 205/2001 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, nově však ve věci rozhodl, pokud se jedná o výrok o náhradě škody, zcela shodně se soudem prvního stupně.

Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2000 sp. zn. 27 K 24/2000, které nabylo právní moci dne 24. 11. 2000, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka - stěžovatele Ing. P. W. Prohlášení konkursu má mimo jiné takové účinky, že "řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody)" [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání]. Z citovaného zákonného ustanovení plyne, že v trestní věci stěžovatele, ve které oba obecné soudy o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodovaly až poté, kdy prohlášení konkursu na majetek stěžovatele nabylo právní moci, bránila rozhodování o nároku na náhradu škody procesní překážka.

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda tímto zjevným porušením zákonnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 21/2002, publikované pod č. 20/2003, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, str. 94 a násl.) byla dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, a dospěl k názoru, že se tak nestalo.

Účelem ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání není ochrana zájmů dlužníka, resp. obžalovaného, nýbrž toliko koncentrace všech sporů vzniklých z pohledávek vůči dlužníkovi (obžalovanému) a jejich "přechod" do zvláštního režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Rozhodnutí soudu, které výše zmíněnou procesní překážku nerespektuje, sice porušuje obecný princip právní jistoty, když konkursní věřitelé i konkursní dlužník oprávněně očekávají, že veškeré relevantní spory budou řešeny v rámci zákona o konkursu a vyrovnání, nicméně Ústavní soud má za to, že negativní dopad tohoto pochybení na právní sféru stěžovatele je minimální.

K tomuto závěru Ústavní soud vedla zejména skutečnost, že účinky prohlášení konkursu, mezi něž patří i nemožnost napadený výrok o náhradě škody vykonat [§ 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání], stále trvají, neexistuje tedy zásadní rozdíl mezi stavem existujícím a stavem, který by nastal v případě zákonného postupu obecných soudů, tedy odkázání poškozeného na řízení občanskoprávní. Procesní záruky, kterých by se stěžovateli v občanskoprávním řízení dostalo, jsou z hlediska ochrany jeho práv srovnatelné s rozhodováním v adhezním řízení a na konečný výsledek sporu, tedy hmotněprávní rovinu, by neměly podstatný vliv.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem má Ústavní soud za to, že intenzita porušení procesních ustanovení nedosahuje ve vztahu k vzniklým následkům takové úrovně, aby Ústavnímu soudu bylo umožněno konstatovat porušení práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, proto mu nezbývá než ústavní stížnost v souladu s § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout jako nedůvodnou.

Odlišné stanovisko soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové

S většinovým stanoviskem v dané věci nesouhlasím z následujících důvodů :

Ústavní stížnost byla nálezem přijatým senátní většinou celá zamítnuta, ač z odůvodnění nálezu obsaženého pod bodem V. vyplývá, že si senátní většina dobře uvědomuje "zjevné porušení zákonnosti" ze strany obecných soudů, když vynesly, resp. potvrdily nebo neodstranily nezákonnost výroku o náhradě škody. Přesto však senátní většina dospěla k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla "dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele", aniž by konkrétně uvedla, která z ústavních - tj. základních práv stěžovatele má na mysli.

Z povahy věci je evidentní, že každý výroksoudu o náhradě škody konstituuje zásah do základního práva vlastnit majetek, které je garantováno čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ochraně lidských práv a základních svobod.

Vlastnické právo jako základní právo je samozřejmě omezitelné, nicméně vždy mimo jiné na základě zákona. Ukládání povinnosti nahradit škodu v adhezním řízení je tedy obecně přípustné. Nicméně v daném případě § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, výslovně stanoví, že "řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), ...".

V rozhodovaném případě byla povinnost nahradit škodu uložena nejprve rozsudkem nalézacíhosoudu poté, co na majetek stěžovatele byl pravomocně vyhlášen konkurs, a to přesto, že stěžovatel soud o této skutečnosti informoval. Stejná situace se opakovala v řízení před soudem odvolacím a zjevnou nezákonnost výroku o náhradě škody odmítl odstranit i soud dovolací. Z uvedeného tedy vyplývá, že do vlastnického práva stěžovatele, resp. do jeho práva pokojně užívat majetek bylo obecnými soudy zasaženo za situace, kdy takový zásah zákon výslovně zakazuje. Ústavní soud většinovým rozhodnutím senátu tento zjevný zásah do základního práva stěžovatele neodstranil. Z odůvodnění nálezu také není patrno, že by Ústavní soud věc zkoumal právě z pohledu základního práva na vlastnictví, ale naopak je z odůvodnění nálezu zřejmé, že se věcí zabýval toliko z pohledu jednoduchého práva. Ostatně ani úvahy obsažené v odůvodnění nálezu k výkladu jednoduchého práva [konkrétně k § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] nejsou dle mého názoru přiléhavé. Účelem citovaného zákonného ustanovení totiž není koncentrace všech sporů vzniklých z pohledávek vůči dlužníkovi, nýbrž účel tohoto ustanovení je třeba hledat v pokud možno rovném postavení věřitelů ve vztahu nikoliv k dlužníkovi (viz odůvodnění nálezu), nýbrž ve vztahu ke konkursní podstatě, za níž se pohledávky uplatňují. Výrokem o náhradě škody získal konkrétní věřitel zvýhodněné postavení (vykonatelným exekučním titulem - viz § 23 odst. 1, 3 zákona o konkursu a vyrovnání), a to jak ve vztahu k věřitelům ostatním, tak ve vztahu k osobě úpadce samotného.

* Podle § 8b odst. 1 rozvrhu práce Ústavníhosoudu jsou věci rozhodovány v senátech, jejichž soudcem je soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena. Věc je přitom nadále vedena pod nezměněnou spisovou značkou - podrobnosti viz dále v odůvodnění tohoto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru