Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 545/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Žďár nad Sázavou
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkPromlčení
pohledávka
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.545.11.1
Datum podání18.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.d

40/1964 Sb., § 112

6/2002 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 545/11 ze dne 7. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Strojírenská 2269, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 7 C 103/2002-72 ze dne 23. 9. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě č. j. 54 Co 509/2008-135 ze dne 16. 12. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a konečně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále též "okresní soud") č. j. 7 C 103/2002-72 ze dne 23. 9. 2008 bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci A. H. (dále jen "vedlejší účastník") částku 3.226.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených půjček (výrok I.) a dále soud zavázal stěžovatele k úhradě nákladů řízení ve výši 230.982,- Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok II.).

K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně co do části jeho výroku I., kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3.076.000,- Kč potvrdil Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. 54 Co 509/2008-135 ze dne 16. 12. 2010. Ve zbývající části výroku I., kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 150.000,- Kč a příslušenství z celkové žalované částky, jakož i jeho výrok II. krajský soud rozsudek nalézacího soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že krajský soud rozhodoval ve věci podruhé, když jeho předchozí zamítavé rozhodnutí ze dne 18. 3. 2009 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Cdo 3485/2009-118 ze dne 21. 7. 2010, neboť zaujal odlišný názor na účinky podání žaloby proti úpadci v době prohlášení konkursu na jeho majetek. Úpadce v takovém případě neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, ani způsobilost procesní, dovolací soud proto neshledal důvod, aby žaloba podaná proti úpadci po prohlášení konkursu vedeného na jeho majetek neměla účinky předvídané ustanovením § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Nebyl-li dlužník ke dni podání žaloby ve sporu pasivně věcně legitimován v důsledku přechodu oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce konkursní podstaty, pak zrušením konkursu prohlášeného na jeho majetek se ve sporu pasivně legitimovaným stal. Krajský soud, vázán právním názorem vysloveným dovolacím soudem, znovu posoudil námitku promlčení žalovaného nároku vznesenou stěžovatelem a rozhodl, jak shora uvedeno.

Stěžovatel se závěry vyjádřenými v napadených rozhodnutích obecných soudů nesouhlasí a trvá na svém stanovisku, že jím vznesená námitka promlčení je důvodná. Opírá se o skutečnost, že žalobu vedlejší účastník podal k okresnímu soudu dne 20. 12. 2002, tedy v době, kdy na majetek stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 126 K 7/2000 ze dne 27. 9. 2002 prohlášen konkurs, přičemž vedlejšímu účastníkovi nic nebránilo v postupu, aby svou pohledávku ve stanovené dvouměsíční lhůtě, která uplynula dne 2. 2. 2003, do tohoto konkursu přihlásil a vyvolal tak hmotně právní účinky jako má doručení žalobního návrhu soudu. Žaloba vedlejšího účastníka, uplatněná vedle probíhajícího konkursního řízení, měla být pro nedostatek pasivní legitimace na straně stěžovatele zamítnuta, k čemuž nedošlo v důsledku pasivního přístupu vedlejšího účastníka a několikaleté nečinnosti soudu prvního stupně. Stěžovatel zastává názor, že podání žaloby proti úpadci v průběhu konkursního řízení nelze považovat za uplatnění práva u soudu ve smyslu ustanovení § 112 občanského zákoníku, které by stavělo běh promlčecí doby. Přípustnost takového postupu je dle stěžovatele v rozporu se zásadami řešení úpadku, zakotvenými v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění rozhodném. Dále zdůraznil, že pasivně legitimovaným účastníkem předmětného řízení se stal až po zrušení konkursu na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 126 K 7/2000-340 ze dne 27. 2. 2006, přičemž v tomto okamžiku od splatnosti vymáhaného nároku uplynula promlčecí lhůta více než dvakrát. Pokud za dané situace obecné soudy k námitce promlčení nepřihlédly a podané žalobě vyhověly, postupovaly v rozporu se základními principy právního státu a základními zásadami soukromého práva, jmenovitě porušily "princip naplnění legitimního očekávání, které je vyjádřením obecnějšího požadavku právní jistoty".

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení právních závěrů obecných soudů ve vztahu k výkladu zákonných ustanovení upravujících stavení promlčecí doby. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že není povolán přehodnocovat právní (ani skutkové) závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud v tomto směru respektuje především roli Nejvyššího soudu, kterému je primárně svěřeno sjednocování judikatury a výklad předpisů tzv. podústavního práva. Skutečnost, že dovolací soud či jiný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá pak sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil dotčená rozhodnutí, přičemž vytýkané, do ústavní roviny zasahující, pochybení obecných soudů neshledal. Právní názor ohledně stavení běhu promlčecí doby v důsledku podání žaloby proti úpadci, k němuž obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy) dospěly, Ústavní soud považuje za výsledek aplikace a interpretace právních předpisů, jež ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy svá rozhodnutí též řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Stěžovatel toliko opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení a na něž bylo přesvědčivě reagováno již rozhodnutími obecných soudů. Stížnostní argumentace představuje tudíž jen pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů, která se pohybuje v rovině podústavního práva.

Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny) Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení § 31a.

Nutno ovšem podotknout, shodně s odvolacím soudem, že to byl právě stěžovatel, který opakovaně poukazoval na nutnost přerušení řízení vedeného u okresního soudu do doby skončení řízení konkursního.

Jelikož tedy Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů, ani neshledal rozhodnutí obecných soudů jako svévolná či vykazující prvky libovůle, nezbylo mu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Výrokem II. rozsudku krajského soudu č. j. 54 Co 509/2008-135 ze dne 16. 12. 2010 byla zrušena část výroku I. a dále výrok II. rozsudku nalézacího soudu a věc byla v tomto rozsahu vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V této části nebylo možno považovat rozhodnutí soudu za konečné, neboť řízení znovu probíhalo. Protože podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru