Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 545/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.545.08.1
Datum podání29.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 545/08 ze dne 13. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného JUDr. Karlem Mrazíkem, advokátem, se sídlem Krásný Studenec 144, Děčín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 65/2008-29 ze dne 4. února 2008, usnesení soudce Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 0 Nt 101/2008 ze dne 18. ledna 2008, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně č. j. 1 Zt 29/2008-30 ze dne 21. ledna 2008, a usnesení policejního orgánu ČTS: PSV-322/HK-2007 ze dne 17. ledna 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem, 2) Okresního soudu v Děčíně, 3) Okresního státního zastupitelství v Děčíně, a 4) Policie České republiky, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. února 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením policejního orgánu bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) trestního zákona, a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona, kterých se měl dopustit jako starosta obce tím, že zadal pokyn účetní, aby zaúčtovala celkem šest fiktivních faktur, které byly následně proplaceny zčásti v hotovosti z pokladny, se kterou disponoval, a zčásti z účtu uvedeného ve faktuře. Tím měl způsobit obecnímu úřadu škodu nejméně ve výši 738 000 Kč. Usnesením státního zástupce byla zamítnuta jeho stížnost, usnesením soudu prvého stupně byl vzat do vazby z koluzního důvodu, a usnesením soudu druhého stupně byla zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel vůči popisu skutku namítá, že je ho možné chápat i jako skutek beztrestný a v souladu s jeho pravomocí, protože pokud údajní vystavovatelé faktur žádné částky neúčtovali ani neobdrželi, není z popisu skutku zřejmé, zda k tomu došlo v důsledku chování stěžovatele, či jiné osoby, úmyslně, z nedbalosti či nezaviněně. Odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání vytýká, že pouze opisuje skutek, tak jak je uveden ve výrokové části. Usnesení státního zástupce vytýká, že změnilo popis skutku tak, že slovo "účetnictví" nahradil slovem "účetní závěrky", slova "byly zaplaceny" nahradil slovy "měly být zaplaceny" a vypustilo údaj o rozčlenění faktur na zaplacené v hotovosti a na zaplacené bankovním převodem, a to, že se nezabývalo argumentací stěžovatele. Usnesení soudu prvého stupně pak bez dalšího vycházelo z toho, že je usnesení o zahájení trestního stíhání bezvadné, aniž by se jím blíže zabývalo, a koluzní důvod vazby shledal v pouhé potřebě výslechu osob s různými vztahy ke stěžovateli s možností ovlivňování ze strany stěžovatele, aniž by se zabýval existencí konkrétních skutečností či objektivní konstelací, ze kterých by měl důvod vazby vyplývat. Ohrazuje se proti možnosti padělání, pozměňování, ničení či skrývání listinných a věcných důkazů či zasahování do databáze počítačů s ohledem na to, že již není činný ani v obecní samosprávě ani na jejím úřadě, a na to, že dokumenty, k nimž měl přístup, byly zajištěny při domovní prohlídce. Konečně usnesení soudu druhého stupně se podle stěžovatele nijak nevypořádává s argumentací obsaženou ve stížnosti.

Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje Ústavní soud, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. To je dáno tím, že důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu proto nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud se cítí být oprávněn, reflektuje zásadu zdrženlivosti zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a princip subsidiarity ústavní stížnosti, přezkoumávat pouze rozhodnutí vydaná ke stížnosti do usnesení o zahájení trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 511/02in N 105/30 SbNU 471). Svůj kasační zásah však i tehdy shledává důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstatovány obecným a povšechným způsobem. (sp. zn. III.ÚS 554/03 in U 4/32 SbNU 467, aj.)

Z tohoto pohledu lze sice souhlasit s konstatováním stěžovatele, že v posuzovaném případě obsahuje odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání pouhý opis skutku z výrokové částky s uvedením, že to bylo provedeným šetřením zjištěno a závěrem, že je na základě toho zahájené trestní stíhání zcela odůvodněné. Nicméně již z odůvodnění usnesení státního zástupce z podnětu stížnosti stěžovatele vyplývá, že důvodné podezření o spáchání vytýkaného trestného činu vyplývá z výpovědí doposud slyšených osob (záznamů o vytěžení), protokolu o domovní prohlídce, dokladů, faktur a výpisů jakož i dalších listinných důkazů. Z toho je patrné, že se státní zástupce námitkou stěžovatele v tomto směru zabýval, provedl lustraci spisového materiálu, a napravil tak uvedený nedostatek usnesení o zahájení trestního stíhání v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu.

Ústavní soud rovněž v minulosti vyslovil, že s ohledem na důkazní situaci v době zahajování trestního stíhání není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení zcela vyčerpávající popis skutku (sp. zn. II.ÚS 369/05 in U 24/39 SbNU 469), čímž však nebyl nijak redukován požadavek, aby byly z popisu skutku patrné všechny podstatné momenty vztahující se ke skutkové podstatě trestného činu, který je ve vytýkaném jednání spatřován.

Tomu učinily orgány veřejné žaloby v posuzovaném případě bezesporu zadost, když z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání vše podstatné vyplývá, takže orgány veřejné žaloby mohou účelně vést vyšetřování a stěžovateli zůstává zachováno právo obhajoby všech momentů, včetně jím nepřímo akcentované subjektivní stránky trestného činu. Na tom nic nemění ani to, že státní zástupce v usnesení odmítajícím stížnost provedl určité formulační úpravy, protože tyto úpravy z povahy věci nemohou mít vůbec žádné účinky na předmět daného trestního řízení, který je fixován usnesením o zahájení trestního stíhání, resp. jeho případnými pozdějšími změnami. Pokud tedy soud prvého stupně konstatoval, že obvinění bylo sděleno (sic) řádně a je důvodné, chápe to Ústavní soud tak, že tento soud provedl přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání a neshledal na něm vady, a nikoliv že bez dalšího vycházel z jeho bezvadnosti, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Tento názor soudu prvého stupně lze považovat za ústavně souladný stejně jako názor soudu druhého stupně, že námitky stěžovatele směřující do merita věci nelze hodnotit v rámci řízení o omezení osobní svobody, neboť ty budou předmětem dokazování v rámci přípravného řízení a v případě podání obžaloby i v řízení před soudem. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 190/04 in N 63/5 SbNU 481, aj.).

Konkrétní skutečností, odůvodňující vazbu dle § 67 písm. b) tr. ř. , resp. obavu z koluzního jednání, může být i okolnost, spočívající ve skutečnosti, že je tu dosud nevyslechnutý svědek, mající zvláštní postavení potud, že jeho výslech může zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky věrohodnosti obviněného nebo poškozeného (sp. zn. II.ÚS 138/93 in N 44/2 SbNU 45). Je přitom nutno vzít v úvahu, že při rozhodování o vzetí obviněného do vazby nelze požadovat, aby soudce dospěl k naprosto jistému závěru, že nebude-li obviněný vzat do vazby, uprchne nebo se bude skrývat a bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Při rozhodování o vazbě nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne nebo až skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné. Takovouto jistotu ustanovení § 67 odst. 1 trestního řádu nevyžadovalo a nevyžaduje ji ani současné znění tohoto ustanovení (sp. zn. II.ÚS 185/02 in U 13/26 SbNU 351).

Ani na posledně uvedeném ustáleném právním názoru nemá Ústavní soud důvod ve vztahu k posuzované věci cokoliv měnit. Obecné soudy obou stupňů uvážily riziko vyplývající pro vyšetřování z toho, že osoby, které bude potřeba především vyslechnout, patří do okruhu osob blízkých stěžovateli, jeho známých, a bývalých spolupracovníků, a že proto není vyloučeno nebezpečí ovlivňování právě těchto osob stěžovatelem. I tento jejich názor lze považovat za ústavně souladný.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, tak jak stěžovatel tvrdí, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru