Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 544/99Nález ÚS ze dne 10.05.2000K Ústavě odpovídajícímu výkladu pojmu "správní rozhodnutí procesní povahy" podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
daň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/18 SbNU 101
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.544.99
Datum vyhlášení07.06.2000
Datum podání02.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 57 odst.5

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 544/99 ze dne 10. 5. 2000

N 67/18 SbNU 101

K Ústavě odpovídajícímu výkladu pojmu "správní rozhodnutí procesní povahy" podle § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě, ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele P. H., na zrušení usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, č. j. 29 Ca 25/99-32, za účasti

Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Finančního

ředitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, č. j. 29

Ca 25/99-32, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním

soudem podáním ze dne 1. 12. 1999, které bylo doručeno Ústavnímu

soudu dne 2. 12. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní

soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj.

29 Ca 25/99-32, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele,

kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství

v Brně ze dne 30. 11. 1998, č. j. 5957/98/FŘ/150, jakož i jemu

předcházejícího rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne

22. 7. 1998, č. j. 99298/98/293940/2246. Krajský soud v Brně

řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že napadené správní

rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením § 248

odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu z přezkumné činnosti

soudu vyloučeno. S tímto závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasí

a tvrdí, že předmětné rozhodnutí správce daně (výzva k zaplacení

daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě) se podle § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen

zákon o správě daní), dotýká přímo jeho práv a povinností. Tato

výzva je podle stěžovatele rozhodnutím v daňovém řízení podle §

32 zákona o správě daní a právě proto je proti ní přípustný

i řádný opravný prostředek, přestože obecně proti výzvám

v daňovém řízení řádný opravný prostředek možný není. Stěžovatel

ve všech opravných prostředcích vznesl. námitku, že není

ručitelem. Soud se tedy měl žalobou zabývat meritorně. Jestliže

tak neučinil, porušil jeho ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen Listina), ústavně zaručené právo nemoci být

nucen činit, co zákon neukládá podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále

ústavně zaručené právo na možnost ukládání povinností toliko na

základě zákona a v jeho mezích podle čl. 4 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem

formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na

obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníka

a vedlejších účastníků řízení.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření

ze dne 14. 1. 2000 uvedl, že k tvrzenému porušení ústavních práv

stěžovatele nedošlo, neboť soud se od zákonem stanoveného postupu

neodchýlil. Základem pro posouzení věci je ručitelský závazek,

jeho akcesorická podstata, nikoli primární daňová povinnost,

jejímž nositelem je daňový dlužník. V oblasti veřejného práva

(placení daní) je vztah ručení formulován v zákoně o správě daní

jako subjektivní povinnost ručitele zaplatit daňový nedoplatek

daňového dlužníka. Krajský soud v Brně má za to, že napadené

rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno, a proto na

velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí zcela odkazuje. K tvrzenému

zásahu do ústavních práv stěžovatele krajský soud uvedl, že každý,

kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí

respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany, v tomto případě

zákonnou úpravu části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu.

Z ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu

plyne, že z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné

rozhodnutí procesní povahy. Podle ustanovení § 250d odst. 3

občanského soudního řádu předseda senátu usnesením řízení zastaví,

jestliže žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem

přezkoumání soudem. Jsou-li rozhodnutí správních orgánů procesní

povahy vyloučena zákonem z přezkumné pravomoci soudu, nelze

zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření soudní

ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto

krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně

neopodstatněná odmítnuta.

Finanční ředitelství v Brně jako vedlejší účastník ve svém

vyjádření ze dne 9. 2. 2000 uvedlo, že stěžovatel nesouhlasí

s názorem účastníka, že žalobou napadené rozhodnutí Finančního

úřadu Brno-venkov, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl práv

stěžovatele, která přímo vyplývají z hmotného práva (právní stav,

který tu byl před vydáním výzvy správce daně se nemění), ale

zasáhl do práv daných pro vedení řízení, vedených správcem daně

podle části šesté zákona o správě daní, je z přezkumné činnosti

soudu ustanovením § 248 odst. 2 písm. e), občanského soudního

řádu, jako rozhodnutí správního orgánu procesní povahy, vyloučeno.

Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní jsou daňový

nedoplatek povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon

povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební

povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel

odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není

ručitelem, nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem

stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatel byl

vyzván k plnění platební povinnosti vyplývající z institutu

ručení. Vedlejší účastník se ztotožnil s právním závěrem správního

soudu, že ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní je

systematicky zařazeno v části šesté daňové procesní normy.

Rozhodnutí vydané podle citovaného ustanovení samo o sobě právní

vztah správce daně a ručitele nezakládá. Je rozhodnutím, které

neřeší ani neukládá hmotně právní povinnost platit daň, ale

stanoví povinnost ručitele uhradit daňový nedoplatek, za

předpokladu, že zákon povinnost ručení ukládá a ručitel je

k plnění této povinnosti vyzván. Povinnost ručení tedy ukládá

ručitelům zákon, v případě této ústavní stížnosti je to ustanovení

§ 106 obchodního zákoníku. Pokud stěžovatel poukazuje na porušení

jeho základního práva uvedeného v čl. 2 odst. 3 Listiny

rozhodnutím správního soudu, má vedlejší účastník za to, že

správní soud svým rozhodnutím, když usnesením zastavil řízení

o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, nenutil stěžovatele

činit něco, co zákon neukládá. Usnesení soudu pak není podle

názoru vedlejšího účastníka ani v rozporu s ustanovení čl. 4 odst.

1 Listiny, neboť soud svým rozhodnutím žádnou povinnost

stěžovateli neuložil. Na základě uvedených skutečností vedlejší

účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Finanční úřad Brno-venkov jako vedlejší účastník se sdělením

ze dne 11. 1. 1999 svého postavení vedlejšího účastníka v souladu

s ustanovením § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdal.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud

se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od

tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že

citované usnesení lze vztáhnout na posouzení předmětné věci,

Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda

souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Souhlas s upuštěním od

soudního jednání vyjádřili podáním ze dne 13. 4. 2000 Krajský soud

v Brně a podáním ze dne 14. 4. 2000 stěžovatel. Proto Ústavní soud

od ústního jednání upustil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud

vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných

právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný

v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci,

a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další

soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn

přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací

činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv

a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud

shledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry

Krajského soudu v Brně a vykonanými skutkovými zjištěními.

Podle ustanovení § 244 a dalších občanského soudního řádu

přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí

orgánů veřejné správy. Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona

o správě daní se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění

platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že

není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem

stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatel ve svém

odvolání ze dne 7. 9. 1998 uvedl, že není ručitelem, uvedl tedy

zákonný důvod pro odvolání. Jak již bylo shora uvedeno, nadřízený

správní orgán odvolání zamítl a následně Krajský soud v Brně

k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají i postavení osoby zúčastněné na řízení z hlediska

namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není).

Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení

zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence

skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za

ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně

nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě

řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují, že

ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při

extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel

v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl. 36

odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod takto:

spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když Krajský soud v Brně

se přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který

vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Je věcí obecného soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně

došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně

odpovídá zákonu a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by je

vedly k nesprávnému označení ručitele.

V posuzované věci tak bylo extenzivní interpretací pojmu

správního rozhodnutí procesní povahy podle ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) občanského soudního řádu vyloučeno přezkoumání

rozhodnutí, týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným

postupem svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, čj.

29 Ca 25/99-32, zrušit /§ 82 odst. 1,3 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb./. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí

pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nezabýval se

již též tvrzeným rozporem tohoto rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 a čl.

4 odst. 1 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru