Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 544/2000Nález ÚS ze dne 12.03.2001Společný nájem manželů, dobré mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/21 SbNU 363
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.544.2000
Datum podání12.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.4, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

209/1992 Sb., čl. 6 odst.1, čl. 8

40/1964 Sb., § 3, § 704 odst.1, § 706 odst.1

72/1994 Sb., § 2 písm.b, § 2

94/1963 Sb., § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 544/2000 ze dne 12. 3. 2001

N 41/21 SbNU 363

Společný nájem manželů, dobré mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

stěžovatele Ing. J. J., Csc., za účasti účastníků řízení 1)

Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 3,

a vedlejšího účastníka Městské části Praha 3, Havlíčkovo nám. 9,

Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6.

2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního

soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 18 C 124/98, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, č.j. 16

Co 151/2000-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8.

12 1998, č. j. 18 C 124/98-28, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 9.

2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení

s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12 1998, sp. zn.

18 C 124/98, a to pro porušení čl. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl.

8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8.12. 1998, č. j.

18 C 124/98-28, uložil žalovanému povinnost vyklidit a odevzdat

žalobkyni byt o velikosti 3+1, I. kategorie, ve 2. patře domu

č. p. 833 v Praze 3, katastrální území Žižkov, Jeseniova 153 (dále

jen "předmětný byt"), do patnácti dnů od právní moci rozsudku;

současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá

předmětný byt bez právního důvodu, neboť smrtí dřívější nájemkyně

- matky žalovaného, zemřelé dne 18. 10. 1997, na něho nepřešel

nájem bytu. Nebyla totiž splněna jedna ze dvou zákonných podmínek

uvedených v § 706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč.

zák.") - stav, kdy osoba žijící s dosavadním nájemcem ve společné

domácnosti nemá vlastní byt. Obvodní soud pro Prahu 3 zde vyšel ze

zjištění, že žalovanému vzniklo dne 10. 11. 1995 uzavřením sňatku

s M. S. podle § 704 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu

v Praze 2, které trvalo i v době smrti nájemkyně. Námitku

žalovaného, že žaloba na vyklizení předmětného bytu není v souladu

s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., neshledal soud prvního stupně

důvodnou.

K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud

v Praze, rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, č. j. 15 Co 131/99-44. Jak

v odůvodnění svého rozsudku uvedl, vycházel ze skutkového zjištění

soudu prvního stupně, věc však po právní stránce posoudil odlišně,

když učinil závěr, že jsou splněny podmínky pro přechod práva

nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. I když z § 704 odst. 1 obč.

zák. vyplývá, že uzavřením manželství vznikne manželům společný

nájem, nelze podle odvolacího soudu toto ustanovení aplikovat na

daný případ, aniž by to ve svých důsledcích neznamenalo rozpor

s dobrými mravy. Odvolací soud zdůraznil výjimečnost případu, kdy

se odchyluje od stanoviska soudu I. stupně, jež vychází

z doslovného znění § 704 odst. 1 obč. zák.; důvody takového

postupu formuloval následovně : "Bylo prokázáno, že žalovaný nejen

formálně, ale i fakticky bydlel v bytě se svojí matkou, a to až do

její smrti. Uzavření manželství, které se poněkud vymykalo běžnému

způsobu života manželů, na této situaci nic nezměnilo. Společnou

domácnost nevedl se svojí manželkou, ale se svojí matkou. Matka

žalovaného byla životně závislá na každodenní péči žalovaného

- což v řízení bylo jednoznačně prokázáno. Žalovaný se nikdy

nenastěhoval do bytu své manželky, jež bydlela v bytě o jedné

obytné místnosti a kuchyni. Žalovaný a jeho manželka uzavřeli

manželství, přičemž si dohodli způsob soužití, jenž odpovídal jak

jejich věku, tak i pracovnímu zaměření žalovaného jako vědeckého

pracovníka. Nejednalo se o obvyklý model manželství (jež obvykle

předpokládá vedení společné domácnosti, zajištění výchovy dětí

apod.), ale o takový způsob soužití, který ostatně odpovídá vůli

svobodného člověka. Z ust. § 3 odst. 1 zákona o rodině (zákon č.

94/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.)

vyplývá, že "Manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným

prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství

učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popř. úřadem,

který plní jeho funkci nebo před orgánem církve, nebo náboženské

společnosti oprávněné k tomu zvláštním předpisem". Městský soud

v Praze pak vyslovil názor, že "nelze bez přihlédnutí k výše

uvedeným konkrétním skutečnostem zcela formálně aplikovat právní

normu, když by to současně bylo v rozporu s dobrými mravy".

Poznamenal též, že kdyby "žalovaný vedl se svojí manželkou

společnou domácnost a poté ji opustil, sdílel společnou domácnost

s matkou, bylo by jeho právní postavení podstatně příznivější".

Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že

se žaloba na vyklizení předmětného bytu zamítá, a že žalovanému se

nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vyslovil rovněž, že

žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně

dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci

odvolacím soudem. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne

1.3. 2000, č. j. 26 Cdo 327/2000-56, rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 18. 5. 1999, č. j. 15 Co 131/99-44, zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudek m. j. odůvodnil

tím, že z ust. § 704 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že ke vzniku

společného nájmu bytu dochází přímo ze zákona, přičemž není

stanovena podmínka existence trvalého soužití manželů (jako je

tomu v ust. § 703 odst. 3 obč. zák.) ani podmínka vedení společné

domácnosti v bytě, jehož se vznik práva společného nájmu týká.

Toto ustanovení je přitom právní normou kogentní povahy, která

vylučuje, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili

vzájemná práva a povinnosti odlišně (§ 2 odst. 3 obč. zák.).

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pak nemohlo účinky tohoto

ustanovení ve vztahu k žalovanému vyloučit. Uzavřením manželství

žalovaného s M. S. dne 10.12. 1995 se stal žalovaný ze zákona

společným nájemcem bytu, jehož dosavadní jedinou nájemkyní byla

jeho manželka. Dovolací soud sdílí právní názor, který byl

vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 1997, sp. zn.

2 Cdon 883/96, a nález Ústavního soudu ze dne 20.12. 1995, sp. zn.

II.ÚS 190/94,svazek 4 Sbírky rozhodnutí ÚS, str. 313 a násl.,

který interpretuje ust. § 3 odst. 1 obč. zák. tak, že toto

ustanovení lze aplikovat na výkon existujícího práva či

povinnosti, ale že nelze na jeho základě konstituovat práva či

povinnosti dosud neexistující.

Odvolací soud stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek

soudu I. stupně, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí ve věci samé.

Vyžádal si proto spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn.

18 C 124/98 a vyjádření Městského soudu v Praze k podané ústavní

stížnosti. Předseda senátu 16 Co Městského soudu v Praze JUDr. F.

I. ve vyjádření ze dne 7. 2. 2001, zn. Spr 284/2001, uvedl, že

rozhodoval podle závazného právního názoru dovolacího soudu,

kterým je vázán podle ustanovení § 243d odst. 1 občanského

soudního řádu. Vzhledem k tomu, že dodržel závazné právní pravidlo

povinnosti respektovat a aplikovat názor dovolacího soudu, nemohlo

ze strany odvolacího soudu dojít k neústavnosti jeho postupu.

Po přezkoumání všech zaslaných dokladů Ústavní soud zjišťuje,

že v řízení není sporu o základních skutkových okolnostech věci,

nýbrž, že rozhodnutí závisí na jejím právním posouzení vzhledem

k aplikaci příslušného zákonného ustanovení.

Ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. stanoví u nedružstevních

bytů v případě úmrtí nájemce podmínky přechodu nájmu na osoby

blízké, které spočívá v tom, že tyto osoby žily se zesnulým ve

společné domácnosti v den jeho smrti a že nemají vlastní byt.

V posuzovaném případě se jedná tedy o výklad druhé podmínky.

Pojem bytu není v občanském zákoníku definován. Pouze u §

118 odst. 2 je v komentáři odkaz na zákon č. 72/1994 Sb., kterým

se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé

vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon

o vlastnictví bytů). Podle ustanovení § 2 písm. b) je tu byt

definován pro účely jmenovaného zákona jako místnost nebo soubor

místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny

k bydlení. Takto podanou definici doplňuje ustanovení § 3 písm. l)

vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na

výstavbu, podle níž byt je soubor místností nebo jednotlivá obytná

místnost svým stavebně-technickým uspořádáním a vybavením splňuje

požadavky na trvalé bydlení a je k tomu účelu určena.Toto víceméně

technické vymezení bytu je po stránce účelové zpřesněno judikátem

Nejvyššího soudu ČR, který Nejvyšší soud ČR cituje ve svém výše

uvedeném rozhodnutí, t. j. rozsudek ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.

2 Cdon 883/96 (časopis Soudní judikatura, sešit 13/1997, č. 98,

str. 289 a násl.) : " Mít vlastní byt ve smyslu § 179 odst. 1 obč.

zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá

právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému ( nikoli

jen přechodnému) uspokojování potřeby bydlet".

Výkon práva na bydlení se tedy nevztahuje pouze na užívání

vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování

potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze

v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka

v jeho materiální i duševní rovině. V tomto smyslu se

u stěžovatele, který je m. j. i vědeckým pracovníkem, nemůže

jednat o výkon práva bydlení, pokud se tak má stát v jedné

místnosti (druhá je kuchyň), kterou by s ním měla sdílet

i manželka. Proto z důvodů existenční nutnosti od sňatku až do

smrti své matky byl stěžovatel uživatelem bytu zesnulé, neboť již

z faktických důvodů se nemohl spolupodílet na společném užívání

bytu manžely.

Zbývá proto posouzení otázky, vymezené touto specifickou

situací, z hlediska ustanovení § 3 obč. zák. Podle nálezu

Ústavního soudu ze dne 4.8. 1999, sp. zn. IV.ÚS 114/99, svazek 15

Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 79 a násl., možno

nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout

realizací práva, zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Obdobně již rozhodoval Ústavní soud (sp. zn. II.ÚS 249/97), svazek

10 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 383 a násl., že dobré

mravy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných

zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami

tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními

zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který

vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru

a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu.

Takto provedený výklad pojmu "dobré mravy" ve svém souhrnu

prostupuje Listinu i Úmluvu. Ve vztahu k projednávanému případu,

čistě pozitivistická aplikace ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.

vede k porušení ústavnosti. Nelze přehlédnout, že současný vývoj

na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům

socialistické zákonnosti.

K těmto všem závažným aspektům mělo být při rozhodování

obecných soudů přihlédnuto, což se nestalo. Neobstojí ani odkaz na

nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 190/94, že aktem aplikace

práva podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku nelze

konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. K žádné

konstituci neexistující povinnosti provedeným právním výkladem

Ústavního soudu nedošlo.

Ze strany obecných soudů došlo tak k porušení čl. 4 odst.

1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy.

Ústavní soud proto ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle

ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

stížností napadené rozsudky zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 12. března 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru