II.ÚS 543/98 ze dne 20. 10. 1999
N 147/16 SbNU 93
K negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1)
L.B., 2) J. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu
v Praze a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu Praha-východ,
pozemkového úřadu a 2) Obce P., proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 3.11.1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č. j.
44 Ca 334/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ,
pozemkového úřadu ze dne 26.11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4 se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne
29. 12. 1998, se domáhají stěžovatelé zrušení v enunciátu
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne
26. 11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4, o tom, že stěžovatelé nejsou
vlastníky nemovitosti dle pozemkové knihy st. p. č. 46/1
s objektem hostince č. p. 19 v kat. území P. Nárok stěžovatelů byl
u pozemkového úřadu uplatněn podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l)
zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost zaměřují na onu část odůvodnění
rozsudku, ve kterém přezkumný soud považuje rozhodnutí pozemkového
úřadu za správné, protože budovu nelze vrátit, neboť v době, kdy
ji vlastnil stát, došlo u ní k zásadní přestavbě a vznikla tak
překážka jejího vydání podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále je zákon
o půdě).
Vytýkají přezkumnému soudu, že se nevypořádal s jejich
námitkou, že přestavba hostince byla prováděna v minulosti
v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byla prováděna někým, kdo
nebyl jakkoli oprávněn se stavbou nakládat. Nemovitost byla v té
době jako součást zemědělské usedlosti ve správě Státního statku
K. a vedlejší účastník - obec P - neměla na ni žádné právo.
Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí ministra zemědělství
ČR ze dne 23. 8. 1996, podle kterého se na budovu č. p. 19 a st.
p. č. 46/1 v kat. území P. zákon o půdě vztahuje, a proto tvrzení
krajského soudu o tom, že nelze nalézt žádnou souvislost
s předmětem zemědělské výroby, je nesprávné.
Nesouhlasí se závěry přezkumného soudu a jeho kvalifikaci
přestavby podle ustanovení § 11 zákona o půdě, neboť přístavba
hostince byla provedena bez stavebního povolení, realizována
nevlastnickým subjektem a dodnes nebyla řádně kolaudována. Nelze
ji proto subsumovat, podle názoru stěžovatelů, pod ustanovení §
11 odst. 4 zákona o půdě, neboť touto přístavbou budova neztratila
svůj původní stavebně technický charakter a i nadále souvisí
s předmětem zemědělské výroby.
V závěru svého návrhu stěžovatelé přiznávají vnos MNV P.,
jako právního předchůdce obce P., do pojednávané nemovitosti
a jsou ochotni vrátit obci náhradu ve výši 162.162,-Kč. Odvolávají
se na znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu, neboť majetek, o jehož vrácení usilují, byl
hned po únoru 1948, tedy v rozhodném období, státem zabaven
a bezdůvodně po celou dobu využíván.
Svůj návrh zdůvodňují tím, že napadeným rozsudkem bylo
porušeno jejich ústavně zaručené právo, aniž by však blíže
specifikovali které.
Protože podaný návrh splňoval podmínky ustanovení § 72 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t. j. byl podán
řádně a včas, Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu
v Praze, sp. zn. 44 Ca 334/97 a spis Okresního úřadu
Praha-východ, pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ-R2372. Spolu
s vyžádáním spisů požádal Ústavní soud Krajský soud v Praze o jeho
vyjádření k podané ústavní stížnosti.
Předsedkyně senátu JUDr. O. S. navrhla zamítnutí ústavní
stížnosti, neboť nesouhlasí s tvrzením, že postupem Krajského
soudu v Praze bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů vlastnit
majetek. Toto právo, jak dále uvádí, ani být porušeno nemohlo,
protože stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, které byly
předmětem řízení u přezkumného soudu.
Stížností napadený rozsudek se soustředil na základní otázku,
proč nemovitosti nemohly být restituentům vydány, i když spolu
s pozemkovým úřadem přiznávají stěžovatelům statut oprávněných
osob.
Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud dospěly k názoru, že
nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání
podle ustanovení § 11 odst.4 zákona o půdě.
Z posudku soudního znalce Ing. J. K. vyplynulo, že objem
původních konstrukčních částí stavby činí 315,44 m3 a objem nově
pořízených konstrukčních částí činí 517,83 m3 Z celkového objemu
prvků dlouhodobé životnosti činí podíl původních částí 37,856 %,
podíl nově pořízených částí 62,144 %. Podíl nových konstrukcí
v současném stavu činí u základů 67,46 %, u nosného svislého zdiva
61,42 %, u stropů a podlah 60,68 %, u schodiště 46,82 %au krovu
61,14 %. Ze závěru znaleckého posudku pak vyplývá, že původní
zastavěná plocha stavby č. p. 19 byla 160 m2 a po rekonstrukci
a přístavbě budovy činila již 544 m2.
Kritéria zásadní přestavby jsou tu zcela jistě splněna,
i když zákon č. 50/1976 Sb. - stavební zákon, ve znění pozdějších
předpisů, pojem "přestavby" nezná. Podle ustanovení § 139b) odst.
3 stavebního zákona pod pojem změny dokončených staveb zařazuje a)
nástavby, b) přístavby, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává
jak vnější půdorys, tak i výškové ohraničení stavby. Nelze proto
souhlasit s názorem krajského soudu, že pojem přestavba je širší
než přístavba a že v sobě zahrnuje i přístavbu. Naopak, tyto
jednotlivé typy změn staveb nutno hodnotit samostatně, a to nejen
co do rozsahu změn základních stavebních prvků, ale
i individuálním vyhodnocováním každého případu co do jeho
funkčnosti, např. u přístavby možnosti jejího oddělení od původní
stavby natolik, aby mohl být zajištěn samostatný provoz oddělených
částí nezávisle na sobě.
V pojednávaném případě došlo ke ztrátě původního stavebně
technického charakteru stavby provedenou přístavbou, jak dovodily
oba rozhodující orgány.
K naplnění obsahu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, jak
shodně uvádějí stěžovatelé i krajský soud, je však třeba splnění
další podmínky, že nemovitost nesouvisí již s předmětem zemědělské
výroby. Pokud se stěžovatelé dovolávají citovaného rozhodnutí
ministra zemědělství ČR, potom nutno konstatovat, že toto
rozhodnutí hodnotí stav nemovitosti v době jejího přechodu na
stát, kdy právě tento stav je rozhodující pro jeho subsumaci pod
režim zákona č. 229/1991 Sb.
Znění § 11 odst. 4 zákona o půdě má však na mysli současný
stav,vzniklý ztrátou původního stavebního charakteru stavby a její
další funkčnosti s předmětem zemědělské výroby. Původní
zemědělskou usedlost, jejíž součástí byl i předmětný hostinec,
původní majitelka prodala a ponechala si pouze tento hostinec.
Dlouhá léta již neměl souvislost s předmětem zemědělské výroby
a tím více ji nemá v současnosti.
Nutno proto dát za pravdu jak krajskému soudu, tak
i pozemkovému úřadu, že byly plně splněny podmínky § 11 odst. 4
zákona o půdě.
Stěžovatelé však vylučují možnost uplatnění překážky zásadní
přestavby této nemovitosti, neboť nebyla provedena v souladu se
stavebním zákonem, t. j. byla provedena bez stavebního povolení,
bez kolaudace a k tomu neoprávněnou osobou. Je nutno si uvědomit,
že se jednalo o akci "Z", t. j. s plným vědomím a podporou
správních orgánů. V každém případě se však jednalo o stavbu,
kterou bylo možno sankcionovat podle ustanovení § 106 stavebního
zákona jako neoprávněnou stavbu, resp. bylo možno uvedené
nedostatky konvalidovat.
Tyto stěžovateli namítané nedostatky nemají však vliv
v projednávaném případě na změnu stavby jako takové, neboť pro
účely jejího vydání se hodnotí její skutečný stav.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že je nutno poskytnout
stěžovatelům ústavní ochranu (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod).
Výrok napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu stanoví
(s odvoláním na § 9 zákona o půdě, aniž by blíže specifikoval
odstavce tohoto paragrafu), že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže
určených nemovitostí.
Pokud nejsou vlastníky, jsou tedy vyloučena jejich práva,
vztahující se a odvozená z vlastnictví. Přitom oba rozhodující
orgány souhlasně potvrdily, že stěžovatelé jsou oprávněnými
osobami podle zákona o půdě a rovněž nevyvrátily žádné pochyby
o osobě povinné.
Přesto, že jsou splněna všechna požadovaná kritéria,
nemovitosti jim nelze vydat, neboť tomu brání překážka podle § 11
odst. 4 cit. zákona. Ovšem sama tato skutečnost zakládá právo
stěžovatelů na náhradu podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona
o půdě.
Pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž
nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva (§16 odst. 3 zákona
o půdě).
Protože rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne
7. 12. 1998, kdy skončilo i přezkumné řízení u krajského soudu,
stěžovatelé ztratili potřebnou lhůtu na náhradu jenom proto, že se
svého restitučního práva na vydání nemovitostí domáhali
u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti. Přijetím náhrady by se
této ochrany vzdávali.
Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným
restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního
rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve
výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů
se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem
požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení o zániku
vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz
rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98
- Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str.88).
V případě kladného rozhodnutí je možno stávající dikci
ponechat, t. j. že restituent je vlastníkem požadovaných
nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou
listinou pro zápis do katastru nemovitostí, u negativního
rozhodnutí zůstávají v platnosti zápisy původní.
Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil podle §
82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť byly porušeny
čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod. Z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavnísoud
i rozhodnutí pozemkového úřadu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. října 1999