Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 543/98Nález ÚS ze dne 20.10.1999K negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 147/16 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.543.98
Datum podání29.12.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.l, § 11 odst.4, § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 543/98 ze dne 20. 10. 1999

N 147/16 SbNU 93

K negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví k nemovitostem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1)

L.B., 2) J. B., za účasti účastníka řízení Krajského soudu

v Praze a vedl. účastníků 1) Okresního úřadu Praha-východ,

pozemkového úřadu a 2) Obce P., proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 3.11.1998, č. j. 44 Ca 334/97-22, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 1998, č. j.

44 Ca 334/97-22, a rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ,

pozemkového úřadu ze dne 26.11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4 se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne

29. 12. 1998, se domáhají stěžovatelé zrušení v enunciátu

uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno

rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne

26. 11. 1997, č. j. PÚ-R2372-4, o tom, že stěžovatelé nejsou

vlastníky nemovitosti dle pozemkové knihy st. p. č. 46/1

s objektem hostince č. p. 19 v kat. území P. Nárok stěžovatelů byl

u pozemkového úřadu uplatněn podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. l)

zákona č. 229/1991 Sb. Stížnost zaměřují na onu část odůvodnění

rozsudku, ve kterém přezkumný soud považuje rozhodnutí pozemkového

úřadu za správné, protože budovu nelze vrátit, neboť v době, kdy

ji vlastnil stát, došlo u ní k zásadní přestavbě a vznikla tak

překážka jejího vydání podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále je zákon

o půdě).

Vytýkají přezkumnému soudu, že se nevypořádal s jejich

námitkou, že přestavba hostince byla prováděna v minulosti

v rozporu s tehdy platnými předpisy a že byla prováděna někým, kdo

nebyl jakkoli oprávněn se stavbou nakládat. Nemovitost byla v té

době jako součást zemědělské usedlosti ve správě Státního statku

K. a vedlejší účastník - obec P - neměla na ni žádné právo.

Stěžovatelé se odvolávají na rozhodnutí ministra zemědělství

ČR ze dne 23. 8. 1996, podle kterého se na budovu č. p. 19 a st.

p. č. 46/1 v kat. území P. zákon o půdě vztahuje, a proto tvrzení

krajského soudu o tom, že nelze nalézt žádnou souvislost

s předmětem zemědělské výroby, je nesprávné.

Nesouhlasí se závěry přezkumného soudu a jeho kvalifikaci

přestavby podle ustanovení § 11 zákona o půdě, neboť přístavba

hostince byla provedena bez stavebního povolení, realizována

nevlastnickým subjektem a dodnes nebyla řádně kolaudována. Nelze

ji proto subsumovat, podle názoru stěžovatelů, pod ustanovení §

11 odst. 4 zákona o půdě, neboť touto přístavbou budova neztratila

svůj původní stavebně technický charakter a i nadále souvisí

s předmětem zemědělské výroby.

V závěru svého návrhu stěžovatelé přiznávají vnos MNV P.,

jako právního předchůdce obce P., do pojednávané nemovitosti

a jsou ochotni vrátit obci náhradu ve výši 162.162,-Kč. Odvolávají

se na znění zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu, neboť majetek, o jehož vrácení usilují, byl

hned po únoru 1948, tedy v rozhodném období, státem zabaven

a bezdůvodně po celou dobu využíván.

Svůj návrh zdůvodňují tím, že napadeným rozsudkem bylo

porušeno jejich ústavně zaručené právo, aniž by však blíže

specifikovali které.

Protože podaný návrh splňoval podmínky ustanovení § 72 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, t. j. byl podán

řádně a včas, Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu

v Praze, sp. zn. 44 Ca 334/97 a spis Okresního úřadu

Praha-východ, pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ-R2372. Spolu

s vyžádáním spisů požádal Ústavní soud Krajský soud v Praze o jeho

vyjádření k podané ústavní stížnosti.

Předsedkyně senátu JUDr. O. S. navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti, neboť nesouhlasí s tvrzením, že postupem Krajského

soudu v Praze bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů vlastnit

majetek. Toto právo, jak dále uvádí, ani být porušeno nemohlo,

protože stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, které byly

předmětem řízení u přezkumného soudu.

Stížností napadený rozsudek se soustředil na základní otázku,

proč nemovitosti nemohly být restituentům vydány, i když spolu

s pozemkovým úřadem přiznávají stěžovatelům statut oprávněných

osob.

Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud dospěly k názoru, že

nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání

podle ustanovení § 11 odst.4 zákona o půdě.

Z posudku soudního znalce Ing. J. K. vyplynulo, že objem

původních konstrukčních částí stavby činí 315,44 m3 a objem nově

pořízených konstrukčních částí činí 517,83 m3 Z celkového objemu

prvků dlouhodobé životnosti činí podíl původních částí 37,856 %,

podíl nově pořízených částí 62,144 %. Podíl nových konstrukcí

v současném stavu činí u základů 67,46 %, u nosného svislého zdiva

61,42 %, u stropů a podlah 60,68 %, u schodiště 46,82 %au krovu

61,14 %. Ze závěru znaleckého posudku pak vyplývá, že původní

zastavěná plocha stavby č. p. 19 byla 160 m2 a po rekonstrukci

a přístavbě budovy činila již 544 m2.

Kritéria zásadní přestavby jsou tu zcela jistě splněna,

i když zákon č. 50/1976 Sb. - stavební zákon, ve znění pozdějších

předpisů, pojem "přestavby" nezná. Podle ustanovení § 139b) odst.

3 stavebního zákona pod pojem změny dokončených staveb zařazuje a)

nástavby, b) přístavby, c) stavební úpravy, při nichž se zachovává

jak vnější půdorys, tak i výškové ohraničení stavby. Nelze proto

souhlasit s názorem krajského soudu, že pojem přestavba je širší

než přístavba a že v sobě zahrnuje i přístavbu. Naopak, tyto

jednotlivé typy změn staveb nutno hodnotit samostatně, a to nejen

co do rozsahu změn základních stavebních prvků, ale

i individuálním vyhodnocováním každého případu co do jeho

funkčnosti, např. u přístavby možnosti jejího oddělení od původní

stavby natolik, aby mohl být zajištěn samostatný provoz oddělených

částí nezávisle na sobě.

V pojednávaném případě došlo ke ztrátě původního stavebně

technického charakteru stavby provedenou přístavbou, jak dovodily

oba rozhodující orgány.

K naplnění obsahu ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, jak

shodně uvádějí stěžovatelé i krajský soud, je však třeba splnění

další podmínky, že nemovitost nesouvisí již s předmětem zemědělské

výroby. Pokud se stěžovatelé dovolávají citovaného rozhodnutí

ministra zemědělství ČR, potom nutno konstatovat, že toto

rozhodnutí hodnotí stav nemovitosti v době jejího přechodu na

stát, kdy právě tento stav je rozhodující pro jeho subsumaci pod

režim zákona č. 229/1991 Sb.

Znění § 11 odst. 4 zákona o půdě má však na mysli současný

stav,vzniklý ztrátou původního stavebního charakteru stavby a její

další funkčnosti s předmětem zemědělské výroby. Původní

zemědělskou usedlost, jejíž součástí byl i předmětný hostinec,

původní majitelka prodala a ponechala si pouze tento hostinec.

Dlouhá léta již neměl souvislost s předmětem zemědělské výroby

a tím více ji nemá v současnosti.

Nutno proto dát za pravdu jak krajskému soudu, tak

i pozemkovému úřadu, že byly plně splněny podmínky § 11 odst. 4

zákona o půdě.

Stěžovatelé však vylučují možnost uplatnění překážky zásadní

přestavby této nemovitosti, neboť nebyla provedena v souladu se

stavebním zákonem, t. j. byla provedena bez stavebního povolení,

bez kolaudace a k tomu neoprávněnou osobou. Je nutno si uvědomit,

že se jednalo o akci "Z", t. j. s plným vědomím a podporou

správních orgánů. V každém případě se však jednalo o stavbu,

kterou bylo možno sankcionovat podle ustanovení § 106 stavebního

zákona jako neoprávněnou stavbu, resp. bylo možno uvedené

nedostatky konvalidovat.

Tyto stěžovateli namítané nedostatky nemají však vliv

v projednávaném případě na změnu stavby jako takové, neboť pro

účely jejího vydání se hodnotí její skutečný stav.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že je nutno poskytnout

stěžovatelům ústavní ochranu (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny základních práv a svobod).

Výrok napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu stanoví

(s odvoláním na § 9 zákona o půdě, aniž by blíže specifikoval

odstavce tohoto paragrafu), že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže

určených nemovitostí.

Pokud nejsou vlastníky, jsou tedy vyloučena jejich práva,

vztahující se a odvozená z vlastnictví. Přitom oba rozhodující

orgány souhlasně potvrdily, že stěžovatelé jsou oprávněnými

osobami podle zákona o půdě a rovněž nevyvrátily žádné pochyby

o osobě povinné.

Přesto, že jsou splněna všechna požadovaná kritéria,

nemovitosti jim nelze vydat, neboť tomu brání překážka podle § 11

odst. 4 cit. zákona. Ovšem sama tato skutečnost zakládá právo

stěžovatelů na náhradu podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona

o půdě.

Pro uplatnění této náhrady jsou stanoveny termíny, jejichž

nedodržení má za následek ztrátu tohoto práva (§16 odst. 3 zákona

o půdě).

Protože rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne

7. 12. 1998, kdy skončilo i přezkumné řízení u krajského soudu,

stěžovatelé ztratili potřebnou lhůtu na náhradu jenom proto, že se

svého restitučního práva na vydání nemovitostí domáhali

u Ústavního soudu formou ústavní stížnosti. Přijetím náhrady by se

této ochrany vzdávali.

Nárok na náhradu za nevydané nemovitosti je řádným

restitučním nárokem. Je proto nutné, aby v případě negativního

rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k restituentům bylo ve

výroku stanoveno, že se nemovitosti nevydávají a z jakých důvodů

se nevydávají. Pouhé určení, že restituent není vlastníkem

požadovaných nemovitostí znamená, m. j. určení o zániku

vlastnického práva, což však § 6 zákona o půdě neupravuje (viz

rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1998, sp. zn. 28 Cdo 49/98

- Soudní rozhledy č. 3, ročník 1999, str.88).

V případě kladného rozhodnutí je možno stávající dikci

ponechat, t. j. že restituent je vlastníkem požadovaných

nemovitostí, protože takovéto rozhodnutí se stává vkladovou

listinou pro zápis do katastru nemovitostí, u negativního

rozhodnutí zůstávají v platnosti zápisy původní.

Ústavní soud proto rozsudek krajského soudu zrušil podle §

82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť byly porušeny

čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv

a svobod. Z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavnísoud

i rozhodnutí pozemkového úřadu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru