Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 54/96Usnesení ÚS ze dne 11.06.1996K otázce oddělení moci zákonodárné a moci soudní

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/d... více
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 8/5 SbNU 569
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.54.96
Datum podání19.02.1996
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.1, čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

18/1992 Sb., § 4 odst.1, § 4 odst.2, § 11 odst.1

182/1993 Sb., § 74, § 43 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 54/96 ze dne 11. 6. 1996

U 8/5 SbNU 569

K otázce oddělení moci zákonodárné a moci soudní

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. L., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí O.ú. v O., sp. zn. 944/95-696-ZO-CS, ze dne 19. 12. 1995, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, sp. zn. 33-603/443/96, ze dne 24. 1. 1996, spolu s návrhem na zrušení § 11 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a Slovenské Federativní", "před účinností zák. č. 73/1990 Sb. o civilní službě" a § 11 odst. 2 zák. č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "před účinností zák. č. 73/1990 Sb. o civilní službě" a "vojenské základní (náhradní)", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí O.ú. v O., sp. zn. 944/95-696-ZO-CS, ze dne 19. 12. 1995, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí, sp. zn. 33-603/443/96, ze dne 24. 1. 1996, zrušení § 11 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a Slovenské Federativní" a "před účinností zákona č. 73/1990 Sb. o civilní službě" a § 11 odst. 2 cit. zák. "před účinností zákona č. 73/1990 Sb. o civilní službě" a "vojenské základní (náhradní)".

V odůvodnění svého návrhu s odkazem na čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož jsou lidé rovni v právech; čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu víry a náboženství; čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko při zachování základních práv a svobod; a čl. 40 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen, navrhovatel uvedl, že z důvodů svědomí a náboženského přesvědčení neuposlechl povolávací příkaz k výkonu civilní služby, za což byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 11. 1994, sp. zn. 2 T 88/94, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 1995, sp. zn. 3 To 467/94, dle ustanovení § 272a tr. zák. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Dne 7. 12. 1995 pak požádal O.ú., o odklad civilní služby podle § 4 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v pozdějším znění (dále jen zák. č. 18/1992 Sb.), s tím, že civilní službu nemůže vykonávat, přitom za její trvalé odepření byl již jednou potrestán, takže s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 9. 1995 nemůže být potrestán znovu. Tato žádost o odklad byla rozhodnutím O.ú., ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. 944/95-696-ZO-CS, zamítnuta a rovněž Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodnutím ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 33-603/443/96, odvolání zamítlo a potvrdilo původní rozhodnutí s odůvodněním, že O.ú. postupoval v souladu s ustanovením § 4 odst. 4 zák. č. 18/1992 Sb. Stěžovatel tvrdí, že se tak dostal do situace, kdy mu na jedné straně může být povolávacím příkazem uložena povinnost výkonu civilní služby, avšak na straně druhé za neuposlechnutí nového příkazu nemůže být s ohledem na nález Ústavního soudu znovu trestán, neboť by byla porušena zásada "ne bis in idem". Dále stěžovatel uvedl, že požádal o odklad civilní služby, ačkoliv mu ve skutečnosti nešlo o odklad, ale o zproštění nebo prominutí civilní služby, což však současná právní úprava vylučuje. Přitom prominutí civilní služby by u něj v téže situaci bylo možné, kdyby odmítl povinnou (tehdy jen vojenskou) službu před účinností zák. č. 73/1990 Sb. Dle stěžovatele touto právní úpravou dochází k nerovnosti občanů před zákonem, neboť osoba, která odmítla z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení povinnou službu před účinností zákona č. 73/1990 Sb., je zvýhodněna oproti osobám, které odmítly tuto službu z téhož důvodu později. Z posledně uvedených důvodů pak navrhl i zrušení části ustanovení § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 18/1992 Sb.

Dle ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 18/1992 Sb., občanům lze na jejich žádost z důvodů zdravotních, rodinných, sociálních a jiných zvláštního zřetele hodných povolit odklad nebo přerušení výkonu civilní služby. Dle ustanovení § 4 odst. 4 uvedeného zákona příslušný úřad povoluje odklad nebo přerušení výkonu civilní služby tak, aby její výkon občan nastoupil nejpozději v roce, v němž dovrší 25 let věku, a jde-li o studující vysokých škol, po ukončení studia, nejpozději však do roku, v němž dovrší 30 let věku, pokud povinnost k jejímu výkonu nevznikla později.

Protože ze shora citovaného ustanovení jasně plyne, že odložení výkonu civilní služby je pojmově spojeno s důvody dočasného charakteru a přitom navrhovateli, jak sám uvádí, jde o zproštění nebo prominutí civilní služby, tedy o opatření trvalého charakteru, nezbylo, než návrh, směřující proti rozhodnutí O.ú. v O., ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. 944/95-696-ZO-CS, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 24. 1. 1996, sp. zn. 33-603/443/96, vydanému dle § 4 zák. č. 18/1992 Sb., a majícímu proto pouze dočasný charakter, jako zjevně neopodstatněný odmítnout. K námitce neexistence výslovné právní úpravy ohledně trvalého zániku civilní služby za situace, kdy došlo již k pravomocnému odsouzení za její nenastoupení v rámci trestního řízení, jejíž nezbytnost jasně plyne z rozhodnutí Ústavníhosoudu IV. ÚS 81/95, Ústavní soud uvádí, a to s odkazem na svoje pravomoci, uvedené v čl. 87 Ústavy a princip dělby moci, taktéž zakotvený v Ústavě, že mu nepřísluší svým rozhodnutím nahrazovat zákonodárce, resp. že nemá zákonodárných pravomocí a tyto přísluší Parlamentu. Jinými slovy, jestliže návrh navrhovatele je pokusem docílit rozhodnutím Ústavního soudu stavu, jakoby tu navrhovatelem postrádaná právní úprava již byla, je jeho návrh i z tohoto pohledu zjevně neopodstatněným. Z uvedených důvodů byl návrh navrhovatele dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnut.

Pokud se navrhovatel spolu s ústavní stížností domáhal zrušení části ustanovení § 11 odst. 1 a odst. 2 zák. č. 18/1992 Sb., je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavnísoud ústavní stížnost přijal. Ústavní soud však tuto ústavní stížnost z důvodů výše uvedených odmítl. Navíc návrh na zrušení části citovaných ustanovení nesplňuje ani podmínku upravenou v § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, totiž že napadené ustanovení § 11 zák. č. 18/1992 Sb. bylo také v napadených rozhodnutích uplatněno, resp. aplikováno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. 6. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru