Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 536/01Nález ÚS ze dne 19.02.2002Ke zrušení rozhodnutí vydaných podle zrušených, ale dosud platných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkochrana utajovaných informací
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/25 SbNU 127
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.536.01
Datum vyhlášení26.03.2002
Datum podání07.09.2001
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 26, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

148/1998 Sb., § 73 odst.2, § 23 odst.2, § 36 odst.3, § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 536/01 ze dne 19. 2. 2002

N 17/25 SbNU 127

Ke zrušení rozhodnutí vydaných podle zrušených, ale dosud platných ustanovení zákona o ochraně utajovaných skutečností

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele

JUDr. I. B., o ústavní stížnosti proti oznámení Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1,

a proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne

31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, za účasti Národního

bezpečnostního úřadu, jako účastníka řízení, takto:

Oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001,

čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1,

se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená

rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (dále též "NBÚ").

Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6

odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.

Z oznámení Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001,

čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1,

přiložených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil následující.

Oznámením NBÚ ze dne 6. 3. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1,

ředitel Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") sdělil

stěžovateli, že v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č.

148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č.

148/1998 Sb."), byla k jeho osobě provedena bezpečnostní prověrka

IV. stupně, kterou bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání

osvědčení ve smyslu ustanovení § 18 citovaného zákona. Stěžovatel

byl dále poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí je ve smyslu

ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. přípustná stížnost,

kterou je nutno podat do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení.

Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1,

ředitel NBÚ přezkoumal výše uvedené oznámení a stížnost

stěžovatele, směřující proti němu, zamítl. V odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, že bezpečnostní prověrka byla zahájena dne 18.

6. 1999 a dne 6. 3. 2001 bylo stěžovateli odesláno oznámení

o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení. Ředitel NBÚ přezkoumal

průběh a vyhodnocení bezpečnostní prověrky a zjistil, že závěry

odpovídají zjištěnému stavu. K pochybnostem stěžovatele

o objektivitě prováděného šetření uvedl, že bezpečnostní prověrka,

provedená podle zákona, jenž komplexně upravuje problematiku

utajovaných skutečností a stanoví podmínky a předpoklady, které

musí navrhovaná osoba splňovat, aby se mohla seznamovat

s utajovanými skutečnostmi, umožňuje vysokou úroveň poznání

navrhované osoby z hlediska existence bezpečnostních rizik či

jiných překážek pro vydání osvědčení. Vzhledem k uvedenému ředitel

NBÚ rozhodl, jak výše uvedeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl ke dni 1. 8.

1991 jmenován Okresním prokurátorem v Hradci Králové. Po změně

prokuratury na státní zastupitelství vykonával, a doposud

vykonává, funkci Okresního státního zástupce v Hradci Králové. Po

řadu let byl osobou určenou ke styku se státním tajemstvím

ve smyslu zák. č. 102/1971 Sb., v pozdějším znění. Prověřován byl

i v roce 1997, a to pro výkon funkce Vrchního státního zástupce

v Olomouci. Uvedená funkce mu byla po kladném výsledku prověrky

nabídnuta, stěžovatel ji v té době ovšem byl nucen odmítnout. Není

si proto jakýchkoli bezpečnostních rizik ve smyslu zákona

č. 148/1998 Sb. vědom. S ohledem na napadená rozhodnutí byl ovšem

již podán ministrovi spravedlnosti ČR návrh na odvolání

stěžovatele z funkce. Stěžovatel v ústavní stížnosti především

upozorňuje na skutečnost, že první z napadených rozhodnutí nebylo

odůvodněno, druhé bylo odůvodněno jen zcela formálně, bez

upřesnění, z jakého důvodu nebylo osvědčení stěžovateli vydáno

a jaká byla u něj shledána bezpečnostní rizika. Obě napadená

rozhodnutí jsou podepsána vždy stejnou osobou - ředitelem NBÚ ing.

T. Kadlecem. Se stěžovatelem nebyl proveden bezpečnostní pohovor,

resp. byl proveden až po podání stížnosti proti prvnímu

z napadených rozhodnutí. Stěžovateli nebyly sděleny žádné

skutečnosti, které by mohly být na překážku vydání osvědčení,

a stěžovatel se proto nemohl ve smyslu § 30 odst. 1 zák. č.

148/1998 Sb. vyjádřit. Současná právní úprava také neumožňuje

jakýkoli soudní přezkum nezákonného postupu NBÚ, ačkoliv podle čl.

36 odst. 2 Listiny nemůže být z pravomoci soudu vyloučeno

přezkoumávání rozhodnutí, která se týkají základních práv

a svobod, chráněných Listinou. V uvedeném rozhodnutí spatřuje

zásah do práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu.

Uvádí, že pokud je bezpečnostní prověrka podmínkou výkonu

některého povolání, pak musí být dán i právní nárok pro toho, komu

je odepřeno takovéto povolání vykonávat výlučně z důvodu, že

nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení, aby se seznámil

s důvody, pro něž osvědčení vydáno nebylo a zároveň mít možnost

soudního přezkumu, zda tyto důvody existují či nikoli, zda

příslušný státní orgán rozhodoval v jeho věci objektivně

a spravedlivě. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze

dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, jímž Ústavní soud ke dni

30. 6. 2002 ruší ustanovení § 23 odst. 2 ve slově "zejména", § 36

odst. 3, věta třetí, a § 73 odst. 2 zák. č. 148/1998 Sb.,

a s jehož odůvodněním se stěžovatel ztotožňuje.

Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Národní bezpečnostní

úřad, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. NBÚ ve svém vyjádření

popsal průběh řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Sdělil,

že vůči stěžovateli byla provedena bezpečnostní prověrka IV.

stupně a že šetřením provedeným podle § 29 zák. č. 148/1998 Sb.

byla zjištěna existence bezpečnostních rizik ve smyslu § 23 odst.

2 uvedeného zákona. Protože informace o činnosti navrhované osoby,

která představuje bezpečnostní riziko, byly získány zpravodajskými

službami, nemohl být s ohledem na ustanovení § 30 odst. 5 a 6 zák.

č. 148/1998 Sb. se stěžovatelem proveden bezpečnostní pohovor.

Tento pohovor nemohl ze stejných důvodů uskutečnit ani NBÚ.

Bezpečnostní pohovor byl proveden v rámci řízení o stížnosti proti

nevydání osvědčení. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyly zjištěny

důvody, vyvracející existenci bezpečnostních rizik, byla stížnost

zamítnuta. NBÚ uvádí, že v jeho postupu nelze shledat rozpor se

zákonem. Skutečnosti, zjištěné zpravodajskými službami, považuje

NBÚ za natolik závažné, že nadále trvá na svém stanovisku,

uvedeném v napadeném oznámení a v rozhodnutí o zamítnutí

stížnosti. Dále odkázal na své vyjádření k věci Pl. ÚS 11/2000

a uvedl, že se ztotožňuje se závěrem Ústavního soudu v uvedené

věci. Vzhledem k uvedeným skutečnostem NBÚ navrhl, aby Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především konstatuje, že plénum Ústavního soudu

nálezem ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 11/2000 (publikovaným

pod č. 322/2001 Sb.), v zákoně č. 148/1998 Sb., o ochraně

utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, jako protiústavní zrušilo ustanovení § 23

odst. 2 ve slově "zejména", ustanovení třetí věty § 36 odst. 3

a ustanovení § 73 odst. 2. Vykonatelnost tohoto nálezu Ústavní

soud odložil ke dni 30. 6. 2002.

Při rozhodování o projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud

k uvedenému derogačnímu nálezu přihlédl. Ústavní soud v citovaném

plenárním nálezu mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o nevydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi představuje citelný

zásah do příslušného pracovního (služebního) poměru, a tedy

ve svých důsledcích i do základního práva na svobodnou volbu

povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. I tato značně specifická

oblast proto spadá pod garance práva na spravedlivý proces (čl.

36 Listiny). Ústavní soud sice v oblasti ochrany utajovaných

skutečností připustil, že není vždy možné zaručit všechna běžná

procesní práva osob, jež s nimi budou nakládat, a že je nutné

připravit novou, zvláštní a diferencovanou procesněprávní úpravu

těchto případů. Nicméně konstatoval, že stávající právní stav

(tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních rizik, vyloučení

soudního přezkumu v těchto případech a neodůvodnění rozhodnutí

o nevydání bezpečnostního osvědčení) je protiústavní. Ústavní soud

dále uvedl, že při přípravě nové zákonné úpravy jsou

představitelné i výjimečné případy, kdy vyloučení soudního

přezkumu (popř. neuvedení důvodů nevydání osvědčení) může být

ústavně konformní, a že těmito výjimečnými případy mohou být

někteří pracovníci specifických kategorií v ozbrojených silách či

určití příslušníci zpravodajských služeb. Ústavní soud dovodil, že

Parlament České republiky by se měl předmětným zákonem zabývat

komplexně, nikoli toliko jeho zrušenými ustanoveními, a za tím

účelem odložil vykonatelnost zrušovacího nálezu ke dni 30. 6.

2002.

Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti

zohlednil Ústavní soud obecné závěry, obsažené ve zmíněném

plenárním nálezu, jenž se, jak již bylo uvedeno, specificky

zabýval dopady bezpečnostní prověrky na právo garantované v čl.

26 Listiny. Projednávaný případ nespadá pod výjimky, jež uvedl

citovaný plenární nález (pracovníci specifických kategorií

v ozbrojených silách či určití příslušníci zpravodajských služeb),

neboť stěžovatel zastává funkci okresního státního zástupce. Nejde

tedy o případ, jenž by Ústavní soud zamýšlel vyloučit z dopadu

citovaného plenárního nálezu. Naopak, z projednávané ústavní

stížnosti plyne, že jde právě o typ právního vztahu, na nějž

citovaný plenární nález dopadá (tedy pracovní či služební poměr)

a v souvislosti s nímž považoval aplikaci ustanovení § 36 odst.

3, věta třetí, zákona č. 148/1998 Sb., podle něhož se

v rozhodnutí neuvádějí důvody nevydání osvědčení, a také

ustanovení § 73 odst. 2 zák. č. 148/1998 Sb., vylučující soudní

přezkum v těchto věcech, za protiústavní. Závěry citovaného

plenárního nálezu je proto nutno vztáhnout i na projednávaný

případ. Ústavní soud z toho důvodu dospěl k závěru, že

v projednávaném případě došlo k porušení práv stěžovatele,

uvedených v čl. 26 Listiny. Ostatně ke stejnému závěru dospěl

Ústavní soud i v jiných obdobných případech (srov. nález Ústavního

soudu sp. zn. I. ÚS 102/2000 a sp. zn. I. ÚS 738/2000).

Ústavní soud přisvědčil i námitce stěžovatele, dle níž došlo

k pochybení tím, že NBÚ přistoupilo k vydání oznámení, aniž by se

stěžovatelem byl proveden bezpečnostní pohovor podle § 30 zák. č.

148/1998 Sb. NBÚ proti uvedené námitce argumentoval tím, že

pohovor nemohl být proveden s ohledem na ustanovení § 30 odst.

5 a 6 zák. č. 148/1998 Sb. Podle uvedených ustanovení nesmějí být

předmětem bezpečnostního pohovoru skutečnosti, které mohou ohrozit

obranu nebo bezpečnost státu. Bezpečnostním pohovorem také nesmějí

být dotčena práva třetích osob a ohrožen zdroj informací. Dle

názoru Ústavního soudu ovšem ustanovení § 30 odst. 5 a 6 zák. č.

148/1998 Sb. nemohou znemožnit a také neznemožňují provedení

bezpečnostního pohovoru v rámci bezpečnostní prověrky. Podle odst.

1 § 30 zák. č. 148/1998 Sb. se bezpečnostní pohovor provádí, pokud

jsou zjištěny skutečnosti, které mohou být překážkou vydání

osvědčení. V tomto pohovoru má navrhovaná osoba možnost vyjádřit

se ke zjištěným skutečnostem. Pouze ve výjimečných a odůvodněných

případech, jak uvádí ustanovení § 30 odst. 4 zák. č. 148/1998 Sb.,

lze pohovor nahradit písemným vyjádřením navrhované osoby ke

skutečnostem, jež by jinak byly předmětem bezpečnostního pohovoru.

Z uvedeného tedy plyne, že bezpečnostní pohovor se provádí až na

výjimky, kdy je nahrazen zmíněným písemným vyjádřením, což se

ovšem v projednávané věci nestalo, vždy. Odstavce 5 a 6 § 30 zák.

č. 148/1998 Sb. mohou bezpečnostní pohovor pouze omezit co

do předmětu pohovoru. Navrhované osobě ale nemůže být obecně

znemožněno ke zjištěným skutečnostem se vyjádřit.

Ústavní soud dále považuje za nutné vyjádřit se k situaci,

která nastane po zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí

NBÚ. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud odložil vykonatelnost

nálezu č. 322/2001 Sb. ke dni 30. 6. 2002. To znamená, že Ústavním

soudem označená protiústavní ustanovení zákona č. 148/1998 Sb.

přestanou být součástí právního řádu České republiky až tímto

datem a do té doby je nutno se jimi - v jiných případech - řídit.

Jestliže by však NBÚ za této situace -v současné době - opětovně

rozhodoval o vydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi

stěžovateli a musel-li by se ještě uvedenými protiústavními

ustanoveními citovaného zákona řídit, hrozilo by v konečném

důsledku opětovné porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Proto Ústavní soud shledal, že ústavně konformním řešením

této konkrétní situace je takový postup, kdy NBÚ vydá případné

rozhodnutí (pokud to přirozeně bude v konkrétním případě

smysluplné a nutné) o vydání či nevydání osvědčení ke styku

s utajovanými skutečnostmi až po 30. 6. 2002, tzn. až poté, kdy

nabude účinnosti předpokládaná nová zvláštní zákonná úprava,

regulující tuto značně specifickou materii.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené oznámení

Národního bezpečnostního úřadu ze dne 6. 3. 2001, čj.

339/2001-NBÚ/PFO-1, a rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního

úřadu ze dne 31. 7. 2001, čj. 339/2001-NBÚ/PFO-1, pro jejich

rozpor s čl. 26 odst. 1 a 2 a s čl. 36 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 19. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru