Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 533/02 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.533.02.1
Datum podání02.08.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 533/02 ze dne 3. 12. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2002, čj. 44 Co 45/2002-186 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 4 C 218/92-166, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku jako účastníků řízení, a města Blanska, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 90 Ústavy ČR, rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 23. října 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti městu Blansku na straně žalovaného uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., o soudních rehabilitacích, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2002 č. j. 44 Co 45/2002-186, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Posledním napadeným rozsudkem byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek nalézacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti městu Blansku uzavřít s ní dohodu o vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí v kat. území Horní Lhota, okres Blansko, s odůvodněním, že nebyly splněny předpoklady pro vydání nemovitosti, neboť v řízení se nepodařilo prokázat, že by byly předmětné nemovitosti převedeny na stát v důsledku tísně právní předchůdkyně žalobkyně a za nápadně nevýhodných podmínek pro ni. V řízení nebyly shledány podklady pro závěr, že by se předchůdkyně žalobkyně dostala vnějšími okolnostmi do stavu, který by ji nutil k právnímu úkonu, který by jinak neučinila, a tyto okolnosti nelze spatřovat v jejím odsouzení za úmyslný majetkový trestný čin, přičemž podmínky osvědčení byly vázány na úhradu škody dle možností odsouzené, nebylo-li zároveň přesvědčivě doloženo, že šlo o odsouzení vyvolané tehdejším režimem či nespravedlivým odsouzením.

Stěžovatelka se domnívá, že vynesením obou uvedených rozhodnutí byla v soudním řízení porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a současně byl porušen čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka má za to, že oba soudy porušily její ústavně zaručená práva v uvedených ustanoveních, když se nespravedlivě ztotožnily se způsobem, jakým byla předchůdkyně stěžovatelky komunistickým režimem zbavena rodinného majetku, kterého by se nikdy dobrovolně nezřekla, když odmítly uznat, že uznání předchůdkyně stěžovatelky vinnou z trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a následně uložením podmíněného trestu s povinností k náhradě škody ve výši, již stěžovatelka označuje za přemrštěnou, vedlo ve svém důsledku, spolu s nedobrým zdravotním stavem předchůdkyně stěžovatelky a její tíživou sociální situací, k vyvolání objektivní tísně na její straně, kdy byla nucena za nevýhodných podmínek prodat předmětnou nemovitost. Soudy rovněž nevzaly v potaz skutečnost, že zaplacená kupní cena nebyla převedena do dispozice prodávající, ale přímo na účet poškozené v trestním řízení, a že o svůj majetek ve výši 1 z předmětných nemovitostí byl takto připraven i jejich menšinový vlastník, jehož dobrovolný souhlas s kupní smlouvou stěžovatelka rovněž zpochybňuje. Závěry obou soudů pak dle stěžovatelky neodpovídají základním zásadám občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) zakotveným v ust. § 1, 2 a 3 o. s. ř. a ust. § 132 a 153 o. s. ř. a že řízení bylo vedeno v rozporu s požadavky rovnosti účastníků řízení ve smyslu ust. § 18 o. s. ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka má rovněž za to, že řízení je stiženo zmatečností, neboť ve věci po dobu šesti let rozhodoval vyloučený soudce. Protože uvedenými vadami jsou zatížena obě napadená rozhodnutí, navrhuje stěžovatelka jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího zrušit.

Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti, dále z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 4 C 218/92, obou napadených rozhodnutí a vyžádaných vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a města Blanska jako vedlejšího účastníka řízení.

Krajský soud v Brně navrhl podanou ústavní stížnost zamítnout. Poukázal na to, že námitky v ní uvedené jsou v zásadě totožné s tvrzeními, která byla v rámci řízení projednána a kterými se soud zabýval. Má za to, že nebylo věcí soudu, aby v řízení přezkoumával trestněprávní rozhodnutí, na základě kterého došlo k odsouzení původní majitelky nemovitostí, v rámci kterého jí byla mj. uložena povinnost podle svých možností nahradit škodu, nemohl proto ani přezkoumávat výši škody. Zdůraznil, že jednání, které bylo předmětem trestního stíhání, by bylo trestné i dnes, a i dnešní právní úprava omezení (povinnost úhrady škody v souvislosti se splněním podmínek pro osvědčení se) nejen umožňuje, ale navíc je běžně v trestním řízení užíváno. Je proto nelogické poukazovat na to, že by šlo o perzekuci komunistickým režimem.

Stejný závěr zaujal i vedlejší účastník, město Blansko, který navíc uvedl, že vyloučený soudce rozhodoval ve věci pouze do doby, než soud nadřízený rozhodl o jeho podjatosti, a tedy nelze jeho rozhodnutí mít za jakýmkoli způsobem zmatečná. Uvádí, že v řízení nebyla jakýmkoliv způsobem dotčena základní práva stěžovatelky na soudní ochranu, soud se zabýval všemi vznesenými námitkami a stěžovatelka byla navíc v řízení zastoupena advokátem, který zajišťoval, aby nedocházelo k porušení práv jeho mandantky. Navíc výslednou délku řízení lze přisuzovat samotnému jednání stěžovatelky, která několikrát v průběhu řízení měnila petit a docházelo k upřesňování předmětu řízení, k němuž soud prováděl rozsáhlé dokazování. Výsledek řízení pak není zapříčiněn porušením práv stěžovatelky, ale pouze samou skutečností, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně svých tvrzení.

Ústavní stížnost není důvodná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.

Námitku vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky nápravy ve smyslu ust. § 75 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou, neboť stěžovatelka mohla podat dovolání pouze z důvodu uvedeného v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a není podkladu pro závěr, že by Nejvyšší soud posoudil případně podané dovolání jako přípustné ve smyslu cit. ustanovení. Ústavní soud tak má za to, že stěžovatelka podmínku ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. splnila.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly soud nalézací i soud odvolací a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Porušení svých základních práv stěžovatelka dokládá tvrzením, že oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné právní závěry.

Ze spisu však vyplývá, že oba soudy při svém rozhodování postupovaly v souladu se zásadami občanského soudního řádu i jeho jednotlivými ustanoveními. Věc byla před oběma soudy řádně projednána a stěžovatelka měla možnost se k věci před soudem vyjádřit, čehož i využila. Nelze přihlédnout k argumentaci stěžovatelky, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno tímto soudcem. To rozhodnutí soudu prvního stupně, jež vynesl vyloučený soudce, soud odvolací s přihlédnutím k závěru, že důvod vyloučení tohoto soudce byl zjištěn až poté, co rozhodnutí ve věci vyhlásil, a s poukazem na ust. § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil. Stěžovatelka pak nevznesla žádné námitky ke způsobu vedení řízení nebo provádění dokazování tímto soudcem po jeho vyloučení a ani nyní je neuvádí. Oba soudy se zabývaly všemi námitkami stěžovatelky a své stanovisko, podle názoru Ústavního soudu, řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelky. Tento závěr je možné učinit i ohledně tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka v řízení neprokázala, že by jí svědčil jakýkoliv vlastnický titul, ze kterého by své právo mohla dovozovat, přičemž pouze tvrzenému nároku ochranu v tomto smyslu poskytnout nelze.

Na základě výše uvedených skutečností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2003

JUDr. Jiří Malenovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru