Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 532/04Usnesení ÚS ze dne 10.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkřízení/zastavení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.532.04
Datum podání01.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.j

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb., čl. 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 532/04 ze dne 10. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti Ing. K. H., zastoupeného JUDr. D. K., proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně do ústavně zaručených práv a svobod, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadá stěžovatel ve své trestní věci vedené před Krajským soudem v Brně, pod sp.zn. 40 T 3/2001, postup tohoto soudu, který pokračuje v trestním řízení proti stěžovateli, ač toto řízení trvá již jedenáct let. Stěžovatel namítá, že extrémními průtahy v řízení dochází k porušování jeho práva na spravedlivý proces a zejména práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterážto práva vyplývají z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno sdělením obvinění dne 12.11.1993 a do současné doby řízení před soudem nebylo skončeno, ve věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí (byť i jen nepravomocné a následně zrušené), kterým by bylo rozhodnuto o jeho vině. Dovolávaje se článku 6 odst. 1 Úmluvy a rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), stěžovatel dovozuje, že vzhledem k extrémní délce trestního řízení, která výrazně přesáhla dobu šesti let považovanou Evropským soudem za přiměřenou délku řízení, obecné soudy měly trestní řízení v jeho věci zastavit z důvodu nepřípustnosti podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, a to za přímé aplikace citovaného článku Úmluvy (čl. 10 Ústavy České republiky).

V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně, uložil, aby:

a) upustil od porušování práv stěžovatele a

b) trestní řízení proti němu vedené pod sp.zn. 40 T 3/2001 bez dalšího zastavil.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 26. 11. 2003, čj. 40 T 3/2001-7147. Procesní návrh stran ústavní stížnosti účastník nevznesl.

Z ústavní stížnosti a dalších spisových materiálů Ústavní soud zjistil následující:

V posuzované trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění stěžovateli dne 12. 11. 1993, vyšetřování bylo skončeno v květnu 1997 a do 31. 12. 1997 probíhalo seznámení stěžovatele (a dalších obviněných) s výsledky vyšetřování. Dne 17. 11. 1998 byla na stěžovatele ke Krajskému soudu v Brně podána obžaloba pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona [celkem 34 útoků spočívajících v odcizení vozidel především mimo území České republiky (32 případů) a v legalizaci a odprodejích těchto vozidel na území České republiky - žalovaná škoda 21.349.496 Kč] a pro další trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona. Prvé hlavní líčení bylo tímto Krajským soudem v Brně nařízeno na 28. 1. 2003, které pro nedodržení lhůty k přípravě stěžovatele na hlavní líčení bylo bez jednání odročeno na 11. 2. 2003. V době od 7. 3. 2003 do 11. 11. 2003 bylo konáno dalších pět hlavních líčení. V dalším hlavním líčení konaném dne 26. 11. 2003 Krajský soud v Brně usnesením, čj. 40 T 3/2001-7147, podle § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu per analogiím trestní stíhání stěžovatele v celém rozsahu zastavil, přičemž v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že od zahájení trestního stíhání do hlavního líčení uvedeného dne uplynula doba více než deseti let, průtahy v této trestní věci vznikly v řízení před soudem, věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě a proto byly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek VI. odst. 1 Úmluvy za současné aplikace citovaných ustanovení trestního řádu. Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2004, sp.zn. 6 To 8/2004, usnesení soudu prvního stupně podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a Krajskému soudu v Brně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má rovněž každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené době projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.

Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), vyplývá posuzování "přiměřenosti doby řízení" z charakteru a okolností konkrétní věci (zejména její závažnosti, rozsáhlosti, obtížnosti dokazování) a dále ze způsobu chování účastníků řízení (např. sp.zn. II. ÚS 504/03, III. ÚS 529/03, III. ÚS 75/04 a další). Z takto vymezených kritérií vyplývá, že při posuzování tvrzeného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, Ústavní soud vždy v každé posuzované konkrétní věci zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy odůvodněné či nikoliv.

Po vyhodnocení shora popsaného průběhu trestního řízení v trestní věci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že celková délka řízení, které trvá již jedenáct roků, je - i při přihlédnutí k rozsahu stíhané trestné činnosti, složitosti dané trestní věci a obtížnosti dokazování - zcela nepřiměřená, a to i z hlediska dosavadní judikatury Evropského soudu. V tomto směru se Ústavní soud s námitkou stěžovatele vztahující se k délce řízení ztotožňuje. Lze připustit, že délku vyšetřování (tři a půl roku) je možno odůvodnit tím, že se jedná o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, přičemž je dána souvislost s protiprávním jednáním jiných osob páchaným mimo území České republiky, kdy řadu vyšetřovacích úkonů bylo nezbytné realizovat cestou právní pomoci orgánů činných v trestním řízení v cizích státech. Je však třeba dospět k závěru, že doba více než čtyři roky, která uplynula od podání obžaloby do prvého jednání před soudem, je v posuzované věci nepřiměřená, jedná se o průtahy, nezaviněné stěžovatelem, které mají svůj původ jednoznačně v postupu orgánů činných v trestním řízení, v tomto případě soudu, a to i za situace, že v mezidobí před nařízením hlavního líčení bylo vydáno několik dílčích procesních rozhodnutí. Neodůvodněné průtahy v řízení před soudem konstatoval i samotný Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 40 T 3/2001.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně ve věci stěžovatele vedené pod sp.zn. 40 T 3/2001 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud se však neztotožňuje s názorem stěžovatele, na němž je založena jeho ústavní stížnost, a to, že trestní řízení je možné zastavit z důvodu nepřiměřené délky řízení, které jsou zaviněny nečinností orgánů činných v trestním řízení.

Podle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 trestního řádu. Ani jedna z těchto okolností a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádějí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení či jeho nepřiměřené délky.

Stěžovatel se dovolává aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, dle kterého je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. července 2002 - 5 Tdo 178/2002, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2002 - 5 To 3/02). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Ani rozhodnutí Evropského soudu ve věci Barfuss vs. Česká republika, citované v ústavní stížnosti, neobsahuje sebemenší zmínku o tom, že by zjištěné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy mělo být důvodem pro zastavení trestního stíhání stěžovatele, přiznány mu byly toliko finanční náhrady.

Ústavní soud konstatuje, že zásadní námitkou stěžovatele, tj. nepřípustností trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, se již opakovaně zabýval (např. sp.zn. II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03, IV. ÚS 487/03, III. ÚS 217/03). V těchto rozhodnutích Ústavní soud vyložil, že právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy je třeba rozumět soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v jeho judikatuře, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu (tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění). Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje Evropský soud tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud z článku 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl, neboť průtahy v řízení namítají často i poškození.

Podle Ústavního soudu v ustanovení § 11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, v nichž je trestní stíhání nepřípustné a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno; důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To bezezbytku platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy tomu tak ovšem není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy.

Trestní stíhání nemůže být tedy podle názoru Ústavního soudu zastaveno toliko z důvodů průtahů v řízení, a to bez ohledu na to, čím byly průtahy způsobeny. Názor, že trestní stíhání je z těchto důvodů nepřípustné, nemá oporu v trestním řádu ani v Úmluvě. Zastavení trestního stíhání toliko z důvodu nepřiměřené délky řízení by bylo naopak v rozporu s účelem trestního řízení, jímž je mimo jiné zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (§ 1 odst. 1 tr. ř.) a zajistilo i ochranu poškozených trestnou činností.

Ústavní soud uznává, že je povinností soudu zajistit, aby se řízení nepřiměřeně neprotahovalo. Jak již bylo shora konstatováno, trestní věc stěžovatele nebyla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, čímž došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Rovněž není pochyb o tom, že svou podstatou se jedná o ústavní stížnost podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, jímž bylo porušeno uvedené ústavně zaručené základní právo. Ústavní soud tedy rozhoduje o "jiném zásahu orgánu veřejné moci", který spočívá v omisivním jednání tohoto orgánu, tj. v namítaných průtazích v řízení před tímto orgánem, kdy jediným možným rozhodnutím podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu by v daném případě bylo "zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva pokračoval".

V posuzované věci k zásadním průtahům vedoucím k nepřiměřené délce řízení došlo v době od podání obžaloby do zahájení řízení před soudem. V současné době již nelze soudu prvního stupně vytýkat nečinnost, neboť hlavní líčení jsou nařizována v přiměřených lhůtách (po zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání stěžovatele Vrchním soudem v Olomouci - na dny 18. 8., 15. 9., 6. 10., 22. 10., 4. 11. a 23. 11. 2004). Nelze tudíž konstatovat, že průtahy porušující právo stěžovatele dosud trvají. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp.zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) a nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) platí, že ústavní stížností může být napaden pouze trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být ještě postižen. Vzhledem k uvedenému již není na místě zásah Ústavního soudu ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jednalo by se o zásah zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování o ústavní stížnosti k průtahům v předmětném řízení prokazatelně nedochází. Za dané situace zákon Ústavnímu soudu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je konstatování, že právo stěžovatele na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě bylo porušeno. Ústavní stížnost v části domáhající se rozhodnutí, kterým by bylo uloženo Krajskému soudu v Brně upustit od porušování práv stěžovatele, je proto třeba podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Stěžovatel se v petitu ústavní stížnosti domáhá též vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Brně zastavit trestní řízení proti němu vedené, tj. přikázal orgánu veřejné moci, jakým způsobem má ve věci rozhodnout. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na shora odůvodněný závěr, že nepřiměřená délka řízení sama o sobě neodůvodňuje postup podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tj. zastavení trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti. Především však Ústavní soud konstatuje, že se jedná o návrh, který nemůže při své rozhodovací činnosti akceptovat, neboť k jeho projednání není příslušný. Ústavní soud v případech, kdy porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí, může výrokem svého rozhodnutí uložit, kromě zákazu pokračovat v porušování práva nebo svobody (trvá-li v době rozhodování Ústavního soudu), toliko povinnost obnovit stav před porušením ústavně zaručeného práva nebo svobody (§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). V žádném případě není oprávněn uložit orgánu veřejné moci, v daném případě obecnému soudu, aby konkrétním způsobem ve věci meritorně rozhodl. Tuto část ústavní stížnosti je proto třeba podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost se odmítá, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. listopadu 2004

JUDr. Pavel Rychetský v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru