Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 531/03Usnesení ÚS ze dne 15.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.531.03
Datum podání20.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 531/03 ze dne 15. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele B. V., zastoupeného advokátem V. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 55 Co 450/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 18 C 193/2002, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Domnívá se jimi došlo k porušení jeho práv, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 , sp. zn. 18 C 193/2002, z něhož zjistil následující:

Usnesením ze dne 5. 11. 2002, čj. 18 C 193/2002-16, vydaným v řízení, v němž se stěžovatel domáhá proti žalovanému "Český stát - Česká republika, zastoupená Ministerstvem spravedlnosti ČR" částky 430.000,- Kč, nepřiznal Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce. V odůvodnění uvedl, že se jedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Uvedený soud totiž projednává pod sp. zn. 18 C 68/2002 obdobný návrh stěžovatele se stejným okruhem účastníků (za Českou republiku však jedná Ministerstvo zdravotnictví) a minimálně částečně (v částce 60.000,- Kč) je dána překážka věci zahájené. Pokud jde o zbývající částku, byl stěžovatel vyzván k upřesnění svého podání, na což reagoval právě žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce s tím, že neví, zda by náročný požadavek soudu správně realizoval. Dle názoru soudu se nejedná o právní úkony přesahující schopnosti stěžovatele, a to zejména za situace, kdy stěžovatel značným množstvím návrhů, podávaných soudu v období 90. let, dosáhl znalostí, jež by mu měly umožňovat výzvě soudu k odstranění vad podání bez závažnějších obtíží vyhovět. Soud označil návrh stěžovatele za ryze účelový postup, jenž směřuje pouze k prodloužení řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2003, čj. 55 Co 450/2002, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel vede již několik let mnoho sporů, jež nemají reálný podklad, a to obvykle proti České republice. I žaloba v projednávané věci se dle údajů v ní uvedených jeví jako bezúspěšné uplatňování práva.

Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že mu soudy svým rozhodnutím znemožnily kvalifikovaně doplnit žalobu ze dne 26. 8. 2002. Opřely své rozhodnutí o interpretaci pouze jedné části ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. a neprovedly jeho komplexní výklad. Subjektivně, bez dalšího zkoumání, posoudily jeho vlastní schopnost reagovat na výzvu soudu. Stěžovatel uvádí, že účelem ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. je umožnit sociálně slabším občanům uplatnit svůj oprávněný nárok před soudem. Rozhodování soudu musí být v těchto věcech objektivní. Při výkladu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. je nezbytné vycházet ze základních zásad spravedlivého procesu, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Soudy nepřihlédly k okolnostem, které svědčily pro přiznání osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, a naopak opřely své rozhodnutí o důvody, které nebyly postaveny najisto. Svým postupem stěžovateli, vzhledem k jeho sociálně slabému postavení, znemožnily uplatnění nároku v řízení před soudem.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2, a vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti, aby se k projednáva- né ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

Obvodní soud pro Prahu 2 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení tohoto soudu.

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala, a Ústavní soud s ní proto nadále jako s účastníkem nejednal.

Jádrem projednávané věci je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel odmítá jejich interpretaci a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. s tím, že není komplexní. Soudy pominuly, že poměry účastníka postup dle daného ustanovení odůvodňují. Ústavní soud se s ohledem na takto podanou argumentaci zaměřil na posouzení toho, zda byl postup obecných soudů ústavně konformní, nebo zda, naopak, představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Soudní poplatky jsou uloženy zákonem a jejich poplatník je musí zaplatit za řízení nebo za jednotlivý úkon provedený soudem. Plní současně preventivní úlohu ve vztahu k podávání neodůvodněných, resp. zbytečných žalob. Soud je oprávněn přiznat účastníkovi řízení osvobození od soudních poplatků, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené předpoklady. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01). Ústavní soud pouze konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, dle níž obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. komplexně, neboť pominuly fakt, že poměry stěžovatele osvobození od soudních poplatků odůvodňují. Gramatickým výkladem věty první ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. (spojka "a") lze dospět k závěru, že rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků je vázáno na kumulativní naplnění dvou podmínek - takové rozhodnutí musí poměry účastníka odůvodňovat a současně nesmí jít o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jinými slovy, není-li jedna z podmínek naplněna, není případné naplnění druhé z nich samo o sobě dostačující. Pokud tedy soud zhodnotil podání stěžovatele jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, poměry účastníka již samy o sobě nejsou rozhodné. Obecné soudy při interpretaci a aplikaci uvedeného ustanovení tedy nevybočily z mezí ústavnosti.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Toto právo nelze pojímat jako právo stěžovatele na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru