Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 53/97Nález ÚS ze dne 17.02.1999K regulovaným cenám

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání... více
Věcný rejstříkSmlouva
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/13 SbNU 195
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.53.97
Datum vyhlášení17.02.1999
Datum podání14.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.4

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1979 Sb., § 16 odst.2, § 4 odst.3, § 17

182/1993 Sb., § 62 odst.1

265/1991 Sb., § 2

40/1964 Sb., § 589, § 40, § 635 odst.2

526/1990 Sb., § 3, § 1, § 5, § 6, § 7, § 10

99/1963 Sb., § 248 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999

N 26/13 SbNU 195

K regulovaným cenám

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě a ve věci

ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. P. L., advokátem, proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 1996, č. j. 23 Co

437/96-53, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze

dne 31. 5. 1995, č.j. 17 C 87/95-42, za účasti Městského soudu

v Praze jako účastníka řízení a Pražské plynárenské, a.s., se

sídlem U plynárny 500/42, Praha 4, zastoupené JUDr. P. S., jako

vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Návrh na náhradu nákladů řízení se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Městského

soudu v Praze ze dne 27. 11. 1996, č. j. 23 Co 437/96-53, kterým

byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne

31. 5. 1995, č.j. 17 C 87/95-42. Tímto rozsudkem bylo ve vztahu

ke stěžovatelce vyhověno žalobě vedlejšího účastníka ve věci výše

úhrady za dodávku plynu.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Stěžovatelka uzavřela dne 22. 4.

1991 s vedlejším účastníkem smlouvu na dodávku plynu. Dodávka

plynu byla za období duben 1991 až březen 1992 vyúčtována dne 1.

8. 1992. Stěžovatelka zaplatila částku rovnající se množství

odebraného plynu za sazbu platnou pro maloodběratele, která byla

stanovena výměrem Federálního ministerstva financí, Ministerstva

financí ČR a Ministerstva financí SR č. 06/91 ze dne 23. 4. 1991,

avšak odmítla zaplatit zvýšenou sazbu za odběr nad limit. Na

základě žaloby vedlejšího účastníka rozhodl Obvodní soud pro Prahu

6, že citovaný výměr je závazný pro dodavatele i odběratele bez

ohledu na skutečnost, že smlouva byla uzavřena před jeho

účinností. Odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze nevyhověl ze

stejných důvodů jako soud 1. instance. Stěžovatelka navrhuje

zrušení obou rozsudků, neboť jimi bylo porušeno její základní

právo podle čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a žádá o přiznání hotových

výdajů a nákladů právního zastoupení podle § 62 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny dostupné opravné prostředky.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze

se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. Jaroslava Chaloupková, která

plně odkázala na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že

považuje stěžovatelčin názor za problematický, neboť nárok

vedlejšího účastníka se opíral právě o ustanovení citovaného

výměru. Je pak věcí Ústavního soudu, aby posoudil platnost tohoto

výměru. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se řídil

platným právním předpisem (výměr Ministerstva financí č. 06/91

Cenového věstníku), který mu přímo ukládal stanovit vyšší cenu za

nadlimitní odběr plynu. Dále poukázal na to, že vztah odběratele

a dodavatele plynu je velmi vzdálen klasickému soukromoprávnímu

vztahu, neboť smluvní svobodu do jisté míry nahradil právní

předpis, tj. vyhláška Federálního ministerstva paliv a energetiky

č. 140/1979 Sb. Taktéž poukázal na to, že dodavatel (vedlejší

účastník) se musel podřídit cenovému diktátu státu, takže může

účtovat pouze ekonomickou cenu, která mu neumožňuje vytvářet zisk.

Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko a oba cenové předpisy od

Ministerstva financí podle § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho

příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 Ústavy ČR tak, že se jedná

o soudní orgán ochrany ústavnosti. Ústavní soud proto není

příslušný rozhodovat ve věci obsahu smluvního vztahu stěžovatelky

a vedlejšího účastníka a o závazcích, které z něj vyplývají. Jeho

zásah do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím je

proto možný jen tam, kde došlo k porušení základních práv a svobod

navrhovatelů. Stěžovatelka v daném případě obecným soudům vytýká,

že svým postupem a rozhodnutím porušily její základní práva podle

čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení spatřuje

stěžovatelka v tom, že soudy uložily stěžovatelce povinnost

dodržovat právní předpisy nižší právní síly než zákony, aniž se

k tomu stěžovatelka smluvně zavázala nebo byla na vznik takovéto

povinnosti upozorněna. Odkaz soudů na § 10 zákona č. 526/1990 Sb.,

o cenách, není podle ní relevantní, protože zákonodárce se nemůže

zbavit své povinnosti určovat meze základních práv a svobod tím,

že zmocní orgán moci výkonné k vydání právních norem nižší právní

síly, aby určovaly meze těchto základních práv a svobod. Konečně

stěžovatelka vytýká (bez bližšího odůvodnění) napadeným rozsudkům

nesprávné posouzení uplatněného nároku z hlediska aplikace § 7

odst. 1 a 2 zákona o cenách a vyhlášky FMPE č. 140/1979 Sb.,

o dodávkách plynu obyvatelstvu.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je neopodstatněná. Povinnost platit cenu za

odebíraný plyn nelze bezprostředně odvozovat z podmínek čl. 2

odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Nejde

o veřejnoprávní povinnost ukládanou ve veřejném zájmu bez přímého

protiplnění. Jde o samozřejmou součást smluvního vztahu mezi

smluvním dodavatelem plynu a odběratelem, který za odebíraný plyn

a další služby platí státem regulovanou cenu ne proto, že je to ve

veřejném zájmu, nýbrž proto, že z toho má vlastní prospěch. Je

proto rozdíl mezi povinnostmi stanovenými veřejnoprávně jako je

např. povinnost služby v ozbrojených silách, platit daně, jízdy

vpravo atd., a povinnostmi, které vyplývají ze svobodně uzavřených

smluv. Vlastní úřední cenu pak v soudním řízení nelze přezkoumat

vůbec (§ 248 odst. 3 o.s.ř.). Nejedná se tak v prvé řadě o problém

vztahu jednotlivce a veřejné moci, který je upraven právě v čl.

2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny,

i když z těchto ustanovení možno dovodit i princip smluvní svobody

a možnosti jeho omezení. Smluvní volnost účastníků je zde omezena,

jedná se však o závazkový vztah dodavatele a odběratele plynu.

V daném případě se proto jedná o ochranu práv ze závazkového

vztahu, které se před soudem úspěšně dovolal vedlejší účastník.

Protože však jsou soudy povinny poskytovat podle čl. 90 Ústavy ČR

ochranu právům i druhé strany sporu, měla stěžovatelka rovněž

právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně práva na

soudní ochranu. Zde však žádné konkrétní porušení čl. 36 až čl.

40 Listiny nenamítá. Ústavní soud, který zčásti došel k jiným

právním závěrům než obecné soudy, rovněž nezjistil tak extrémní

vybočení z ústavních pravidel soudního řízení, pro které by bylo

třeba rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Dále je třeba poukázat na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách,

který v § 1 odst. 6 a 7 umožňuje cenovým orgánům regulaci cen

v případě omezení hospodářské soutěže, což je případ dodávek

plynu. To je blíže upraveno § 5 a § 6 téhož zákona. Podle § 2

zákona ČNR č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky

v oblasti cen, Ministerstvo financí vykonává působnost při

uplatňování, regulaci a kontrole cen výrobků, výkonů, prací

a služeb, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 10 zákona

o cenách pak Ministerstvo financí ČR jako cenový orgán uveřejňuje

v Cenovém věstníku seznam zboží, u něhož se uplatňuje regulace cen

podle § 5 a 6. Podle § 3 odst. 2 téhož zákona jsou rozhodnutí

Ministerstva financí ČR, učiněná podle tohoto zákona, závazná pro

okruh adresátů, který je v těchto rozhodnutích vymezen. V daném

případě jde podle výměrů Ministerstva financí ČR č. 01/91 č.

06/91 Cenového věstníku o "fyzické a právnické osoby, které se

v tuzemsku zabývají prodejem a nákupem zboží v něm uvedeného", tj.

v předmětné věci plynných paliv pro domácnosti. Povinnost

stěžovatelky tak má oporu přímo v zákoně o cenách a v občanském

zákoníku, nikoli v cenovém výměru.

V případě stanovení konkrétní výše ceny však třeba uvést, že

o právní předpis nižší právní síly nejde. V tomto bodě došel

Ústavní soud k jinému závěru, než stěžovatelka a obecné soudy. Jde

o rozhodnutí cenových orgánů, které musejí účastníci závazkového

vztahu respektovat. Nemají však charakter právního předpisu. Třeba

odkázat na § 3 odst. 2, § 7 odst. 2 a § 10 zákona o cenách.

Nevyhlašují se ve Sbírce zákonů podle § 2 zákona ČNR č. 545/1992

Sb., o Sbírce zákonů, a § 248 odst. 3 o.s.ř. je vylučuje (příloha

A o.s.ř.) ze soudního přezkumu v rámci správního soudnictví

rozhodnutí o regulaci cen podle § 3 zákona o cenách. Na tomto

jejich charakteru nic nemění, že se týkají značného počtu

subjektů. Ty však nejsou povinny řídit se přímo tímto cenovým

rozhodnutím, nýbrž zákonem, který jim tuto povinnost ukládá.

Konečně třeba uvést, že právní předpisy hovoří o ceně (§ 16 odst.

2 vyhlášky FMPE č. 140/1979 Sb.), nikoli o ceně stanovené obecně

závazným právním předpisem. Nehovoří o tom ani nyní platný zákon

č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy

v energetice, který v § 23 odst. 2 stanoví, že součástí písemné

smlouvy o dodávce plynu je cena a způsob platby za odebraný plyn

včetně záloh. K regulaci cen plynu v zájmu ochrany odběratelů tak

dochází cenovými rozhodnutími přímo na základě zmocnění zákona č.

526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů a zákona č.

265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen.

Podzákonné předpisy, nyní zákon č. 222/1994 Sb., již s tímto

stavem pouze počítaly. Ke stanovení úřední ceny cenovým

rozhodnutím (nikoli právním předpisem) ve smyslu § 5 a § 6 zákona

o cenách je Ministerstvo financí ČR zmocněno přímo výše citovanými

zákony. Tvrzení stěžovatelky, že je jí stanovena povinnost

dodržovat právní předpisy nižší právní síly, aniž se k tomu

smluvně zavázala nebo na vznik takové povinnosti byla alespoň

upozorněna, tak z výše uvedených důvodů neobstojí. Dále třeba

uvést, že každý, i podzákonný, právní předpis, je závazný, dokud

není stanoveným způsobem zrušen.

Základ právní úpravy tak spočíval v podmínkách pro podání

přihlášky k odběru a v podmínkách zavedení přípojky. Součástí

přihlášky k odběru plynu byla akceptace podmínek pro dodávku

a odběr plynu stěžovatelkou. Stanovení těchto podmínek bylo

součástí přihlášky, kterou stěžovatelka podepsala, jak vyplývá

z fotokopie této přihlášky, kterou Ústavnímu soudu předložila jako

důkaz. V této přihlášce se zavázala respektovat stanovené podmínky

uvedené výslovně v přihlášce a dále podmínky v ní výslovně

neuvedené, ale stanovené vyhláškou FPME č. 140/1979 Sb. a dalšími

platnými předpisy. Podle § 4 odst. 3 a § 17 se stěžovatelka

podpisem přihlášky zavázala zaplatit skutečně odebraný plyn, a to

za cenu podle cenového předpisu. Stejně tak vedlejší účastník byl

povinen účtovat za skutečně odebraný plyn úřední cenu stanovenou

v době trvání smluvního vztahu. Podpisem přihlášky stěžovatelka

akceptovala platnost § 229 o.z. (v tehdy platném znění), podle

kterého se cena určí při uzavření smlouvy podle cenových předpisů,

jinak by podle § 44 o.z. platně nevznikla. Od 1. 1. 1992 platí §

589 o.z., podle kterého je třeba cenu sjednat v souladu s obecně

závaznými právními předpisy, jinak je smlouva neplatná podle §

40a, a dále platí § 635 odst. 2 - 4 a § 877 o.z., které obdobně

upravují otázku důsledků změny úředně stanovené ceny ve smluvních

vztazích.

Podle § 5 odst. 4 zákona o cenách úředně stanovené ceny

a podle § 6 odst. 2 stanovený způsob věcného usměrňování cen platí

pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, v daném

případě plynných paliv. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona o cenách jsou

smluvní strany povinny sjednat ceny odpovídající novým úředně

stanoveným cenám nebo uplatněnému způsobu věcného usměrňování cen

tak, aby vstoupily v platnost nejpozději do tří měsíců od

účinnosti rozhodnutí o úředně stanovených cenách nebo o věcném

usměrňování cen. Nedohodnou-li se smluvní strany na cenách

odpovídajících novým úředně stanoveným cenám nebo uplatněnému

způsobu věcného usměrňování cen, mohou ve lhůtě tří měsíců od

smlouvy odstoupit. Stěžovatelka akceptovala novou cenu za plyn

stanovenou výměrem Ministerstva financí ČR č. 06/91 Cenového

věstníku ve výši 1,65 Kč za m3. Odmítla však zaplatit cenu za

nadlimitní odběr, kterou chápe jako penále a která v době 22. 4.

1991, tedy v době uzavření smlouvy o odběru plynu, nebyla

stanovena v tehdy platném cenovém výměru 01/91 Cenového věstníku.

Podle výše uvedených ustanovení o.z., konkrétně § 635 odst. 3

a podle § 7 odst. 2 zákona o cenách, mohla od smlouvy odstoupit.

To však neučinila. Proto byla povinna novou cenu zaplatit a obecné

soudy jí proto tuto povinnost uložily. Bylo věcí obecných soudů,

aby posoudily konkrétní podmínky pro zaplacení této ceny, počet

odběrních míst v domě a okolnosti a důsledky toho, že tuto cenu

neuhradila.

Ze všech výše uvedených důvodů byl proto návrh zamítnut podle

ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Z téhož důvodu nemohlo být rozhodnuto o přiznání náhrady

nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním

soudu. Úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona

o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze

"v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku

řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal.

Vzhledem k okolnostem případu by měl tímto způsobem nést následky,

které vznikly jinému účastníkovi podle § 62 odst. 3 zákona

o Ústavním soudu. To by bylo na místě např. tehdy, kdyby obecný

soud nerespektoval již vykonatelný nález Ústavního soudu.

Účastníkem řízení je však v dané věci Městský soud v Praze, který

svým postupem stěžovatelkou tvrzený zásah do základních práv

nevyvolal. Proto nejsou splněny všechny podmínky citovaného

ustanovení zákona o Ústavnímsoudu pro přiznání náhrady nákladů

řízení a návrh byl proto zamítnut.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. 2. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru