Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 529/13 #1Usnesení ÚS ze dne 19.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
insolvence/správce
insolvence/řízení
insolvence/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.529.13.1
Datum podání06.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 51 odst.1, § 51 odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 529/13 ze dne 19. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele TEREX USA, LLC (podnikajícího jako Terex Cranes Wilmington), se sídlem Nyala Farm Road 200, Westport, Connecticut 06880, Spojené státy americké, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem v advokátní kanceláři Glatzová & Co., s. r. o., se sídlem v Praze 1, Husova 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2013 č. j. KSPH 39 INS 20541/2012 -B- 33 (o hlasovacím právu stěžovatele), spolu s návrhem na přednostní projednání věci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti ze dne 30. ledna 2013, doručené Ústavnímu soudu dne 6. února 2013, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2013 o nepřiznání hlasovacích práv stěžovateli zachyceným v protokolu ze schůze věřitelů konané dne 11. ledna 2013 (č. j. KSPH 39 INS 20541/2012 -B- 33) v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 39 INS 20541/2012 bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, a aby proto toto usnesení zrušil". Současně navrhl, aby se Ústavní soud ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesl, že věc je naléhavá.

2. Stěžovatel byl jako věřitel účastníkem insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") s dlužníkem BEMARMARA CONSULTING a. s. (dříve BAEST a. s.) pod výše uvedenou spisovou značnou. Do insolvenčního řízení stěžovatel jako věřitel č. 59 přihlásil svou pohledávku ve výši 523 911 529,41 Kč, a to z titulu náhrady škody, která mu měl být způsobena vadným plněním ze strany dlužníka (pozn.: jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se úhrady dané pohledávky domáhá soudní cestou ve státě Delaware, USA). Dne 11. 1. 2013 insolvenční správce v přezkumném jednání popřel předmětnou pohledávku, resp. uznal ji jen do výše 1 Kč, a to s odůvodněním, že tato pohledávka nebyla prokázána, resp. nevznikla. Dlužník danou pohledávku popřel zcela z důvodů uvedených v jeho vyjádření ze dne 22. 11. 2012 (pozn.: správně zřejmě ze dne 11. 12. 2012), nalézajícím se na č. l. B-10 jako příloha č. 7, a totéž učinil i věřitel č. 4.

3. Schůze věřitelů, jež se konala bezprostředně po ukončení přezkumného jednání, nepřijala stěžovatelův návrh na přiznání hlasovacího práva a insolvenční soud podle § 51 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli hlasovací právo nepřiznává, což zdůvodnil jednak tím, že v popření pohledávky zaznívá velmi závažná argumentace, a stěžovatel neměl ovlivňovat chod insolvenčního řízení, a proto že respektuje usnesení schůze věřitelů, dále pak se insolvenční soud odvolal na vyjádření dlužníka s tím, že v něm měly zaznět "závažné a celkem logické důvody" ohledně popření pohledávky.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že společně se svou sesterskou společností Terex Cranes Germany GmbH přihlásil pohledávky, které představují více než 91 % veškerých pohledávek přihlášených do daného insolvenčního řízení. Insolvenční správce však tyto popřel prakticky bez jakékoliv právní argumentace, schůze věřitelů pak hlasy odpovídajícími 2 % přihlášených věřitelů zamítla jeho návrh na přiznání hlasovacích práv, aniž by mohl přednést argumenty stran existence přihlášených pohledávek, a insolvenční soud pak rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno, přičemž mu upřel možnost vyjádřit se. Zcela tím vychýlil rozhodovací poměry, kdy o osudu insolvenčního řízení měli rozhodovat věřitelé, kteří mají 1,86 % z celkového počtu přihlášených pohledávek, z nichž více než 80 % náleží společnosti RAHAMA s. r. o., která nabyla pohledávku od jediného akcionáře dlužníka jen 4 dny před konáním schůze věřitelů, jež byla založena pouhé 2 měsíce před podáním insolvenčního návrhu, a kterou i insolvenční soud označil za nedůvěryhodnou, a nepovolil její zvolení za člena věřitelského výboru. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na majetkové přesuny učiněné dlužníkem na společnosti s ním majetkově a personálně propojené, přičemž v důsledku upření hlasovacích práv byl on a další nezávislé osoby zbaveni členství ve věřitelském výběru, a tím prý byla znemožněna objektivní revize smluvních vztahů dlužníka.

5. Dále stěžovatel upozorňuje, že insolvenční soud, aniž by se důvody popření jeho pohledávky zabýval, pouze konstatoval, že v popření pohledávky věřitele č. 71 (nikoliv tedy jeho pohledávky) dlužníkem i věřitelem zaznívá velmi závažná argumentace a že má za to, že by tento věřitel neměl nadále ovlivňovat chod insolvenčního řízení, a nebylo by spravedlivé mu přiznat právo hlasu, a že proto plně respektuje usnesení schůze. Insolvenční soud však neučil jediný úkon ke zjištění cizího práva, kterým se pohledávky řídí, ač k tomu je podle § 53 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, povinen, kromě toho mu neumožnil vyjádřit se k důvodům popření uvedených dlužníkem s tím, že při popíracím úkonu dlužníka i insolvenčního správce je jejich povinností, aby zdůvodnili popření pohledávky způsobem, který by měl být určitý a srozumitelný.

6. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že insolvenční soud porušil jeho ústavně zaručená práva flagrantním způsobem, když se jako předběžnou otázkou nezabýval existencí pohledávek, neodůvodnil své rozhodnutí, kterým mu nepřiznal hlasovací práva, odmítl se zabývat přezkumem důvodů popření, nepřihlédl k důkazům a argumentům uvedeným v návrhu na přiznání hlasovacích práv, včetně stanoviska americké advokátní kanceláře Reed Smith LLP, a ani mu neumožnil v průběhu schůze věřitelům se k argumentům dlužníka vyjádřit a neučinil, jak už bylo zmíněno, opatření ke zjištění cizího práva.

7. Je-li namítán nedostatek odůvodnění usnesení o nepřiznání hlasovacích práv, stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezů ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357) a ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219) s tím, že všechny relevantní argumenty a důkazy poskytl insolvenčnímu soudu, a vzhledem k tomu, že se pohledávky řídí cizím právem, nechal zpracovat již zmíněné právní stanovisko, které potvrzuje existenci a oprávněnost jeho pohledávek, neboť podle něj má vůči dlužníkovi z titulu náhrady škody právo na náhradu nákladů, které vynaložil na komplexní akci na opravu a výměnu vadných jeřábových komponentů dodávaných dlužníkem. Mezi důkazy pak patří mimo jiné objednávky a faktury jeřábových komponentů, jejichž vady zapříčinily vznik pohledávek, všeobecné nákupní podmínky, 3 posudky a interní zpráva analyzující vady jeřábových komponentů, jakož i znalecký posudek poradenské společnosti Berkeley Research Group, LLC. o výši škody. Insolvenční soud se tím vůbec nezabýval, resp. z jeho úvah není patrno, z jakých právních úvah vycházel a jaké důvody ho vedly k tomu, že mu nepřiznáním hlasovacích práv znemožnil účast na insolvenčním řízení.

8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na princip rovnosti účastníků řízení, případně "rovnosti zbraní", a tvrdí, že se uplatní i na dané rozhodování. I když totiž napadené usnesení má procesní charakter a pro insolvenční soud není závazné, má za následek velice podstatné a závažné omezení vlivu věřitele na insolvenční řízení, přičemž hlasovací práva spolu s právem na výtěžek ze zpeněžení majetku jsou jedinými právy, která mu z původního majetkového práva zbývají. Dané rozhodnutí má podléhat totožným zákonným požadavkům jako jakékoliv jiné rozhodnutí soudu. Věřiteli nemůže být upírána možnost se k argumentům dlužníka vyjádřit, protože tyto se zcela zásadním způsobem promítají do úvahy soudu ve vztahu k meritornímu rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv [v tomto ohledu se stěžovatel dovolává nálezu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) mutatis mutandis].

9. Stěžovatel konečně tvrdí, že insolvenční soud je povinen zabývat se důvody popření sporné pohledávky, a to v rozsahu, v němž byl popěrný úkon zpochybněn dotčeným věřitelem, přičemž správným postupem má být osvědčení a předběžné posouzení oprávněnosti pohledávky, resp. popěrného úkonu, jak má plynout z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2494/09 a ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2514/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel poukazuje na povinnost insolvenčního soudu (coby garanta zákonnosti insolvenčního řízení) poskytovat ochranu subjektivním právům věřitelů. Nepřezkoumání důvodů popření znamená faktické zřeknutí se povinnosti rozhodnout o hlasovacím právu, a ve svém důsledku představuje odmítnutí spravedlnosti, které nemůže být zhojeno ani žalobou věřitele na určení pravosti pohledávky, neboť zásadní rozhodnutí insolvenčního řízení jsou již přijata. Podle stěžovatele ustanovení § 51 odst. 1 insolvenčního zákona směřuje k ochraně majetku věřitele v insolvenčním řízení, a tedy k realizaci jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, a tudíž nepřiznání hlasovacích práv insolvenčním soudem představuje zásah do daného práva. Kromě toho insolvenční soud nezohlednil podklady, které měl k dispozici, a o nepřiznání hlasovacích práv rozhodl arbitrárně, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.

10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel odůvodnil svůj návrh na přednostní projednání, a to tím, že o některých dispozicích s majetkem dlužníka rozhoduje věřitelský výbor, jehož složení schválila bez něj schůze věřitelů reprezentující pouze necelá dvě procenta přihlášených pohledávek, přičemž rozhodující slovo měla nedůvěryhodná společnost RAHAMA s. r. o. Hrozí tak, že dojde k velice rychlým a zcela zásadním změnám majetkové podstaty, což může mít vliv na jeho právo vlastnit majetek.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné takové neměl v daném případě k dispozici.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

13. Úvodem pokládá Ústavní soud za potřebné připomenout, že ustanovení § 51 odst. 1 insolvenčního zákona nestanovuje žádná kritéria, na základě kterých by měl insolvenční soud o hlasovacích právech věřitele rozhodovat, z čehož plyne, že insolvenční soud má značný prostor pro své vlastní uvážení. Na straně druhé to neznamená, že by v tomto ohledu mohl postupovat "libovolně", a v této souvislosti lze poukázat na závěry právní doktríny, dle kterých by insolvenční soud měl přihlédnout k tomu, jakým věřitelem byla pohledávka popřena, jaká je její výše a zda je v důsledku toho schopen věřitel vykonávat rozhodující nebo podstatný vliv na průběh řízení - rozhodnutí soudu by totiž nemělo velkého věřitele zcela vyloučit z rozhodování, je-li z jeho přihlášky zřejmé, že se pravděpodobně jedná o existující a platnou pohledávku, a dále zda popírající věřitel např. nezneužil svého práva a jakými důkazy popřený věřitel doložil svou pohledávku [viz Kotoučová, J., a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2010, str. 117-118].

14. Výše uvedené však nelze chápat jako nějaký taxativní výčet právně relevantních kritérií, jde spíše o určité vodítko, v jakém duchu by se měly úvahy insolvenčního soudu nést, kdy teprve rozhodovací praxe ukáže, jaká další hlediska mohou být pro daná rozhodování významná. Z judikatury Ústavního soudu dále plyne, že povinností insolvenčního soudu je svůj závěr o (ne)přiznání hlasovacího práva řádně odůvodnit (viz stěžovatelem shora zmiňované nálezy sp. zn. IV. ÚS 1834/10 a IV. ÚS 2372/11).

15. Jak patrno z protokolu o přezkumném jednání ze dne 11. 1. 2013, stěžovatelovu pohledávku popřel nejen věřitel č. 4, ale i insolvenční správce a dlužník. Lze tak vyloučit možnost, že šlo o případ zneužití práv ze strany popírajícího věřitele, jak bylo naznačeno shora. S ohledem na to, že některá insolvenční, resp. konkursní řízení v minulosti byla provázena okolnostmi, které vyvolávaly minimálně pochybnosti stran jejich zákonného průběhu (nešlo-li dokonce o trestnou činnost osob, které se na něm nějakým způsobem účastnily), nelze ponechat mimo zřetel postup i samotného insolvenčního správce a dlužníka, tedy zda předmětný popěrný úkon nebyl proveden se záměrem s insolvenčním řízením nepoctivým způsobem manipulovat. Ústavní soud v tomto ohledu nezjistil žádnou konkrétní skutečnost, na základě které by takto mohl usuzovat, resp. měl takto usuzovat insolvenční soud, byť stěžovatel v souvislosti s předmětným insolvenčním řízením podal trestní oznámení a také byl akceptován jeho návrh na vstup státního zastupitelství do řízení.

16. Jak bylo výše uvedeno, za další významné kritérium, které insolvenční soud mohl (měl) zohlednit, nutno považovat i to, zda (do jaké míry) se stěžovatelova pohledávka jeví jako pravděpodobná, a to s ohledem na způsob, jakým byla doložena, resp. z jakých důvodů byla tato popřena. Z protokolu o schůzi věřitelů ze dne 11. 1. 2013 plyne, že insolvenční soud své usnesení odůvodnil tak, že při popření pohledávky ze strany insolvenčního správce a dlužníka zazněla závažná argumentace, a proto by tento věřitel neměl nadále ovlivňovat chod insolvenčního řízení, resp. by nebylo spravedlivé právo hlasu mu přiznat. Nutno předeslat, že i když toto bylo vyřčeno ve vztahu k věřiteli č. 71, tedy sesterské společnosti stěžovatele (viz výše), je zřejmé, že daný důvod dopadá i na stěžovatele, neboť insolvenční správce a dlužník popřeli pohledávku tohoto věřitele ze stejných důvodů, jako tomu bylo v případě stěžovatele. V souvislosti s námitkou dalšího věřitele (č. 68) pak insolvenční soud odmítl, že by prejudikoval výsledek sporu mezi dlužníkem a (mj.) stěžovatelem, s tím, že ve vyjádření dlužníka měly zaznít závažné a logické důvody ohledně popření pohledávky. Z výše uvedeného je zřejmé, že insolvenční soud se přiklonil k argumentům dlužníka, obsaženým (dle všeho) v jeho vyjádření ze dne 11. 12. 2012, a tedy že sám předmětnou pohledávku zhodnotil jako víceméně (tedy více než méně) spornou.

17. Ústavní soud musí dát za pravdu stěžovateli v tom, že napadené usnesení není dostatečně odůvodněno, neboť insolvenční soud se pouze přiklonil k tvrzením dlužníka, aniž by blíže rozvedl svůj závěr o závažných důvodech, pro které by věřitel č. 71 a potažmo také stěžovatel neměli ovlivňovat chod insolvenčního řízení. Ústavní soud však není názoru, že by šlo o pochybení, jež by dosahovalo hranice ústavnosti, neboť tento důvod je zcela očividný. Z předmětného vyjádření dlužníka totiž plyne, že nepovažuje stěžovatelovu pohledávku za důvodnou, ale že naopak má vůči stěžovateli, který prý neplnil své smluvní povinnosti, pohledávky, a že svůj nárok uplatnil u amerického soudu, z finančních důvodů však nebyl schopen vést řízení, což vedlo k jeho úpadku. Nastala tak situace, že pohledávka stěžovatele nejen nemusí existovat, ale je zde navíc možnost, že je to naopak dlužník, kdo má značnou pohledávku vůči stěžovateli, a tedy že může být proti stěžovateli vedeno ze strany insolvenčního správce soudní (či jiné) řízení (k dosavadnímu průběhu sporu mezi nimi viz také vyjádření Ing. Františka Kulovaného, předsedy představenstva dlužníka, ze dne 10. 7. 2013).

18. Na vedení takového sporu ovšem stěžovatel zcela logicky žádný zájem nemá, a tak je legitimní otázkou, a to s ohledem na jednu ze zásad insolvenčního řízení, kterou je co nejvyšší uspokojení (všech) věřitelů [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona], zda lze považovat za skutečně žádoucí, aby stěžovatel ovlivňoval průběh insolvenčního řízení coby člen věřitelského výboru, jak se (v konečném důsledku) cestou ústavní stížnosti domáhá, a to v situaci, kdy zjevně hrozí střet zájmů mezi ním a ostatními věřiteli.

19. Posouzení otázky, do jaké míry je existence pohledávky dlužníka vůči stěžovateli pravděpodobná, leží na insolvenčním soudu, a Ústavní soud se do daného rozhodování necítí oprávněn vstupovat. Jak totiž opakovaně upozorňuje, je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

20. K tomu však Ústavní soud pokládá za potřebné uvést, že v souzené věci se spor vzniklý mezi stěžovatelem a dlužníkem jeví jako složitý nejen po právní stránce, neboť vzájemný vztah se (dle všeho) řídí cizím právem, ale také, resp. především po stránce skutkové, neboť tvrzení obou stran, kdo z nich (řádně) neplnil své závazky, zásadně rozcházejí. Vytýká-li pak stěžovatelka insolvenčnímu soudu, že si neřešil existenci pohledávek jako předběžnou otázku (a v této souvislosti že si nezjistil cizí právo), nutno vzít v úvahu, že s ohledem na nejasnosti stran skutkového stavu nemohlo být insolvenčnímu soudu ještě zřejmé, podle jakého právního předpisu, resp. jeho konkrétních ustanovení by mělo být postupováno. Ústavní soud nadto nemůže souhlasit s tím, že by daná otázka (tj. existence pohledávek) měla být považována za tzv. předběžnou otázku. Pokud by tomu tak bylo, musel by ji insolvenční soud postavit najisto, tato povinnost však z ničeho neplyne, a ani ji vyvodit nelze; touto otázkou se může zabývat příslušný soud v rámci incidenčního sporu, v daném případě by se takový postup míjel s podstatou daného rozhodování.

21. Současně je třeba upozornit, že insolvenční soud měl na podrobnější zkoumání předmětné otázky minimální časový prostor, neboť stěžovatelův návrh na přiznání hlasovacího práva obdržel dva dny před přezkumným jednáním, a navíc neměl k dispozici všechny potřebné podklady a informace, neboť ty se nacházely u dlužníka, resp. disponovaly jimi osoby, které se na činnosti dlužníka podílely (a jak plyne z insolvenčního rejstříku, tyto podklady a informace byly postupně získávány insolvenčním soudem a správcem až v průběhu insolvenčního řízení).

22. V ústavní stížnosti je také namítáno porušení práva na spravedlivý proces, z ničeho však neplyne, že by insolvenční soud měl porušit nějaké konkrétní ustanovení občanského soudního řádu či insolvenčního zákona, případně že by uvedené předpisy obsahovaly mezeru. Obecně pak možno konstatovat, že použití principů spravedlivého procesu na "řízení o hlasovacím právu" by mělo být adekvátní jeho povaze a významu, tedy skutečnosti, že je jeho výsledkem toliko procesní rozhodnutí, jímž se dané řízení nekončí, a kterým ani není insolvenční soud v budoucnu (na další schůzi věřitelů) vázán. Úvahy v tomto ohledu však netřeba rozvíjet, neboť stěžovatelovo tvrzení o tom, že se v dané věci nemohl vyjádřit, se míjí skutečností. Jak sám v ústavní stížnosti uvádí, svůj návrh na přiznání hlasovacího práva podal (a to v reakci na popření pohledávky jednak insolvenčním správcem, jednak dlužníkem, u něhož se tak stalo prostřednictvím podání ze dne 27. 12. 2012, obsahujícího již zmíněné vyjádření ze dne 11. 12. 2012), přičemž se v něm podrobně k relevantním skutečnostem vyjadřoval, dále pak se mohl vyjádřit a vznášet námitky na schůzi věřitelů, jak to ostatně činila jeho sesterská společnost, resp. z příslušného protokolu ze dne 11. 1. 2013, k němuž stěžovatel žádné připomínky neuvedl, neplyne, že by mu v tom bylo ze strany insolvenčního soudu nějak bráněno. Je-li v ústavní stížnosti namítáno porušení vlastnického práva, stěžovatel nijak neprokázal, že by mohl na tomto svém právu být nějak dotčen, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, vezme-li v úvahu, že insolvenční řízení nadále probíhá.

23. Závěrem nutno zdůraznit, že Ústavní soud výše uvedeným konstatováním nemíní, že by otázku hlasovacích práv považoval za uzavřenou. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud není usnesením o hlasovacím právu vázán, bude nezbytné, aby se na další schůzi věřitelů znovu zabýval touto otázkou, a to s ohledem na skutečnosti, jež vyplynuly z průběhu insolvenčního řízení (v tom rámci např. zda bude správce konkursní podstaty vymáhat na stěžovateli údajnou pohledávku), a dospěje-li znovu k závěru, že nelze stěžovateli hlasovací právo přiznat, své závěry řádně odůvodnil, tedy mj. podstatně podrobněji, než jak učinil na počátku insolvenčního řízení.

24. Současně Ústavní soud upozorňuje stěžovatele, že od 1. 1. 2014 se může proti usnesení o hlasovacím právu bránit způsobem předpokládaným v § 51 odst. 3 insolvenčního zákona (srov. čl. II zákona č. 294/2013 Sb.), což by mohlo být z hlediska řízení o ústavní stížnosti považováno (alespoň v některých případech) za procesní prostředek ochrany práva, který je třeba vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

25. Především však bude třeba s maximálním urychlením vyřešit otázku, zda celé dosavadní insolvenční řízení nebylo dotčeno závažnou procesní vadnou. Jak totiž plyne z insolvenčního rejstříku, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013 č. j. 41 ICm 1137/2013-20, 39 INS 20541/2012 bylo ke stěžovatelově žalobě pro zmatečnost zrušeno z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. usnesení téhož soudu ze dne 15. 1. 2013 č. j. KSPH 39 INS 20541/2012 -B- 37 o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka; Vrchní soud v Praze sice usnesením ze dne 12. 12. 2013 č. j. 4 Co 236/2013-41 toto usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, to však (jen) z důvodu procesního pochybení, spočívajícího v tom, že soud nezjistil okruh účastníků řízení, a nejednal tak se všemi subjekty insolvenčního řízení.

26. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jelikož ústavní stížnost nebyla shledána způsobilou věcného posouzení, Ústavní soud o projednání věci mimo pořadí nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru