Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 527/04Usnesení ÚS ze dne 19.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.527.04
Datum podání30.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 527/04 ze dne 19. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V.Š., zastoupené advokátem JUDr. J.Z., směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 4. 2003, čj. 10 C 61/2001-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2003, čj. 62 Co 269/2003-72, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2004, čj. 26 Cdo 194/2004-83, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka u Ústavního soudu napadla v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou prý poznamenaná libovůlí a soudy jejich vydáním zasáhly do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, když vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž prý bylo porušeno blíže neurčené právo stěžovatelky, plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny. Všechna označená rozhodnutí proto navrhuje nálezem zrušit.

Z textu ústavní stížnosti a obsahu spisu o sporném řízení, který byl od Obvodního soudu pro Prahu 9 vyžádán, zjistil soudce zpravodaj následující skutečnosti významné pro rozhodnutí.

Soud prvního stupně uložil na základě žaloby vlastníků č. p. 444 v P. napadeným rozsudkem stěžovatelce provést do tří měsíců od právní moci ve výroku specifikované stavební práce v uvedeném domě a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel především ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu a stěžovatelce svědčí právo nájmu k jednomu z bytů (byt 1+1 s příslušenstvím, umístěný ve druhém nadzemním podlaží domu). Dále, že pravomocným rozsudkem soud přivolil k výpovědi z nájmu tohoto bytu a stěžovatelce bylo uloženo jej vyklidit a odevzdat do 30 dnů od zajištění náhradního ubytování. Zároveň soud uložil stěžovatelce vyklidit blíže označenou obytnou místnost a část přístupové chodby ve druhém nadzemním podlaží, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka ji sice provedením stavebních úprav připojila k pronajatému bytu, ovšem užívala ji bez právního důvodu; své závěry postavil soud na faktu, že stěžovatelka sloučila dvě bytové jednotky, aniž by ale bylo rozhodnuto o rekolaudaci bytu. V následném sporu o provedení stavebních úprav proto soud tyto stavební úpravy uložil odstranit a uvést bytovou jednotku do původního stavu.

Městský soud v Praze odvoláním napadený rozsudek coby věcně správný potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, na jehož odůvodnění odkázal. Odvolací námitky stěžovatelky nepovažoval za důvodné, dle jeho názoru byly vyvráceny již ve sporu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení.

Podané dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl pro nepřípustnost.

Všechna tři rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností. Vypočetla zde pochybení obecných soudů v rozsahu a hodnocení dokazování, což podle jejího názoru způsobuje neústavnost předmětných rozhodnutí.

Soudce zpravodaj po prostudování spisu o nalézacím řízení, který vyžádal zejména proto, aby prověřil údaje stěžovatelky o okolnostech podání a následném rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, zjistil, že je zde překážka bránící meritornímu projednání ústavní stížnosti. Stížnost proto z formálních důvodů odmítl.

Jak uvedeno výše, před podáním ústavní stížnosti rozhodoval v posledním stupni Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky. Nezabýval se věcí samou, neboť podané dovolání neshledal přípustným. Uvedl k tomu, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, na které stěžovatelka v dovolání poukazovala, není dovolání přípustné, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, aniž by předcházelo zrušení prvoinstančního rozhodnutí usnesením odvolacího soudu, kde by byl vysloven závazný právní názor, v jehož důsledku by soud prvého stupně rozhodl potvrzovaným rozsudkem odlišně od svého dřívějšího rozhodnutí. Dovolací soud dále uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti zpochybňovala pouze správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvého stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, přičemž takové námitky nemohly založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolání proto nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na úvaze dovolacího soudu, ale pro nepřípustnost vyplývající ze zákona.

Přípustnost dovolání tedy stěžovatelka opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Přitom soudem odvolacím byla správně poučena, že proti jeho rozsudku není dovolání přípustné, ledaže by Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Na názoru, že dovolání bylo přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, setrvala i při podání ústavní stížnosti; je tedy nepochybné, z čeho subjektivně možnost dovolacího přezkumu dovozovala. Nutno zde ovšem poznamenat, že rozsudkem, jenž Městský soud v Praze zrušil stěžovatelkou připomínaným usnesením ze dne 29. 7. 1998, čj. 11 Co 197/98-40, 11 Co 198/98-40, a 11 Co 385/98-40, soud prvého stupně rozhodoval o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a vyklizení nemovitosti, tedy jiném předmětu, než v nyní posuzované věci.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního, nebo jiného právního řízení.

Dle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Takovým procesním prostředkem je i dovolání podané dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Jak tedy z uvedeného vymezení podmínek podání ústavní stížnosti vyplývá, zákon dával stěžovatelce možnost napadnout rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž by tvrdila, že rozhodnutí o odvolání má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pokud by dovolací soud takovou otázku neshledal, mohla stěžovatelka podat ve lhůtě 60 dnů od doručení jeho odmítavého usnesení ústavní stížnost. Stěžovatelka ovšem v posuzované věci podala dovolání opíraje se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. V takovém případě posouzení přípustnosti mimořádného opravného prostředku nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, který takto koncipované dovolání musel s ohledem na předchozí průběh řízení bez dalšího odmítnout. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak stěžovatelce počala běžet nikoliv až doručením usnesení dovolacího soudu, ale již od doručení rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odvolání. Jiný výklad by vedl k neopodstatněnému prodlužování lhůty pro přezkum soudních rozhodnutí Ústavním soudem, což by znamenalo porušení pravidel řádného procesu, tedy ve svém důsledku zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny.

Z dodejky založené ve spise Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 61/2001, vyplývá, že zástupce stěžovatelky převzal stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze dne 6. 10. 2003. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 28. 8. 2004, tedy zjevně po uplynutí zákonem kogentně stanovené stížnostní lhůty.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než návrh stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2006

JUDr. Jiří Nykodým

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru