Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 526/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
vlastnické právo/omezení
vykonatelnost/odklad
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.526.11.1
Datum podání16.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 261, § 266, § 338e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 526/11 ze dne 7. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s., se sídlem Slezská 350, Jablonné nad Orlicí, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 338/2010 ze dne 18. listopadu 2010, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. února 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 15 E 716/2010-24 ze dne 21. června 2010. Posledně uvedeným rozhodnutím byl podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Martina Mojžíška ze dne 31. března 2008, k zajištění pohledávky vedlejší účastnice řízení na nákladech rozhodčího řízení ve výši 547.114 Kč, nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na určitých nemovitostech stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Konkrétně stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyla splněna podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí, neboť rozhodčí nález Mgr. Martina Mojžíška ze dne 31. března 2008 není vykonatelný. Jeho vykonatelnost byla totiž odložena usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 28 Cm 20/2008-28 ze dne 14. února 2008, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 122/2008-52 ze dne 22. května 2008, a to do skončení řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Řízení o uvedené žalobě bylo přerušeno do pravomocného skončení trestního stíhání rozhodce Mgr. Martina Mojžíška a dalších dvou osob pro trestný čin podvodu, které je v přímé souvislosti s rozhodčím řízením. Uvedené trestní stíhání je přitom v současnosti ve stádiu soudního řízení, a na den 7. března 2011 je Krajským soudem v Ostravě nařízeno hlavní líčení a stěžovatelce bylo přiznáno postavení poškozené. Stěžovatelka podle uvedeného rozhodčího nálezu tedy neplní s ohledem na to, že jeho vykonatelnost byla odložena. V daném řízení se přitom podle § 338e občanského soudního řádu nelze domáhat odkladu provedení výkonu rozhodnutí. Podle stěžovatelky je zřejmé, že vedlejší účastnice v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zamlčela skutečnost, že vykonatelnost rozhodčího nálezu byla odložena. Stěžovatelka v té souvislosti obecnému soudu vytýká, že neprovedl důkaz navrženými soudními spisy.

3. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v obdobném řízení o návrhu vedlejší účastnice řízení na nařízení výkonu rozhodnutí, které bylo vedeno proti obchodní společnosti VaK Bruntál, a. s., byl návrh k odvolání povinné usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 512/2008 ze dne 23. prosince 2008 zamítnut, a to pro neplatnost rozhodčí doložky a odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Tytéž nedostatky jsou dány i v posuzovaném případě. I podle usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28. května 2009 je rozhodčí doložka pro rozpor se zásadou formulovanou v § 269 odst. 3 obchodního zákoníku neplatná, pokud není dohodnuta osoba rozhodce, resp. je dáno případnému žalobci oprávnění, aby určil rozhodce.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

6. Obecný soud vyšel v napadeném rozhodnutí k námitce stěžovatelky z toho, že odložení vykonatelnosti nebrání, aby byl výkon rozhodnutí nařízen, jsou-li k tomu splněny další podmínky, a že současně provedení výkonu rozhodnutí bude odloženo, aby se tak zabránilo důsledkům, jež by mohly být jen obtížně napravitelné. Vedle toho námitku stěžovatelky neshledal důvodnou i s ohledem na to, že zřízení soudcovského zástavního práva má jen zajišťovací funkci a nedochází jím k postižení majetku povinného. Tento právní názor, jakkoliv nemá judikatorní předobraz, je zastáván doktrinálními autory se vztahem k Nejvyššímu soudu (Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, 2004. ss. 98-99, 656 an.; Škárová, M. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání podle stavu k 1. 9. 2009. Linde Praha, 2009. ss. 908, 1115; David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009. s. 1656) a nejen jimi (např. Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 50. s. 573-575). Lze tedy mít zato, že se jedná o právní názor, který byl materiálně předvídatelný. Obecný soud přitom vycházel ze skutečnosti, že vykonatelnost exekučního titulu byla odložena, jak stěžovatelka tvrdí, a je proto irelevantní, zda vedlejší účastnice řízení tuto skutečnost zamlčela či nikoliv.

7. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, a to ve smyslu jeho omezení s ohledem na sledovaný účel. Jakkoliv se ovšem vlastnické právo těší ústavněprávní ochraně nelze z toho vyvodit, že je absolutní a neomezené. Naopak platí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11 odst. 1 Listiny) a již tím nutně vlastnictví jednoho omezuje do určité míry vlastnictví jiného, potažmo i nuceně na základě zásahu veřejné moci v legitimním zájmu jednoho vlastníka a v souladu se zákonem. Takto je ústavněprávně legitimní, když dochází k omezení vlastnického práva v důsledku nařízení předběžného opatření [srov. § 76 odst. 1 písm. a), c), d), e) a f) občanského soudního řádu], anebo v důsledku nařízení výkonu rozhodnutí [§ 304, 324, 335b odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Nyní posuzovaný případ je obdobnou situací, kdy rovněž dochází v souladu se sledovaným zájmem jednoho vlastníka k omezení jiného vlastníka. Toto omezení je přitom přiměřené sledovanému účelu, neboť v žádném případě vlastnictví neodnímá zcela ani převážnou většinu jeho funkcí. S ohledem na to se jedná o zásah ústavně souladný.

8. Rovněž lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že jím předložené usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 512/2008 ze dne 23. prosince 2008, řeší obdobnou situaci diametrálně odlišně. Nicméně posledně uvedené rozhodnutí evidentně nepředstavuje ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, ani není rozhodnutím, jež by v posuzovaném případě mohlo založit legitimní očekávání stěžovatelky, neboť se jednalo o jinou soudní věc, na níž nebyla stěžovatelka nijak účastná. Proto je k řešení této diskrepance v souladu s § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích toliko povolán Nejvyšší soud, a Ústavní soud proto není oprávněn do této jeho kompetence bez dalšího zasáhnout.

9. Konečně námitku stěžovatelky, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná, neshledal obecný soud rovněž důvodnou s ohledem na to, že otázka platnosti rozhodčí doložky bude řešena v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, jež je vedeno Okresním soudem v Novém Jičíně s tím, že pokud bude v tomto řízení rozhodčí nález zrušen, může stěžovatelka podat návrh na zastavení exekuce (správně výkonu rozhodnutí). Tento závěr přitom naprosto odpovídá ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů, reprezentované, např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2857/2006. Tato praxe přitom vychází z limitů, jež mají obecné soudy ve vykonávacím, resp. exekučním řízení, a která tudíž rozlišuje skutečnost, že rozhodčí smlouva vůbec nebyla uzavřena (již je nutno zohlednit ve vykonávacím řízení) od skutečnosti, že rozhodčí smlouva byla uzavřena neplatně (což je nutno uplatnit toliko žalobou na zrušení rozhodčího nálezu). Stěžovatelem uváděný právní názor obsažený v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28. května 2009 naopak vychází ze situace obecných soudů rozhodujících v nalézacím řízení, jež jsou povinny zkoumat svoji pravomoc, za účelem naplnění základního práva na zákonného soudce. To je ovšem situace naprosto odlišná od nyní posuzovaného případu.

10. Lze tedy uzavřít, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a její námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou toliko polemikou s právním závěrem obecného soudu, jež sama o sobě není způsobilá posunout věd do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru