Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 526/03Usnesení ÚS ze dne 02.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.526.03
Datum podání18.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

229/1991 Sb., § 20 odst.6

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 526/03 ze dne 2. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2098/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2003, výrokům I., II., III. a V. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 18 Co 49/2002, a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 5 C 323/94, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, které se dle jeho názoru opírají o nesprávný výklad ustanovení § 20 odst. 6 zákona o půdě, že oprávněná osoba musí prokázat majetkový vnos do družstva, pokud žádá o jeho náhradu. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že s ohledem na dobu vzniku JZD (rok 1956) a její charakter již nejsou k dispozici dostatečné důkazy o tom, že do něj vnesl spolu s živým inventářem i krmivo a stelivo. Je přesvědčen, že zmíněné ustanovení se vztahuje právě na tyto případy, kdy oprávněná osoba nebude moci odnětí nebo vnesení živého a mrtvého inventáře prokázat. Stěžovatel má za to, že jeho nárok na vydání náhrad je oprávněný. Po založení JZD vnesená zvířata zůstávala fakticky ve stájích jednotlivých družstevníků, kteří se o ně po určitou dobu sami starali, čímž vnesli do družstva i krmivo a stelivo. Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejm. výpovědi svědků N., Š., K.). Pokud by totiž provedené důkazy hodnotily správně, musely by dospět k závěru, že stěžovatel vnesl do družstva krmivo i stelivo v hodnotě vyčíslené znaleckým posudkem. Přihlédnuto mělo být i k tomu, že povinná osoba stěžovateli poskytla před podáním návrhu na zahájení řízení v roce 1993 krmnou pšenici, seno, siláž a slámu, čímž dle názoru stěžovatele jeho nárok na náhradu za krmivo a stelivo uznala. Stěžovatel dále nesouhlasí s výroky o nákladech řízení, kterými odvolací soud rozhodl v jeho neprospěch. K úhradě nákladů spojených s oceněním náhrad znalcem byl zavázán v rozporu s ustanovením § 21a odst. 3 zákona o půdě. Uvádí, že jeho nároky byly posouzeny nespravedlivě v rozporu s citovanými články Listiny téměř za osm let ode dne jejich uplatnění u soudu.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 323/94, na základě něhož ověřil, že několik let trvající soudní řízení o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona o půdě, v jehož rámci soudy prvního a druhého stupně opakovaně rozhodovaly, vyústilo v rozhodnutí okresního soudu, že žalovaný je povinen vydat žalobci 8 velkých dobytčích jednotek k úhradě nároku do výše 145.623,60 Kč (výrok I.). Ve zbytku uplatněného nároku soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že se žalobci nepodařil prokázat vnos krmiva a steliva, za nějž požadoval náhradu v hodnotě 137.870,- Kč. O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 137.255,- Kč, neboť shledal, že jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., nahradit státu náklady řízení ve výši 3.506,- Kč a zaplatit soudní poplatek ve výši 12.020,- Kč s tím, že žalobce je od placení soudního poplatku ze zákona osvobozen, povinnost platit soudní poplatek tedy stíhá žalovaného.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba účastníci řízení odvolání ke Krajskému soudu v Plzni, který v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku II. (výrok I. rozsudku krajského soudu). Ve výrocích o nákladech řízení jej potom změnil v neprospěch stěžovatele tak, že s ohledem na ustanovení § 142 odst. 2 žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), přičemž přihlédl i k tomu, že žalobce v řízení uplatňoval nárok ve zcela nepřiměřené výši. Dále uložil žalobci i žalovanému zaplatit státu na nákladech řízení po 1.753,- Kč (výrok III.) a žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek ve výši 5.828,- Kč (IV.). Zcela úspěšnému žalovanému rovněž přiznal náklady odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které dovolací soud shora citovaným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem, že okolnost odnětí, resp. vnosu živého a mrtvého inventáře musí žalobce prokázat, což se však v daném případě nestalo.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 4. 2004 poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti reprodukuje námitky, které již uplatnil před soudy obou stupňů a následně i v dovolacím řízení a k nimž obecné soudy náležitě přihlédly. Dle jeho názoru z ústavní stížnosti ani neplyne srozumitelný přesvědčivý závěr, v jakém ohledu měla být porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti usiluje o meritorní přezkum rozhodnutí, jimiž byly posouzeny jím uplatněné nároky. Nesouhlasí s výkladem pojmu důkazního břemene zatěžujícího žalobce v řízení o poskytnutí náhrady vneseného živého a mrtvého inventáře, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. V tomto směru Nejvyšší soud zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o samotné dovolací řízení, k žádnému zkrácení práv stěžovatele v něm nedošlo. Přestože dovolání nevymezilo zcela přiléhavě uplatněné dovolací důvody, dovolací soud při hodnocení jeho obsahu nepostupoval formalisticky. Jelikož bylo možné důvodně uvažovat i o uplatnění dovolacího důvodu spočívajícího v neúplnosti skutkových zjištění, dovolací soud v tomto směru přezkoumal výsledky obsáhlého dokazování, přičemž se ztotožnil s úplným a přesvědčivým hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy obou stupňů. V této souvislosti nemohl pominout důsledky plynoucí s ustanovení § 205a o. s. ř. ve vztahu k § 119a o. s. ř., v rozporu s čímž stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně zmiňuje údajné nesprávnosti skutkového zjištění. Dovolací soud v rozsudku rovněž správně poukázal na základní zásadu o břemenu tvrzení a z ní plynoucí povinnost tvrzení a prokázání rozhodujících skutečností, které zatěžuje žalobce ve sporném řízení. Opačný názor nemá oporu ani v namítaném § 20 odst. 5 vládního nařízení č. 20/1992 Sb. (patrně § 20 odst. 5 zákona o půdě před novelami, nyní odst. 6, a § 1 nařízení vlády č. 20/1992 Sb.), které stanoví podpůrná hlediska pro zjištění výše nároků (vnosů), čemuž odpovídá samozřejmý předpoklad, aby byla okolnost vnosu vůbec prokázána. Ústavní stížnost tedy Nejvyšší soud považuje za nepřípustnou, případně neopodstatněnou.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření ze dne 25. 3. 2004 k ústavní stížnosti sdělil, že dle jeho názoru nebyla v řízení před obecnými soudy porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, který v podstatě nesouhlasí s hodnocením důkazů a s právním posouzením věci. Uvedl, že pro postup podle nařízení vlády č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, bylo třeba prokázat, že alespoň některé z věcí představujících zásoby, v daném případě krmivo a stelivo, byly do družstva vneseny, což se žalobci nepodařilo. Krajský soud odkázal na odůvodnění rozsudků obecných soudů a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Okresní soud v Klatovech sdělil, že svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužívá, své stanovisko vyjádřil v napadeném rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.

Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž je Ústavní soud ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudů a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Není proto oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by mohl Ústavní soud zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Samotný fakt určitého hodnocení a výkladu zákona obecným soudem však nezakládá automaticky porušení ústavněprávních principů, neboť právě obecné soudy jsou povolány k výkladu a aplikaci zákonů na konkrétní případy.

V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy řádně aplikovaly příslušná ustanovení zákona o půdě, přičemž vycházely z jeho textu i záměru. Dle jejich názoru musí žalobce okolnost odnětí, resp. vnosu živého a mrtvého inventáře do družstva, prokázat. Tento závěr ve svém rozhodnutí obsáhle a přesvědčivě odůvodnil Nejvyšší soud, když uvedl, že ve věcech náhrady podle § 20 zákona o půdě zákon důkazní břemeno ponechává na žalobci, i když pro zjištění výše nároku stanoví pomocná hlediska. Nařízení vlády č. 20/1992 Sb. odkazující na § 20 odst. 6 zákona o půdě slouží pro případy, kdy je obtížné dokazovat, které věci a v jaké ceně byly osobou povinnou k náhradě převzaty. Prokázána však musí být skutečnost, že věci tohoto druhu převzaty byly. Nárok samozřejmě nepřísluší tomu, komu nebyly odňaty, resp. kdo je nevnesl do družstva. Nejvyšší soud rovněž nevyloučil, že za vnos by v některých případech bylo možno posuzovat i použití vlastního krmiva a steliva družstevníkem ve prospěch družstva, avšak muselo by to být v konkrétním případě relevantním způsobem prokázáno. V rámci volného hodnocení důkazů potom obecné soudy učinily závěr, že vnos krmiva a steliva do družstva prokázán nebyl. V odůvodnění rozsudků náležitě vysvětlily, z jakých důkazů při posuzování stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu vycházely a jakými úvahami byly při jejich hodnocení vedeny. Současně se zabývaly všemi námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti.

Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Proto k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny (a v souvislosti s tím i dalších ústavně zaručených práv a svobod) může dojít obvykle v těch případech, v nichž výklad zákona je skutečně ve zcela extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takovou situaci se však v projednávané věci zjevně nejedná. Krajský soud posuzoval otázku nákladů řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a zákona o půdě. V rozsudku vyložil, o která ustanovení zákona své rozhodnutí opřel, a náležitě vysvětlil, proč v daném případě aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil, byť výše nároku stěžovatele do určité míry závisela na znaleckém posudku. Dostatečně také zdůvodnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolacího. Je ostatně věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby před podáním žaloby k obecnému soudu zvážili všechny okolnosti a možné důsledky žaloby, včetně nákladů, které se žalobou souvisejí. Případný neúspěch ve sporu či povinnost uhradit vzniklé náklady pak nelze považovat za zásah do ústavních práv ze strany obecného soudu, pokud v řízení byla dodržena příslušná zákonná ustanovení.

Ústavní soud se zabýval rovněž konstatováním stěžovatele týkajícím se délky soudního řízení. V této souvislosti je nucen připomenout svoji judikaturu, z níž vyplývá, že napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu (např. sp. zn. III. ÚS 335/97). Jak ostatně Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, obecné soudy nebyly po dobu soudního řízení nečinné a jeho délka do značné míry souvisí se složitostí projednávané věci a zejména s uplatňováním procesních práv účastníků.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že neshledal v projednávané věci porušení principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Právní závěry obecných soudů vyslovené v napadených rozhodnutích jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V pouhé skutečnosti, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a neztotožňuje se s právními závěry obecných soudů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru