Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 524/03Usnesení ÚS ze dne 27.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/ tajemství listovní a j... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.524.03
Datum podání14.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 127, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 524/03 ze dne 27. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. F. P., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2002, č. j. 1 Co 153/2001-248 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2003, č. j. 28 Cdo 2419/2002-267, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel byl neoprávněně veden v registru svazků Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., a následně zamítnuto podané dovolání. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozsudky, jakož i postupem soudů v řízení, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4, 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 10, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem o tom, zda v místech křížení jeho podpisu s textem zkoumané listiny byl dříve strojopis či naopak podpis, a tento důkaz označil jako nadbytečný. Ani dovolací soud uvedené pochybení nenapravil, přestože stěžovatel tuto námitku v dovolání uplatnil. Kromě toho odvolací soud odmítl provést i další zásadní důkazy, a to konfrontací dvou rozdílně vypovídajících svědků a znalcem z oboru jazykové expertizy textu závazku ke spolupráci. Dle názoru stěžovatele byly provedeny všechny důkazy navržené pouze jednou stranou, nikoliv již důkazy navržené druhou stranou. Poukazuje na rozpornost provedených důkazů a zpochybňuje závěry, k nimž na jejich základě obecné soudy dospěly.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 73/93, na základě něhož ověřil, že soudní řízení o ochranu osobnosti zahájené v roce 1993 na návrh stěžovatele vyústilo v napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 28. 5. 1997, č. j. 34 C 73/93-104 tak, že žaloba na určení, že žalobce byl neoprávněně veden v registru svazků Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., se zamítá. Rovněž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, v němž v podstatě namítal neúplnost skutkového zjištění a nesprávné hodnocení důkazů. O tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud rozhodl v záhlaví citovaným zamítavým rozsudkem, neboť nedospěl k závěru, že je dovolání důvodné pro stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o. s. ř.), a neshledal tedy, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 5. 2004 uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za opodstatněnou. Ve věci rozhodoval v návaznosti na předchozí rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 10. 1999, sp. zn. 30 Cdo 2143/98, a z 29. 3. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2277/2000, v nichž byly soudům prvního a druhého stupně vytýkány v těchto zrušujících rozsudcích vady v postupu řízení, které případně mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Výtky stěžovatele obsažené v dovolání v podstatě směřovaly proti hodnocení výsledků dokazování odvolacím soudem, které však odvolací soud provedl způsobem odpovídajícím ustanovení § 132 o. s. ř. Dovolací soud proto neshledal žádný z důvodů dovolání.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření ze dne 3. 5. 2004 zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož se podává, proč jako odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, a z něhož je rovněž zřejmé, že odvolací soud při rozhodování přihlížel k návrhům žalobce na doplnění řízení uváděným v ústavní stížnosti, zabýval se jimi a jejich neprovedení řádně zdůvodnil.

Česká republika - Ministerstvo vnitra ve vyjádření z 27. 4. 2004 navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl. Jak dále uvádí, s výrokem i s odůvodněním napadených rozsudků se ztotožňuje. Stěžovatel u odvolacího soudu neuspěl proto, že se mu nepodařilo prokázat neoprávněnost jeho evidence v materiálech Státní bezpečnosti. Z odůvodnění rozsudků, na něž vedlejší účastník plně odkazuje, jednoznačně vyplývá, že soud druhého stupně provedl veškeré důkazy jak listinné, tak výslechy svědků, z nichž úplně zjistil skutkový stav věci, na jehož základě dospěl i ke správným závěrům. Vedlejší účastník tedy nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý soudní proces a principu rovnosti stran v řízení. Důkazy citované v ústavní stížnosti lze mít za zcela nadbytečné. Jejich případné provedení by nemohlo zvrátit výsledek sporu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž je Ústavní soud ve smyslu článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudů. Není proto oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, to ovšem jen potud, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

Námitky ústavní stížnosti směřují především proti zjišťování skutkového stavu. K tomu Ústavní soud připomíná svoji dosavadní judikaturu, dle níž z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.. Proto obecný soud je povinen, a současně také oprávněn zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 o. s. ř. dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu (viz např. nález ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 127/96). Tento závěr Ústavní soud učinil za současného respektování závěrů vyplývajících z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které má soud povinnost řádně prozkoumat podání, argumenty a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo zhodnotit, zda jsou relevantní pro jeho rozhodnutí (rozsudek ve věci Barbera z r. 1988).

V řízení před obecným soudem musí být tedy dána účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. nález ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 113/02).

V daném případě odvolací soud neprovedl všechny stěžovatelem navrhované důkazy, řízení však doplnil provedením důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, který mu poskytl spolu s dalšími dříve provedenými důkazy dostatečný podklad pro rozhodnutí. V odůvodnění přesvědčivě vyložil, proč a které důkazy neprovedl (srov. str. 5 a 6 napadeného rozsudku vrchního soudu) a jaké závěry vyvodil z důkazů provedených. Dovolací soud potom vycházeje ze své předchozí judikatury neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné, přičemž v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl, z jakých důvodů se stěžovateli nepodařilo zpochybnit závěry odvolacího soudu, a uvedl, jakými úvahami byl při posuzování věci veden a jaká ustanovení právních předpisů byla aplikována.

Ústavní soud má za to, že stěžovateli jako jedné ze dvou stran ve sporu nebylo upřeno právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu. V průběhu řízení před odvolacím soudem měl možnost se osobně či prostřednictvím svého právního zástupce zúčastnit ústního jednání, ve věci vypovídat, vyjádřit se k provedeným důkazům a provedení dalších důkazů navrhnout. Odvolací soud se s navrženými důkazy vypořádal způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení, nelze mu proto vytýkat, že důkazní řízení bylo neúplné nebo že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Obě strany sporu měly ve shodě se zásadou rovnosti vytvořen stejný prostor pro uplatňování svých práv.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá, než uzavřít, že oba soudy postupovaly v souladu se stanovenou právní úpravou a s předloženými tvrzeními se vypořádaly. Svým rozhodnutím nevybočily z mezí ústavnosti. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, postupují-li obecné soudy v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález ve věci vedené pod sp. zn. IV.ÚS 16/93). Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 4, 90 a 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 10, 36 a 37 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru