Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 519/08 #1Nález ÚS ze dne 25.09.2008Respektování závazných soudních rozhodnutí jako atribut právního státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
základní ústavní principy/demokratický práv... více
Věcný rejstříkkupní smlouva
žaloba/na určení
pozemek
Dobrá víra
akt/nicotný (paakt)
správní rozhodnutí
neplatnost
Katastr nemovitostí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 157/50 SbNU 399
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.519.08.1
Datum vyhlášení17.10.2008
Datum podání26.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 39, § 872 odst.1, § 490 odst.2, § 489, § 199 odst.1, § 119 odst.1

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pro fungování právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je nezbytné, aby soudní rozhodnutí byla respektována a jejich výroky se promítaly do reálného stavu věcí. Vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu, k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listiny). Nerespektování soudního rozhodnutí, které bylo výsledkem podrobného dokazování a je pravomocné, vykazuje znaky libovůle a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelek R. W. a J. Z. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 25. září 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 440/2004 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 3. 2004 č. j. 4 C 1208/91-194, pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelky se jako procesní nástupkyně zemřelé matky domáhaly přezkumu neplatnosti rozhodnutí soudů ve věci zamítnutí určovací žaloby na neplatnost titulu osobního užívání pozemku vedlejšího účastníka.

V předcházejícím řízení ve věci se matka stěžovatelek v roce 1990 obrátila na obecné soudy s žalobou napadající platnost kupní smlouvy, kterou podepsala v roce 1987 s vedlejším účastníkem. K podpisu byla donucena otcem vedlejšího účastníka, který byl předsedou MNV a chtěl pozemek na stavbu pro svého syna, přičemž stavební povolení bylo vydáno ještě předtím, než byl pozemek prodán. Soud žalobě vyhověl a konstatoval absolutní neplatnost kupní smlouvy a navazujících právních úkonů podle § 490 odst. 2 (v tehdy platném znění) a § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Tehdejší orgán geodézie odmítl na základě tohoto rozhodnutí zapsat vlastnické právo a požadoval doložení zániku práva osobního užívání pozemku vedlejším účastníkem. Za daných okolností byla matka stěžovatelek nucena podat určovací žalobu. Obecné soudy „z opatrnosti“ provedly nové dokazování a poté přijaly nové rozhodnutí, které popíralo dřívější pravomocný rozsudek, aniž by se s touto skutečností vyrovnaly. Nejvyšší soud v dovolání konstatoval, že věc měla být řešena podle restitučních předpisů, jejichž smysl a účel nemá být obcházen cestou určovacích žalob.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že pro fungování právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je nezbytné, aby soudní rozhodnutí byla respektována a aby se jejich výroky promítaly do reálného stavu věcí. Nerespektování dřívějšího rozhodnutí, které bylo výsledkem podrobného dokazování, a které bylo i soudem samotným a všemi účastníky považováno za pravomocné, vykazuje znaky libovůle, ba svévole (nález I. ÚS 647/02). Stěžovatelky, resp. jejich matka byla objektem podobného postupu. Z ústavních hledisek nelze akceptovat svévoli žádného orgánu veřejné moci, a tedy ani svévoli orgánu vedoucího katastr nemovitostí.

Pokud bylo v řízení poukazováno na stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, podle kterého určovací žaloba obcházela restituční předpisy, stanovisko na věc nedopadá. Již jen proto, že matka stěžovatelek se určovacího výroku domohla před vydáním relevantních restitučních předpisů. Stěžovatelky legitimně očekávaly naplnění předchozího soudního rozhodnutí.

Vlastnické právo matky stěžovatelek plynulo z pravomocného rozsudku vydaného soudem dne 15. 11. 1990. Dne 8. 2. 1991 nabyla účinnosti Listina základních práv a svobod, která ve svém čl. 11 odst. 1 zaručila ochranu vlastnického práva. Za této situace nemohlo vedlejšímu účastníkovi svědčit právo osobního užívání předmětného pozemku a nemohlo k 1. 1. 1992 transformovat v právo vlastnické (§ 872 odst. 1 občanského zákoníku), neboť vlastnicí byla od prosince 1990 matka stěžovatelek. Je nepřijatelné, aby užívací vztahy (od vlastnického práva logicky odvozené) byly ve svém důsledku chráněny silněji a účinněji než zdrojové právo vlastnické.

V obou řízeních před obecnými soudy bylo prokázáno, že vedlejší účastník získal předmětný pozemek za prokázané ingerence svého otce, vlivného vedoucího funkcionáře MNV, který vypověděl, že celá transakce obcházela zákon. Otec stěžovatelek??? měl takové mocenské postavení, že mohl dosáhnout (a dosáhl) převodu vyhlédnutého pozemku z individuálního vlastnictví do socialistického společenského vlastnictví (§ 119 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění) s cílem zajistit jeho následné přidělení svému synovi.

Tvrzení otce vedlejšího účastníka, že předmětný pozemek byl "normálně koupen", je možno nejvýše chápat jen jako doložení faktu, že takové postupy byly "normální" v dané době. Normy právního státu však neumožňují takové postupy aprobovat. Kdyby Ústavní soud ČR poskytl ochranu takto tvrzenému nároku, pokračoval by v legalizaci protiprávního stavu, což by bylo v rozporu se základními principy soudního rozhodování.

Z výše uvedených závěrů plyne, že obecné soudy ústavně nepřípustným výkladovým a aplikačním postupem porušily čl. 4 Ústavy a čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 519/08 ze dne 25. 9. 2008

N 157/50 SbNU 399

Respektování závazných soudních rozhodnutí jako atribut právního státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 25. září 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08 ve věci ústavní stížnosti R. W. a J. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 440/2004 a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 3. 2004 č. j. 4 C 1208/91-194 vydaným ve věci určovací žaloby, kterou se matka stěžovatelek domáhala určení neplatnosti rozhodnutí bývalého okresního národního výboru o přidělení pozemku M. S. a dohody o zřízení jeho práva osobního užívání pozemku, za účasti výše uvedených obecných soudů a vedlejší účasti M. S.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 16 Co 440/2004 a rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 3. 2004 č. j. 4 C 1208/91-194 bylo porušeno základní právo stěžovatelek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelky se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a řádnou ústavní stížností domáhaly zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci určovací žaloby podané jejich matkou a tvrdily, že jejich vydáním byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy. Porušeny měly být též čl. 90 a 96 Ústavy, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a "čl. 7" (sic - pozn. red.) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a konečně porušen měl být i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že jejich matka se na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 1990 sp. zn. 6 C 170/90 stala vlastnicí pozemku parcelní číslo 231/3 v katastrálním území Blučina ("předmětný pozemek"). Byl tak obnoven stav přede dnem 22. 12. 1987, kdy byla matka stěžovatelek nucena předmětný pozemek prodat Československému státu - MNV Blučina. Katastrální úřad odmítl vyznačit vlastnické právo, dokud neobdrží doklad o neexistenci práva osobního užívání pozemku M. S. (vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti). Proto musela matka stěžovatelek podat žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV Brno-venkov ze dne 9. 1. 1989 č. j. Fin. 5-2/89/OÚP o přidělení předmětného pozemku, jakož i dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 13. 2. 1989 registrované Státním notářstvím Brno-venkov dne 28. 4. 1989 pod č. j. R II 775/89 (tituly osobního užívání pozemku vedlejším účastníkem). Z tohoto řízení vzešla projednávaná ústavní stížnost, neboť obecné soudy žalobě nevyhověly. Během dlouhého řízení se stěžovatelky staly procesními nástupkyněmi zemřelé matky.

3. Dle stěžovatelek považovala matka podání určovací žaloby za formalitu, neboť disponovala pravomocným rozsudkem, který státu nařizoval vyklizení a vydání předmětného pozemku. Vlastnické právo vedlejšího účastníka bylo zapsáno do katastru nemovitostí jen v důsledku řady administrativních aktů, změn právních předpisů, mnohdy neodůvodněných požadavků i nepochopitelné aktivity některých orgánů a díky nezájmu o nároky stěžovatelek.

4. Podle ústavní stížnosti obecné soudy žalobě shodně nevyhověly, ale pokaždé na základě jiného názoru. Soud prvního stupně znova vedl dokazování ohledně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1987. Přitom absolutní neplatnost smlouvy, jakož i neplatnost na ni navazujících právních úkonů byly konstatovány Okresním soudem Brno-venkov (sp. zn. 6 C 399/91) a Krajským soudem v Brně (sp. zn. 12 Co 360/91). Stěžovatelky důrazně nesouhlasily s názorem, že na požadovaném určovacím výroku nemají naléhavý právní zájem. Již samotný duplicitní zápis takový zájem zakládá a stěžovatelky poukázaly i na další skutečnosti dokládající naléhavost. Stěžovatelky se nemohly ztotožnit ani z názorem Nejvyššího soudu o nutnosti aplikovat předpisy restituční povahy, neboť judikatura, na niž soud poukazuje, se na specifický případ stěžovatelek nevztahuje.

5. Ve stěžovatelkách zůstal pouze rozpačitý pocit z toho, že ani jeden z obecných soudů se nezabýval jejich námitkami v důsledku nechuti řešit právně složitý případ a soudy volily ten nejjednodušší způsob, jak věc ukončit. Stěžovatelky legitimně očekávaly, že soudy bez zbytečných průtahů poskytnou ochranu jejich právům a že bude zapsáno jejich výlučné vlastnické právo. Právní názory obecných soudů se v průběhu vleklého sporu vyvíjely. Soudy zastávaly protikladná stanoviska (tu odkazovaly na judikaturu, tu konstatovaly, že judikaturou nejsou vázány). Závěrem stížnosti stěžovatelky označily rozhodnutí obecných soudů za nespravedlivá a vyslovily naději, že se po sporu, v němž 17 let žádají spravedlivý proces a soudní ochranu, dožijí objektivního soudního rozhodnutí.

II.

6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského konstatoval, že Nejvyšší soud již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zaujal právní názor, že výrok rozsudku ukládající vydání věci podle předpisu restituční povahy je postačujícím podkladem např. i pro záznam do katastru nemovitostí. Za věc restituční předseda senátu označil rozsudek sp. zn. 6 C 170/90. Další určovací výrok zde neměl místo a nebyl tedy naléhavý právní zájem na takovém určení práva, a proto ústavní stížnost nepovažuje za opodstatněnou. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Vladimíra Pospíšilová ve svém vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Okresní soud Brno-venkov prostřednictvím předsedkyně JUDr. Patricie Fenykové sdělil, že využívá práva se k ústavní stížnosti nevyjádřit.

7. Svého práva vedlejší účasti využil i M. S. ml., který prostřednictvím právního zástupce sdělil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Skutkové i právní závěry obecných soudů přijaté po důkladném a časově náročném řízení jsou správné. Neúspěch stěžovatelek není důsledkem porušení jejich základních práv a svobod, nýbrž je důsledkem jejich postupu a pochybení jejich právních zástupců, zejména však skutečnosti, že platná právní úprava svědčí vedlejšímu účastníkovi. Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21 byl vydán v řízení, v němž M. S. (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) nemohl řádně uplatnit svá práva. Žaloba směřovala vůči státu - MNV v Blučině, který však ve věci nebyl pasivně legitimován, neboť pozemek užíval vedlejší účastník. Obec Blučina zastupoval tehdejší starosta, který nebyl o věci informován a ani ji neprojednal v radě, a sám navrhl, v souladu s dobovým sklonem k předčasným, především politickým závěrům, aby soud žalobě vyhověl, a vzdal se práva odvolání, čímž znemožnil provedení zásadních důkazů - "v podstatě nebyly provedeny důkazy žádné". Ve všech dalších řízeních, jichž se účastnit mohl, byl vedlejší účastník úspěšný. Prvotní rozsudek označoval větší výměru pozemku, než matka stěžovatelek kdy měla. Otec vedlejšího účastníka matce stěžovatelek za předmětný pozemek zaplatil 10 000 Kčs, což právní zástupce matky stěžovatelek nesmyslně označil za úplatek a další důkaz donucení k prodeji. Z hlediska právní jistoty a důvěry občana v rozhodnutí státních orgánů považuje vedlejší účastník za důležitou skutečnost, že na pozemku stojí část řádně zkolaudovaného rodinného domu, který byl na základě řádného stavebního povolení postaven manžely S. (po rozvodu manželství zde bydlí s dítětem paní S.). Jakékoli jiné než odmítavé rozhodnutí Ústavního soudu by proto podle vedlejšího účastníka znamenalo neřešitelné komplikace, další mnohaleté soudní spory a pokračování právní nejistoty obou stran.

III.

8. Ústavní soud požádal Okresní soud Brno-venkov o zaslání spisů sp. zn. 6 C 170/90 a sp. zn. 4 C 1208/91, z nichž zjistil tyto skutečnosti:

a) Okresní soud Brno-venkov po ústním jednání rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21, že Československý stát - MNV v Blučině je povinen matce stěžovatelek vydat a vyklidit část pozemku parcelní č. 231/3 o výměře 648 m2 v katastrálním území Blučina a vyklizenou ji matce stěžovatelek předat do patnácti dní od právní moci rozsudku. Podle vyznačené doložky nabyl rozsudek právní moc dne 14. 12. 1990. Rozsudek konstatuje, že předmětný pozemek byl přidělen do osobního užívání vedlejšímu účastníkovi, což soud zjistil ze svědecké výpovědi otce vedlejšího účastníka, jenž byl v době přidělení předsedou MNV a sice: "popíral že by nepřípustně působil na vůli navrhovatelky, avšak doznal, že jiným způsobem než prodejem státu a přidělením do osobního užívání nemohl předmětnou část pozemku získat, protože tehdy byla taková praxe ohledně nezastavěných stavebních pozemků a že navrhovatelce vyplatil odstupné 10 000 Kčs.". Proto soud konstatoval, že otec vedlejšího účastníka jakožto předseda MNV obcházel zákon, konkrétně ustanovení § 490 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění, aby získal pozemek pro syna, který by postupem podle práva nemohl pozemek získat. Soud též nalezl neshodu mezi projevem vůle a skutečnou vůlí navrhovatelky, kdy vzhledem k jejímu stáří a mentálním schopnostem nebylo obtížné dosáhnout, aby projev vůle učinila žádoucím způsobem. Podle soudu bylo na vůli navrhovatelky ze strany otce vedlejšího účastníka působeno nepřípustným způsobem (zejm. výhružkami vyvlastněním a úplatou). Soud tedy nalezl hned několik vedle sebe stojících důvodů neplatnosti (§ 37 občanského zákoníku) kupní smlouvy ze dne 22. 12. 1987, kterou matka stěžovatelek prodala předmětný pozemek Čsl. státu - MNV v Blučině.

b) Soud rovněž konstatoval, že následné přidělení pozemku vedlejšímu účastníkovi (rozhodnutím ONV Brno-venkov ze dne 9. 1. 1989 č. j. Fin. 5-2/89 OUP a dohodou ze dne 13. 2. 1989; zaslána na č. l. 27) jsou bez právního významu, neboť jimi byl domněle přidělován pozemek ve státním vlastnictví, který však pro neplatnost kupní smlouvy zůstal v individuálním vlastnictví matky stěžovatelek (§ 489 občanského zákoníku v tehdy platném znění), pročež podle § 39 a § 199 odst. 1 obč. zák. nemohlo vedlejšímu účastníkovi platně vzniknout právo osobního užívání.

c) Z protokolu o ústním jednání konaném u Okresního soudu Brno-venkov dne 11. 9. 1990 (č. j. 6 C 170/1990-14) plyne, že toho dne vypověděl otec vedlejšího účastníka, že při přesvědčování matky stěžovatelek (aby uzavřela předmětnou kupní smlouvu) nejednal jako funkcionář národního výboru, ale jako občan, který chce získat parcelu pro syna, a uvedl, že ničím jiným než odstupným na vůli matky stěžovatelek nepůsobil. Na otázku, proč pozemek nekoupil přímo od matky stěžovatelek odpověděl, že taková byla praxe, kterou si odkazem na zákon (§ 490 občanského zákoníku v tehdy platném znění) vynutil úřad schvalující převody pozemků.

d) Z protokolu o ústním jednání konaném dne 15. 11. 1990 (č. j. 6 C 170/90-19) Ústavní soud zjistil, že matka stěžovatelek při své výpovědi připustila, že jí otec vedlejšího účastníka slíbil nějaké peníze a že nějaké peníze dostala, opakovaně ale odmítla, že by podepsala kupní smlouvu. Žalobu podala matka stěžovatelek dne 25. 4. 1990. Podle potvrzené doručenky (č. j. 6 C 170/1990-22) byl citovaný rozsudek doručen dne 6. 12. 1990 právnímu zástupci matky stěžovatelek a dne 3. 12. 1990 byl doručen odpůrci - tehdejšímu Čsl. státu. Tolik citace souvisejícího spisu sp. zn. 6 C 170/1990.

e) Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 4 C 1208/91 Ústavní soud zjistil, že dne 18. 12. 1991 podala matka stěžovatelek žalobu (č. l. 1), jíž se domáhala určení neplatnosti rozhodnutí ONV Brno-venkov ze dne 9. 1. 1989 č. j. Fin. 5-2/89 OÚP o přidělení předmětného pozemku do osobního užívání vedlejšímu účastníkovi (zasl. na č. l. 27) a určení neplatnosti dohody ze dne 13. 2. 1989 o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku vedlejším účastníkem. Důvodem tohoto postupu byla podle žaloby skutečnost, že tehdejší Státní geodézie v Židlochovicích odmítla provést změnu v zápisu vlastnického práva z Čsl. státu na matku stěžovatelek, byť tato předložila pravomocný rozsudek [viz výše bod 8a)]. Geodézie odepřela zápis a požadovala předložení dokladu o neexistenci práva osobního užívání vedlejším účastníkem. Touto skutečností stěžovatelka osvědčovala naléhavý právní zájem na vydání určovacího výroku. Stěžovatelka doložila (odkaz na č. l. 2), proč geodézie zápis odmítá.

f) Důvody neplatnosti kupní smlouvy znovu zopakovaly stěžovatelky i v podání ze dne 2. 10. 1997 (č. l. 75) a poukázaly na pravomocná rozhodnutí o neplatnosti kupní smlouvy. Ze spisu plyne, že tehdy stále ještě nebyl vydán žádný, byť nepravomocný výrok soudu ve věci samé. Vedlejší účastník oponoval (č. l. 79 a 92), že dřívějšími rozsudky není soud v řízení o neplatnosti dohody a přidělení sporného pozemku do osobního užívání vázán.

g) Z protokolu o ústním jednání před Okresním soudem Brno-venkov ze dne 12. 11. 1997 (č. j. 4 C 1208/91-83 verte až 84) Ústavní soud zjistil, že otec vedlejšího účastníka vypověděl, že v letech 1976-1989 vykonával funkci předsedy MNV v Blučině a že koupi předmětného pozemku vyřizoval za syna, který jako řidič musel jezdit mimo bydliště. Předsedovi MNV doporučil pozemek jako vhodný ke stavění předseda stavební komise téhož MNV. Praxe státního výkupu a následného přidělení do osobního užívání byla tehdy běžná. Svědek uvedl, že matka stěžovatelek smlouvu v klidu podepsala a on na ni nepřípustně nepůsobil. Nehrálo žádnou roli, že byl předsedou MNV. Po roce 1989 nebyl k vrácení pozemku důvod, neboť byl "normálně koupen" od státu. Svědek vypověděl. že zpochybnění prodeje, žádost o vrácení pozemku a vzdání se práva odvolání ze strany MNV v předešlém sporu (bod 7), o němž syna informoval, chápe jako pomstu. Svědek vypověděl, že vedlejší účastník v roce 1990 obdržel usnesení soudu o zákazu stavět na předmětném pozemku (č. l. 127), ale z důvodu své bytové nouze je porušil.

h) Dle stejného protokolu (viz výše) jiný svědek, který byl v předmětné době tajemníkem MNV, odpověděl na otázku: "jak je možné, že kupní smlouva byla uzavřena v prosinci 1987 a v únoru 1987 komise výstavby žalovanému sdělila, že mu přiděluje sporný pozemek", že je to možné, ale že nejde o přidělení pozemku stavebníkovi. Že běžná praxe byla, že komise stavebníkovi pozemek doporučila. Tento svědek měl být s otcem vedlejšího účastníka (zastupujícím vykupující MNV) jedinou další osobou přítomnou podpisu smlouvy s matkou stěžovatelek.

i) Dle protokolu o ústním jednání před Okresním soudem Brno-venkov ze dne 15. 12. 1997 (č. j. 4 C 1208/91-93 až 96) dva svědci vypověděli o nátlaku na matku stěžovatelek a vyhrožování, jimž však nebyli přítomni, a vypověděli i o obecném strachu z otce vedlejšího účastníka. Ten mimo funkci předsedy MNV Blučina byl i vedoucím kádrového úseku JZD Blučina a předsedou tamější ZO KSČ. Jiná svědkyně, která též nebyla jednání přítomna, nátlak popřela.

j) Z č. l. 102 verte plyne, že byl proveden k důkazu přípis ze dne 18. 12. 1990, jímž byl vedlejšímu účastníkovi zaslán pravomocný rozsudek o neplatnosti prvotní kupní smlouvy.

k) Z č. l. 96 plyne, že soudem byl proveden k důkazu spis sp. zn. 6 C 399/91. V tomto řízení Okresní soud Brno-venkov (9. 7. 1991 č. j. 6 C 399/91-25) a posléze i Krajský soud v Brně (30. 9. 1991 č. j. 12 Co 360/91-47) přikázal vedlejšímu účastníkovi předběžným opatřením zdržet se stavebních prací na sporném pozemku (viz přílohy ústavní stížnosti) .

l) Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 2. 1998 č. j. 4 C 1208/91-104 byla žaloba stěžovatelek na určení neplatnosti přidělení pozemku a dohody o osobnímu užívání zamítnuta. (Stěžovatelky se v mezidobí staly procesními nástupkyněmi své zemřelé matky.) Soud označil (č. l. 106 verte) za hlavní důvod zamítnutí žaloby skutečnost, že nebylo zrušeno rozhodnutí ONV o přidělení předmětného pozemku do osobního užívání vedlejšímu účastníkovi, který se na základě § 872 odst. 1 občanského zákoníku stal od 1. 1. 1992 Sb. vlastníkem předmětného pozemku, kdy rozsudek sp. zn. 6 C 170/90 nebyl pro soud relevantní, neboť prý určení vlastnictví k předmětnému pozemku nebylo předmětem řízení a ani obsahem výroku, kdy: "otázka vlastnictví pozemku byla řešena pouze jako otázka předběžná". Dokazování ohledně okolností převodu pozemku od matky stěžovatelek do vlastnictví státu prý soud v řízení sp. zn. 4 C 1208/91 (z něhož vzešla ústavní stížnost) prováděl "jen z opatrnosti".

m) Rozsudek napadly stěžovatelky dne 4. 5. 1998 odvoláním (č. l. 115, 124), jež bylo odvolacímu soudu předloženo dne 3. 6. 1998 (č. l. 119), ale ten je poprvé projednal dne 30. 8. 2001 (č. l. 131).

n) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 38 Co 309/98 (č. l. 134) odvolání stěžovatelek nevyhověl a zamítavý výrok okresního soudu potvrdil (právní zástupkyni stěžovatelek byl rozsudek doručen dne 4. 12. 2001). Stěžovatelky totiž podle soudu neměly naléhavý právní zájem na požadovaném určení (č. l. 136 verte), neboť chyběl preventivní účel žaloby. Správné mělo být i zamítnutí žaloby v části požadující určení, že matka stěžovatelek je ke dni 8. 11. 1996 výlučnou vlastnicí předmětného pozemku, neboť po její smrti lze pouze rozhodnout, že vlastnicí byla. Navíc neplatnost původní kupní smlouvy nemůže nic změnit na rozhodnutí ONV Brno-venkov ze dne 9. 1. 1989 o přidělení pozemku do osobního užívání, neboť jde o rozhodnutí správní a vedlejší účastník na jeho základě nabyl práva v dobré víře, kterážto nebyla v provedeném řízení žádným důkazem zpochybněna. [Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta jako předčasná (viz usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 49/02 - ve SbNU neuveřejněno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).]

o) Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelky dne 21. 12. 2001 dovolání, jemuž částečně vyhověl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2003 č. j. 22 Cdo1508/2002-154, kdy konstatoval, že stěžovatelky měly být poučeny ohledně nesprávné podoby žádání [čas slovesa být - bod 8n)].

p) Rozsudkem ze dne 10. 3. 2004 č. j. 4 C 1208/91-194 Okresní soud Brno-venkov zamítl žalobu stěžovatelek i ohledně zbývajícího výroku, kdy mj. odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 103/96 ze dne 28. 5. 1997 (N 64/8 SbNU 133) aplikoval na přidělovací rozhodnutí ONV presumpci správnosti správního aktu s tím, že vedlejší účastník byl v dobré víře. Odvolání stěžovatelek proti tomuto rozsudku nebylo vyhověno - viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006 č. j. 16 Co 440/2004-209.

q) Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 Cdo 3545/2007-237 dovolání stěžovatelek odmítl a konstatoval, že podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jakož i podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (viz níže) nebylo možno obcházet smysl a účel restitučních předpisů cestou určovacích žalob, byť by byla nemovitost převzata státem bez právního důvodu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

r) Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že z přípisu Ministerstva spravedlnosti ze dne 2. 11. 2007 plyne, že jedné ze stěžovatelek bylo ke kompenzaci průtahů v řízení vyplaceno 57 000 Kč

9. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

IV.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Pro fungování právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je nezbytné, aby soudní rozhodnutí byla respektována a aby se jejich výroky promítaly do reálného stavu věcí. Jen tak může být naplněn čl. 4 Ústavy, který staví základní práva a svobody pod ochranu soudní moci, a jen tak je možno garantovat, že základní práva a svobody zakotvené mj. v Listině základních práv a svobod nebudou jen "papírovým právem" či prázdnými deklaracemi bez hmatatelného významu.

11. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že nerespektování pravomocného rozsudku je porušením Listiny. Jak bylo uvedeno v nálezu ze dne 27. 8. 2004 vydaného ve věci sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245): "Vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. ... Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy ... Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí ... Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu." - v elektronické podobě publikováno v oficiální databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS dostupné na http://nalus.usoud.cz.

12. Ústavní soud se jasně vyjádřil též k povinnosti obecných soudů respektovat legitimní očekávání účastníků, že soudní řízení musí v případě úspěchu vést k reálné vykonatelnosti rozhodnutí. "Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí ... Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody, jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].

13. Ke specifické otázce vztahu restitučních zákonů a určovacích žalob se vyslovilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 takto: "I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Z výše citovaného vyplývá přesně vymezený aplikační záběr stanoviska: zřetelně je vyjádřeno období, jehož se stanovisko dotýká, stanovisko se vztahuje k obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství a konstatuje nenaplnění naléhavosti právního zájmu u určovací žaloby při absenci legitimního očekávání.

V.

14. Výše uvedená východiska nutno aplikovat i na projednávanou věc. Matka stěžovatelek se v dubnu 1990 obrátila na obecné soudy s žalobou napadající kupní smlouvu, kterou údajně podepsala v prosinci 1987. Soud žalobě vyhověl, smlouvu prohlásil za neplatnou a rozsudkem, který nabyl právní moci dne 14. 12. 1990, nařídil i vyklizení a předání pozemku. Vydání rozsudku předcházelo řízení, v rámci něhož vypovídal otec vedlejšího účastníka, který hrál v celé věci stěžejní roli a jednal ve prospěch vedlejšího účastníka. Správní orgán mající povinnost zapsat vlastnické právo odmítl zápis provést a požadoval doložení zániku práva osobního užívání předmětného pozemku, ačkoli pravomocný rozsudek konstatoval, že titul osobního užívání zanikl, a ačkoli právo osobního užívání je odvozeno od práva vlastnického.

15. Ústavní soud již posuzoval situaci, kdy aplikační přístup obecných soudů nastolil situaci nedostatku ochrany před svévolí orgánu veřejné moci spravujícího katastr nemovitostí, jemuž zákonodárce přiřkl zásadní význam pro faktickou existenci vlastnického práva (§ 133 odst. 2 občanského zákoníku). Tuto praxi označil Ústavní soud za ústavně nepřijatelnou (výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 525/02). V nyní projednávané věci byla matka stěžovatelek nucena podat další určovací žalobu, protože orgán zapisující vlastnická práva k nemovitostem ignoroval pravomocný rozsudek, v němž bylo výslovně konstatováno, že zanikly tituly práva osobního užívání [viz výše bod 8b)], a požadoval předložení dalšího dokladu.

16. Z ústavních hledisek nelze akceptovat svévoli žádného orgánu veřejné moci, a tedy ani svévoli orgánu vedoucího katastr nemovitostí. Nejvyšší soud poukázal na právní názor vyjádřený ve stanovisku č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož měl být pravomocný rozsudek ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21 dostatečným podkladem "i pro záznam" do katastru nemovitostí. Zůstalo utajeno, na základě jakého postupu matky stěžovatelek mohlo být v roce 1991 dosaženo promítnutí pravomocného rozsudku do katastru nemovitostí (vkladem či záznamem). Nelze přijmout argument vedlejšího účastníka, že stěžovatelky (resp. jejich matka) jsou oběťmi vlastního vadného procesního postupu. Orgán veřejné moci nerespektoval, že dne 8. 2. 1991 nabyl účinnosti ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky, ve znění pozdějších předpisů, který ve svém čl. 11 garantoval vlastnické právo matky stěžovatelek, a nabádal je k postupu, který Nejvyšší soud označil v důsledku za nepotřebný.

17. Stěžovatelkám nezbylo než řídit se požadavky geodézie, a proto podaly určovací žalobu, která (překvapivě) neuspěla. Matka stěžovatelek legitimně očekávala, že splní-li požadavek orgánu veřejné moci, bude zapsána jako výlučná vlastnice předmětného pozemku. Obecné soudy posoudily totožnou věc odlišně. Prostředkem k takovému postupu bylo provedení nového dokazování. Obecné soudy totiž "z opatrnosti" znovu prověřovaly platnost pravomocným rozsudkem (č. j. 6 C 170/90-21) zneplatněné smlouvy a neohlížely se ani na platný vyklizovací výrok. Argumenty vedlejšího účastníka, že ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 170/90 nebylo vedeno řádné (resp. žádné - srov. výše bod 7) dokazování, jsou v rozporu jak s obsahem spisu sp. zn. 6 C 170/90, tak s obsahem rozsudku ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že: "zjevně účelový přístup, jímž patrně měla být otevřena cesta k nerespektování dřívějšího rozhodnutí, které bylo výsledkem podrobného dokazování a které bylo i soudem samotným a všemi účastníky považováno za pravomocné, vykazuje znaky libovůle, ba svévole." (výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Stěžovatelky, resp. jejich matka byla objektem podobného postupu.

18. Obecné soudy se znovu zabývaly relevancí přídělového rozhodnutí a dohody o osobním užívání a nejenže provedly nové dokazování, ale poté přijaly rozhodnutí, která popírala pravomocný rozsudek vydaný po provedení řádného řízení. S prvotním rozsudkem se obecné soudy nevypořádaly. Okresní soud pouze poznamenal [srov. výše bod 8l)], že otázka vlastnictví byla řešena "jen" jako předběžná. Takový přístup nemůže Ústavní soud tolerovat (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 1 a 4 Ústavy). Obecné soudy v důsledku postavily výše správní rozhodnutí vydané politicky ovlivňovaným orgánem [čl. 4 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon Národního shromáždění č. 100/1960 Sb.) a § 1 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech] státu nerespektujícího základní práva nad pravomocný rozsudek vydaný nezávislým soudem v demokratických a ústavních poměrech.

19. Dalším důvodem zamítnutí žaloby bylo upření naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Vedlejší účastník i Nejvyšší soud poukázali na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (viz výše bod 13), avšak stanovisko na věc nedopadá. Již jen proto, že matka stěžovatelek se určovacího výroku domohla před vydáním relevantních restitučních předpisů. Stěžovatelky legitimně očekávaly naplnění předchozího soudního rozhodnutí. Výklad upírající stěžovatelkám právní zájem na vydání určujícího výroku postrádá atributy rozumnosti a nelze jej akceptovat. Určovací žaloba neobcházela restituční předpisy, nýbrž se snažila o reálné naplnění pravomocného rozsudku, jehož vydání dosáhla matka stěžovatelek autonomně a bez ohledu na restituční zákony. Závěr obecných soudů, že stěžovatelky nemohou mít naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby je v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky, který staví základní práva a svobody pod ochranu soudní moci.

20. Na rozhodnutí ONV Brno-venkov (ze dne 9. 1. 1989 č. j. Fin. 5-2/89/OÚP o přidělení pozemku do osobního užívání vedlejšímu účastníkovi) nelze aplikovat presumpci správnosti správního aktu. Vedlejším účastníkem citovaný právní názor vyslovil Ústavní soud [srov. nález sp. zn. II. ÚS 103/96 ze dne 28. 5. 1997 (N 64/8 SbNU 133)] v procesní situaci odlišné od situace stěžovatelek a jejich matky (srov.: "Ústavní soud při této příležitosti považuje za vhodné objasnit případnou konkurenci dvou vlastnických práv, a to vlastnického práva původních vlastníků a vlastnického práva vzniklého transformací z předchozího osobního užívání pozemku. ... Dobrá víra fyzických osob nebyla ničím zpochybněna"). Vedlejší účastník se stěží může úspěšně domáhat aplikace presumpce správnosti v situaci, kdy přidělení pozemku bylo dokončením transakce, jejímž účelem bylo obcházení zákona. O přidělení bylo fakticky rozhodnuto před tím, než začalo být jednáno s vlastnicí [viz výše bod 8h)]. Presumpce správnosti se netýká aktů nicotných (srov. in NALUS usnesení sp. zn. II. ÚS 770/02 ze dne 5. 5. 2004; U 28/33 SbNU 495). Jedním z důvodů nicotnosti je legalizace protiprávního jednání či stavu (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 358/01 ze dne 1. 4. 2003 či usnesení sp. zn. II. ÚS 399/06 ze dne 17. 7. 2006 - ve SbNU neuveřejněna, dostupná na http://nalus.usoud.cz; k důvodům nicotnosti srov. na www.nssoud.cz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 6 A 76/2001-96, in Sb. rozh. NSS č. 793/2006).

21. V obou řízeních před obecnými soudy (sp. zn. 6 C 170/90 a sp. zn. 4 C 1208/91) bylo prokázáno, že vedlejší účastník získal předmětný pozemek za prokázané ingerence svého otce, vlivného vedoucího funkcionáře MNV, který vypověděl, že celá transakce obcházela zákon. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení vedlejšího účastníka, že jeho otec za pozemek zaplatil další úhradu. Otec vedlejšího účastníka měl takové mocenské postavení, že mohl dosáhnout (a dosáhl) převodu vyhlédnutého pozemku z individuálního vlastnictví do socialistického společenského vlastnictví (§ 119 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění) s cílem zajistit jeho následné přidělení svému synovi. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětné rozhodnutí ONV bylo překonáno pravomocným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21, což jasně plyne z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ústavnímu soudu není zřejmé, proč tentýž obecný soud, byť v jiném řízení, poukazoval na nezrušení tohoto správního rozhodnutí [srov. výše bod 8l)].

22. U tak vleklého sporu sahajícího poměrně daleko do minulosti si musel Ústavní soud přirozeně položit otázku, zda by vyhovění žalobě podané matkou stěžovatelek nepředstavovalo nepřípustný zásah do právní jistoty vedlejšího účastníka, avšak dospěl k závěru že nikoli. Vedlejší účastník netvrdil, že nevěděl o existenci pravomocného rozsudku nařizujícího vyklizení nemovitosti a zneplatňujícího právní úkon, na základě něhož se předmětný pozemek dostal za přispění otce vedlejšího účastníka z vlastnictví matky stěžovatelek do osobního užívání vedlejšího účastníka [viz výše bod 8g)]. Vedlejší účastník "z důvodu bytové nouze" ignoroval pravomocná rozhodnutí bránící mu v nakládání s pozemkem [viz výše bod 8g)]; šlo o předběžné opatření vydané Okresním soudem Brno-venkov dne 9. 7. 1991 ve věci sp. zn. 6 C 399/91, které stvrdil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 1991 č. j. 12 Co 360/91-47). Rozhodnutí o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí byla vydána bez ohledu na pravomocným rozsudkem stvrzené vlastnické právo matky stěžovatelek. Závěr obecných soudů, že dobrá víra vedlejšího účastníka nebyla zpochybněna, je v extrémním rozporu s obsahem soudních spisů vedených v obou věcech. Pokud vedlejší účastník nyní žádal ochranu právní jistoty, nečinil tak v postavení osoby, která by byla v dobré víře. A vedlejší účastník ani nemá postavení osoby, která by si nebyla vědoma rizik, která plynou z faktu, že užívá a nakládá s předmětným pozemkem jakoby v postavení vlastníka. Námitky ochrany právní jistoty nebyly relevantní a Ústavní soud k nim nepřihlédl.

23. Tvrzení otce vedlejšího účastníka, že předmětný pozemek byl "normálně koupen" je možno nejvýše chápat jen jako doložení faktu, že takové postupy byly "normální" v dané době. Normy právního státu však neumožňují takové postupy aprobovat. Kdyby Ústavnísoud poskytl ochranu takto tvrzenému nároku, pokračoval by v legalizaci protiprávního stavu, což by bylo v rozporu se základními principy soudního rozhodování. Vlastnické právo matky stěžovatelek plynulo z pravomocného rozsudku vydaného Okresním soudem Brno-venkov dne 15. 11. 1990 č. j. 6 C 170/90-21. Dne 8. 2. 1991 nabyla účinnosti Listina základních práv a svobod, která ve svém čl. 11 odst. 1 zaručila ochranu vlastnického práva. Za této situace nemohlo vedlejšímu účastníkovi svědčit právo osobního užívání předmětného pozemku a nemohlo se k 1. 1. 1992 transformovat v právo vlastnické (§ 872 odst. 1 občanského zákoníku), neboť vlastnicí byla od prosince 1990 matka stěžovatelek. (Na tomto stavu nemohou ničeho změnit ani eventuální nesrovnalosti v evidované výměře předmětného pozemku, na něž poukázal vedlejší účastník.) Přijetí názoru, že Československý stát - MNV v Blučině nebyl v původním řízení pasivně legitimován, by znamenalo akceptaci takové koncepce vlastnictví, ke které však v ústavních poměrech, které nastaly po 17. 11. 1989, nebyl žádný prostor. Tato koncepce je nepřijatelná, mj. proto, že ve svém důsledku chrání užívací vztahy (od vlastnického práva logicky odvozené) silněji a účinněji než zdrojové právo vlastnické.

24. Z výše uvedených závěrů plyne, že obecnésoudy ústavně nepřípustným výkladovým a aplikačním postupem porušily čl. 11 Listiny základních práv a svobod, pokud nevyhověly žalobě stěžovatelek, jíž se domáhaly ochrany svého vlastnického práva.

25. Dalšími namítanými pochybeními se Ústavnísoud nezabýval, neboť výše uvedené důvody postačovaly ke zrušení napadených rozhodnutí.

26. Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru