Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 519/04Nález ÚS ze dne 24.03.2005Snížení výživného pro nezletilé děti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 64/36 SbNU 689
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.519.04
Datum vyhlášení13.04.2005
Datum podání26.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/1991 Sb.

94/1963 Sb., § 96, § 85, § 85a, § 99

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005

N 64/36 SbNU 689

Snížení výživného pro nezletilé děti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 24. března 2005 sp. zn. II. ÚS 519/04 ve věci ústavní stížnosti I. D. proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze 17. 6. 2004 sp. zn. 22 Co 175/2004, jímž tento soud změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích tak, že vyhověl návrhu žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka) na snížení výživného pro nezletilé děti.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 17. 6. 2004 č. j. 22 Co 175/2004-186 se ruší.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka výrok I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 19 P 201/2002, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 12. 3. 2002 č. j. 19 Nc 201/2001-48 Okresní soud v Pardubicích schválil dohodu stěžovatelky a S. D. (v posuzovaném řízení vystupoval jako žalobce, dále jen "žalobce") o výchově a výživě jejich nezletilých dětí, M. D., nar. 22. 3. 1988, a D. D., nar. 7. 8. 1989, pro dobu po jejich rozvodu. Obě nezletilé děti se podle ní svěřují do výchovy stěžovatelce. Žalobce se zavával přispívat na výživu nezletilé D. částkou 2 700 Kč měsíčně a na výživu nezletilého M. částkou 2 800 Kč vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky, a dále ve prospěch nezletilého M. hradit měsíčně 600 Kč na stavební spoření na specifikovaný bankovní účet. To vše počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství stěžovatelky a žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 2002 č. j. 6 C 16/2002-24, který nabyl právní moci dne 25. 6. 2002, bylo manželství rozvedeno.

Žalobce se návrhem ze dne 10. 2. 2003 domáhal, aby soud výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 3. 2002 č. j. 19 Nc 201/2001-48 ve výroku o výživném změnil tak, že počínaje dnem 1. 2. 2003 se částka na výživu nezletilé D. snižuje na částku 1 200 Kč a na výživu nezletilého M. na částku 1 300 Kč měsíčně.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 1. 2004 č. j. 19 P 201/2002-151 návrh žalobce zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 17. 6. 2004 č. j. 22 Co 175/2004-186 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrhu žalobce na snížení částek výživného vyhověl a s účinností od 1. 3. 2003 výživné pro nezletilého M. snížil na částku 1 300 Kč měsíčně a pro nezletilou D. na částku 1 200 Kč měsíčně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Stěžovatelka napadla výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Má za to, že soud při svém rozhodování nezvolil postup, který by byl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), která upravují průběh řízení, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Předně nezjišťoval a nehodnotil skutkový stav ke dni svého rozhodnutí. Odvolací soud měl k tvrzení žalovaného o snížení jeho příjmů zohlednit rovněž skutečnost, že žalobce je nejen zaměstnancem obchodní společnosti D., spol. s r. o., ale i jejím společníkem. Dokazování proto mělo být doplněno o daňové přiznání této obchodní společnosti za rok 2003, její účetní uzávěrku, výkaz zisků a ztrát a rozhodnutí valné hromady. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená obchodní společnost neměla v minulých letech žádný rozdělitelný zisk, učinil jej na základě neprovedeného důkazu. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky nevěnoval náležitou pozornost zjištění skutečností nasvědčujících tomu, že od posledního rozhodnutí o výživném došlo ke změně poměrů odůvodňující jeho snížení. Označený výrok rozsudku odvolacího soudu proto považuje za nezákonný a žádá Ústavní soud, aby jej zrušil.

Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, pobočku v Pardubicích, a vedlejší účastníky řízení, S. D. a nezletilé děti M. D. a D. D., zastoupené opatrovníkem, Magistrátem města Pardubic, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Obecný soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť napadeným rozsudkem k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Účastník odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž je podle jeho názoru podrobně vyložen skutkový stav a označen právní předpis, který na něj soud aplikoval.

S. D. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud správně zhodnotil provedené dokazování, které podle jeho názoru dostatečně dokládá změnu, k níž došlo v jeho majetkových poměrech. Je přesvědčen o tom, že stěžovatelčina ústavně zaručená práva nebyla dotčena. Ústavní stížnost by proto měla být jako neopodstatněná odmítnuta.

Magistrát města Pardubic jako opatrovník nezletilých M. a D. D. se ve lhůtě k tomu stanovené k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud i v tomto řízení považuje za vhodné zdůraznit, že s ohledem na své ústavní vymezení zakotvené především v čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů. V souladu s vlastní ustálenou judikaturou proto není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že jím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. V zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že obecný soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit.

Jedním z principů, jenž představuje součást práva na řádný a spravedlivý proces, je povinnost soudů své rozsudky náležitým způsobem odůvodnit (§ 157 o. s. ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, tedy v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozhodnutí stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na posuzovaný případ v rovině jednoduchého práva dopadají ustanovení § 85, 85a, 96 a 99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rodině").

Jádrem případu je otázka, zda došlo ve smyslu ustanovení § 99 zákona o rodině v majetkových poměrech rodičů k tak zásadní změně, že je odůvodněn návrh žalobce na snížení jeho vyživovací povinnosti k jeho nezletilým dětem. Podle pravidla clausula rebus sic stantibus se zásadně musí jednat o změnu podstatnou (srov. § 163 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).

Žalobce jako hlavní důvod změny svých majetkových poměrů ve srovnání s dobou, kdy se se stěžovatelkou v rozvodovém řízení dohodli na částce, kterou bude na nezletilé děti přispívat, uvádí fakt, že cestovní náhrady, které mu dříve byly obchodní společností D., spol. s r. o., (žalobce je nyní zaměstnancem i jedním ze dvou společníků a jednatelů této obchodní společnosti, přičemž jeho obchodní podíl činí 50 %), vypláceny, již nyní nedostává (č. l. 53, 69, 160 spisu).

Odvolací soud, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, vyšel při zjišťování výdělkových poměrů žalobce z jím předložených daňových přiznání, která podával coby fyzická osoba za roky 2001 a 2002, a z daňových přiznání společnosti D., spol. s r. o., za uvedené roky (bez povinných příloh). Z těchto dokladů doplněných potvrzením okresní správy sociálního zabezpečení a přípisem obchodní společnosti D., spol. s r. o., soud dovodil, že jediný měsíční příjem žalobce je jeho příjem zaměstnance společnosti D., spol. s r. o., ve výši 10 000 Kč před zdaněním. Soud zřejmě přisvědčil tvrzení žalobce, že změna jeho majetkových poměrů spočívá v zastavení vyplácení náhrad za cestovní výdaje, proto jeho návrhu vyhověl.

Podle § 85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného; při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Výživné přitom nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 1, 2 zákona o rodině).

Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je řízením nesporným, které je ovládáno zásadou vyšetřovací. Soud je v jeho rámci povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 o. s. ř.). Pokud je právem dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů, měl by ji soud při určování výše výživného pro nezletilé děti z úřední povinnosti zjišťovat. Vedle hlediska fakticky dosahovaných příjmů zohlednit celkové majetkové poměry povinného a jeho životní styl. Právní úprava zdůrazňuje princip potenciality příjmů (nikoli fakticity), nelze proto opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (srov. Holub, M., Nová, H., Zákon o rodině a předpisy související, 2002, s. 200).

Podle § 85a zákona o rodině rodič, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, je povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů.

V posuzovaném případě odvolacísoud za shodně zjištěného skutkového stavu dospěl oproti rozhodnutí soudu prvního stupně k rozdílnému právnímu názoru, který vyústil v opačné rozhodnutí. Takový postup zásadně není v rozporu s platnou zásadou dvojinstančnosti řízení. Je však nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 12).

Z odůvodnění odvolacíhosoudu ani z obsahu spisového materiálu není patrná šíře a jednotlivá kritéria, která soud použil při posouzení majetkových poměrů, schopností a možností povinného, zejména pak podstatných změn, k nimž v životní úrovni žalobce údajně došlo. Za klíčovou změnu v majetkových poměrech žalobce označil zastavení čerpání cestovních náhrad od obchodní společnosti D., spol. s r. o. Odvolací soud tomuto tvrzení přisvědčil. Vzhledem k tomu, že druhá jednatelka jmenované obchodní společnosti na výzvu soudu odmítla zpřístupnit účetnictví této společnosti se zdůvodněním, že se jedná o obchodní tajemství (č. l. 140), není však z obsahu spisu ani z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, o jaké podklady zásadní závěr o "výrazném poklesu příjmů", který soud spatřuje právě ve ztrátě možnosti čerpání cestovních náhrad, opírá. V odůvodnění soud ani neuvádí, od kterého okamžiku ke ztrátě tohoto zásadního zdroje pro úhradu výživného u žalobce došlo. Při posouzení postavení žalobce ve společnosti D., spol. s r. o., se soud omezil na úvahu, že v pozici jednoho ze dvou společníků se stejně velkými obchodními podíly není v postavení majoritního společníka s možností ovlivnit výši příjmů společnosti. Pozicí žalobce ve společnosti s ručením omezeným se tak soud zabýval pouze jednostranně a nikterak nezohlednil specifika naznačeného složení statutárního orgánu a potvrzení podepsané druhou jednatelkou bez dalšího považoval za potvrzení jeho zaměstnavatele. Při zjišťování majetkových poměrů žalobce v roce 2003 se soud spokojil s přípisem živnostenského úřadu, že provozování živnosti žalobce bylo přerušeno, s čímž koresponduje jeho čestné prohlášení, že žádné příjmy ze živnostenského podnikání v roce 2003 nepobíral (č. l. 178, 179 spisu) (což, jak soud uvedl, nepředstavuje žádnou změnu v jeho poměrech), a s přípisem právní zástupkyně žalobce ze dne 9. 6. 2003 oznamujícím, že společnost D., spol. s r. o., daňové přiznání za rok 2003 zatím nepodala, neboť jej dosud zpracovává daňový poradce. Poté, dne 17. 6. 2003, vydal soud rozsudek, kterým vyživovací povinnost žalobce s účinností od 1. 3. 2003 snížil. Ústavní soud je nucen konstatovat, že takto koncipované odůvodnění nelze v rovině ústavnosti přezkoumat.

Ústavnísoud nemá v úmyslu jakkoli zasahovat do volného uvážení, které spadá do pravomoci obecných soudů. V posuzovaném případě však obecný soud jasným a přezkoumatelným způsobem nevymezil rámec, v němž se jeho volná úvaha pohybuje. Kritéria posouzení tak nejsou patrná z provedeného dokazování ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takto pojatá interpretace (a následná aplikace) citovaných kogentních norem jednoduchého práva, zejména pojmu "změna poměrů", se ocitá v příkrém rozporu s cílem zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jímž je ochrana zájmů nezletilých dětí. Je proto namístě ji prohlásit za výklad extrémní.

Ústavnísoud, aniž by jakkoli předjímal závěry, k nimž by obecný soud při náležitém zhodnocení všech relevantních kritérií v uvedeném směru dospěl, konstatuje, že postupem obecného soudu v posuzovaném případě došlo k dotčení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). Proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil. Ačkoliv se stěžovatelka domáhala zrušení pouze toho výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, Ústavní soud rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, neboť kromě měnícího výroku obsahuje rozsudek odvolacího soudu jen výrok o náhradě nákladů řízení, jenž je výrokem akcesorickým.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru