Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 518/02Usnesení ÚS ze dne 24.02.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkbyt/vyklizení
Nájem
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.518.02
Datum podání26.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1

40/1964 Sb., § 3, § 711, § 712


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 518/02 ze dne 24. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského, soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. E. Ch., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, č. j. 28 Cdo 496/2002-156, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2001, č. j. 47 Co 436/2000-133, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Městského soudu v Brně, Mgr. M. M., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, jako vedlejších účastníků, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") výše citovaná rozhodnutí, kterými byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 18C 43/92-9, jímž bylo přivoleno k výpovědi dané Mgr. M. M. (vedlejší účastník) stěžovateli a jeho manželce dle ust. § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, tak, že povinnost vyklizení nadále není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, ale pouze náhradního bytu, a zamítnuto dovolání stěžovatele.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, neboť oba soudy při vydání napadených rozhodnutí nepostupovaly s ohledem na zásadu vázanosti zákonem a v důsledku toho neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům, nešetřily princip rovnosti a důstojnosti v právech, jakož i zásadu jistoty v právu a v důsledku toho uložily stěžovateli povinnost, která nemá oporu v zákoně.

Stěžovatel své námitky vůči napadeným rozhodnutím koncentruje do výkladu ustanovení § 712 odst. 2 a § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), přičemž dovozuje, že nelze přistoupit ke změně pravomocného rozhodnutí, ukládajícího povinnost vyklidit byt za určitých podmínek [stanovených v ust. § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.], které bylo vydáno za existujících okolností, a to navíc tak, že nadále bude splnění povinnosti vyklidit byt vázáno na zajištění jiné (méně kvalitní) bytové náhrady než takové, kterou zákon váže na výpovědní důvod, pro který bylo v původním řízení přivoleno k výpovědi z nájmu bytu.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 69/95 a vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně a vedlejšího účastníka Mgr. M. M., z nichž zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. dubna 1992 č. j. 18C 43/92-9 přivolil k výpovědi dané Mgr. M. M. dne 10. února 1992 stěžovateli a jeho manželce ze společného nájmu bytu o třech pokojích, kuchyni a příslušenství v přízemí rodinného domku. Povinnost byt vyklidit byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Návrhem ze dne 3. března 1995 se Mgr. M. M. domáhala určení, že povinnost stěžovatele a jeho ženy byt vyklidit není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, s odůvodněním, že stěžovatel nabyl v dědickém řízení do vlastnictví nemovitost (má tedy možnost bydlení zajištěnu jinak). V průběhu řízení manželka stěžovatele D. K. zemřela (28. listopadu 1997). Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. března 2000 č. j. 21 C 69/95-99 návrh zamítl. K odvolání navrhovatelky Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodnutím ze dne 9. listopadu 2001 č. j. 47 Co 436/2000-133 rozsudek změnil tak, že se určuje, že povinnost k vyklizení bytu stanovená v rozsudku Městského soud v Brně č. j. 18 C 43/92-9 ze dne 14. dubna 1992 není vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Stěžovatel byl zavázán vyklidit předmětný byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Odvolací soud přihlédl k tomu, že po smrti manželky stěžovatele došlo ke snížení počtu členů domácnosti stěžovatele, a konstatoval, že by bylo v rozporu s dobrými mravy vázat vyklizení stěžovatele jako jediného člena domácnosti na zajištění přiměřeného náhradního bytu, kterým je podle ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. byt zásadně rovnocenný s bytem, který má být vyklizen. Připomněl, že charakteristikou náhradního bytu je, že zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce bez ohledu na původní vyklizovaný byt (§ 220 odst. 2 o. s. ř. ). Důvodům namítaným navrhovatelkou (stejně jako soud prvního stupně) nepřisvědčil.

Tento rozsudek napadli oba účastníci řízení dovoláním, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 496/2002-156 ze dne 30. dubna 2002 zamítnuto. Při posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zhodnotil jeho závěr jako věcně správný, a uvedl, že správně hodnotil i nastalé skutečnosti, charakterizované postupem a chováním obou účastníků. Dovolací soud tento postup označil jako nezbytný, vzhledem k tomu, že výsledek sporu ve značné míře závisel i na posouzení, zda a v jaké míře lze tomu z účastníků řízení, kterému svědčí určité právo, ochranu tohoto práva odepřít se zřetelem k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud vyvozuje, že nelze považovat za nesprávné posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k přesvědčení, že se zřetelem ke změně poměrů, která nastala od právní moci původního rozhodnutí, by žalovanému měla příslušet jen bytová náhrada v podobě zajištění jen náhradního bytu, nikoliv již přiměřeného náhradního bytu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že ústavní stížnost je obsahově shodná s podaným dovoláním, stěžovatel se tedy domáhá faktického přezkumu věci jako před obecnými soudy. V ostatním setrval na svém názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí.

Krajský soud v Brně rovněž setrval na svých závěrech v napadeném rozhodnutí učiněných. Poukázal na ust. § 163 o. s. ř. a související judikaturu obecných soudů, která konstantně dovozuje závěry, na kterých je napadené rozhodnutí postaveno. Dle něj jsou řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a řízení vycházející z tvrzené změny poměrů odlišnými řízeními, proto též soud není vázán zákonem stanovenými způsoby bytové náhrady, vztahujícími se k jednotlivým výpovědním důvodům. Pro zjištění změny poměrů je proto možno stanovit takovou bytovou náhradu, kterou zákon obecně umožňuje, popř. nevázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. Náhradní byt jako forma bytové náhrady ze zákona obecně vyplývá.

Mgr. M. M. jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedla, že má za to, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se stávající hmotněprávní úpravou a výklad předložený stěžovatelem je zcela účelový. Domnívá se, že bytová potřeba stěžovatele byla uspokojena jinak, a kroky, které jsou stěžovatelem činěny, jsou faktickým zneužíváním práv stěžovatele vůči ní. Navrhuje tedy zamítnutí stížnosti.

Ústavní stížnost není důvodná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.

Nejvyšší soud správně dovodil, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady naopak vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. totiž nejde o to znovu projednat věc přivolení k výpovědi z nájmu bytu a stanovit práva a povinnosti, jež z toho vyplývají, čemuž by ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. bránilo. Jeho podstatou je (toliko) určení, zda výkon práv a povinností (rozsah omezení pronajímatele ohledně vyklizení bytu bývalým nájemcem), jak byly založeny rozhodnutím odvolacího soudu, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizovaného v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je v souladu s ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat se takového určení, má-li na něm bývalý pronajímatel naléhavý právní zájem. Změna poměrů, o kterou jde, se týká jen toho, zda se zřetelem na nově nastalé okolnosti na straně vyklizovaného není jeho právo na určitou bytovou náhradu napříště výkonem práva rozporným s dobrými mravy, a zda proto lze nově upravit rozsah odpovídajících omezení, jež k dosažení cíle, sledovaného původním řízením, zatěžují pronajímatele. Jde tudíž o situace obdobné té, kdy, ačkoli zákon bytovou náhradu předjímá, soud - právě s odvoláním na § 3 odst. 1 obč. zák. - by vyklizení bytu jejím zajištěním nepodmínil. Pokud Nejvyšší soud takto interpretuje obyčejné právo, má Ústavní soud za to, že ústavní principy nebyly porušeny.

Ústavní soud pouze připomíná, že při interpretaci a aplikaci právního předpisu nelze brát jeho jednotlivá ustanovení izolovaně, bez vnímání jejich vztahu k ustanovením dalším, a především ve světle základních zásad občanského práva, mezi něž patří i zásada zakotvená v ust. § 3 odst.1 obč. zák., totiž, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pokud tedy za této situace obecné soudy shledaly důvody pro aplikaci zásad dobrých mravů v neprospěch stěžovatele, není to ještě důvodem, pro který by bylo možné označit úvahy a závěry obecných soudů za vybočující z ústavních mezí. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, pak nezakládá sama o sobě důvod pro vyhovění ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. února 2004

JUDr. Jiří Malenovský v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru