Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 517/99Nález ÚS ze dne 01.03.2000Právo na soukromí a na rodinný život

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkodškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/17 SbNU 229
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.517.99
Datum podání09.11.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 116, § 11


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000

N 32/17 SbNU 229

Právo na soukromí a na rodinný život

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti H.

P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

15.3.1999, č.j. 11 C 2/99-24, a proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 20.7.1999, č.j. 2 Co 96/99-38, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala

zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

15.3.1999, č.j. 11 C 2/99-24, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 20.7.1999, č.j. 2 Co 96/99-38. Prvním z napadených rozsudků

soud zamítl její návrh vůči Nemocnici s poliklinikou

v Prachaticích (dále jen "nemocnice") na zaplacení 500 000,- Kč,

kteréžto částky se domáhala z titulu neoprávněného zásahu do práva

na soukromí jako náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací

soud druhým z napadených rozsudků prvoinstanční rozsudek potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti (po jejím doplnění a upřesnění)

namítala, že došlo k zásahu do jejího práva na soukromí chráněného

v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"; pozn. ve stížnosti

opakovaně nepřesně označovanou) a že zejména rozhodnutím soudu

prvního stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a čl.38 odst. 2 Listiny. Porušení práva na ochranu

soukromí nespatřuje v postupu soudů, ale v jednání bývalého

zaměstnance nemocnice. Konkrétně šlo o situaci, kdy matka

stěžovatelky byla v průběhu roku 1995 opakovaně hospitalizována

v zařízení nemocnice a ošetřující lékař (tehdejší zaměstnanec

nemocnice) záměnou krevní skupiny při transfuzi krve vyvolal

nebezpečné zdravotní komplikace, v jejichž důsledku pacientka

zemřela. Za tento skutek byl ošetřující lékař odsouzen

k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců

s odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce dva a půl roku.

Stěžovatelka, spatřujíc v jednání ošetřujícího lékaře výrazný

zásah do práva na ochranu její osobnosti - práva na ochranu

soukromí, podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne

16.11.1998 žalobu na ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy

ve výši 500 000,- Kč. Soud prvním z napadených rozsudků žalobu

zamítl a výrok odůvodnil konstatováním, že smrt osoby blízké, byť

způsobená zaviněním jiné osoby, znamená hluboký zásah do

mezilidských vztahů, nezakládá však právo na poskytnutí

zadostiučinění v rámci ochrany osobnosti. Soud nepovažuje právo

navrhovatelky na rodinný život s matkou za součást ochrany její

osobnosti. Po podaném odvolání rozhodoval v uvedené kauze Vrchní

soud v Praze. Druhým napadeným rozsudkem potvrdil prvoinstanční

rozhodnutí, když sice dospěl k závěru, že obecně nelze vyloučit

neoprávněný zásah do práva na soukromí fyzické osoby v důsledku

úmrtí blízké osoby, neboť soukromí v sobě zahrnuje i sféru

rodinného života, neshledal však, že by k takovému zásahu došlo

u stěžovatelky. Přitom poukázal na to, že stěžovatelka podala

žalobu s odstupem tří let od úmrtí matky, dlouhodobě s ní nežila

ve společné domácnosti, zemřelá matka byla odkázána na

pečovatelskou službu a byla dokonce ze sociálních důvodů opakovaně

hospitalizována v zařízení nemocnice.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že

neshledává rozpor mezi obecně vysloveným názorem, že nelze

vyloučit neoprávněný zásah do práva na soukromí fyzické osoby

v důsledku úmrtí blízké osoby a rozhodnutím v dané věci, neboť

soud porušení tohoto osobního práva neshledal.

Krajský soud v Českých Budějovicích považuje výtku

stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces za

neodůvodněnou. Ohledně narušení osobnostních práv podotkl, že

každá smrt blízké osoby je výrazným zásahem do mezilidských

vztahů, obecně však z toho nelze učinit závěr, že každý takový

(třeba i zaviněný) podíl na smrti blízké osoby je důvodem pro

poskytnutí morálního a hlavně peněžního zadostiučinění z titulu

ochrany osobnostních práv. To však nevylučuje závěr, že by

konkrétní případ nemohl zakládat právo na náhradu škody. Soud však

neshledal důvodným poskytnutí peněžitého zadostiučinění za "újmy",

které nelze podřadit pod pojem "škoda".

Nemocnice s poliklinikou v Prachaticích se svého postavení

vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní stížnost není důvodná.

Právo na ochranu soukromého života je nezadatelným právem

fyzické osoby. V právní teorii se lze setkat s přístupem (viz

Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V.:

Ochrana osobnosti, 3. vydání, Linde, Praha 1996, str. 288), dle

něhož lze právo na ochranu osobního soukromí vymezit jako právo

fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř.

v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího

osobního soukromí zpřístupněny jiným (pozitivní složka práva)

a zároveň se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této

sféry ze strany jiných osob s rovným právním postavením (negativní

složka práva). Přílišná akcentace pozitivní složky práva na

ochranu soukromého života vede k neadekvátnímu zúžení ochrany

pouze na to, aby skutečnosti soukromého života fyzické osoby

nebyly zpřístupňovány veřejnosti bez jejího souhlasu či bez důvodu

uznávaného zákonem a tak nebyla narušována integrita vnitřní

sféry, která je pro příznivý rozvoj osobnosti nezbytná. O typický

případ porušení práva na osobní soukromí jde především tehdy,

jestliže někdo neoprávněně získává vědomosti o skutečnostech

soukromého života jiné osoby, ale také tehdy, jestliže tyto

skutečnosti rozšiřuje. Ústavní soud nesdílí toto zúžené pojetí,

které je odrazem konstrukce zakotvené v obč. zákoníku č. 40/1964

Sb., ve znění pozdějších předpisů, a poukazuje na dosavadní

rozhodnutí Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva

týkající se interpretace a aplikace čl. 8 odst. 1 Úmluvy, z níž

(v souvislosti s projednávanou věcí) zdůrazňuje především

myšlenku, že respektování soukromého života musí zahrnovat do

určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími

lidskými bytostmi (této judikatury se také dovolává stěžovatelka).

Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující

i vztahy mezi blízkými příbuznými, když součástí rodinného života

jsou zahrnuje nejen sociální a morální vztahy, ale také zájmy

materiální povahy (např. vyživovací povinnost). Respektování takto:

pojatého rodinného života zahrnuje závazek státu jednat způsobem

umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů.

V posuzovaném případě přistoupily obecné soudy k problematice

rozsahu práva na ochranu soukromí různým způsobem. Soud I. stupně

nepovažoval právo navrhovatelky na rodinný život s matkou za

takové subjektivní právo, které by pokrývala ochrana osobnosti

zakotvená v obč. zákoníku. Odvolací soud aplikoval koncepci

ochrany soukromí souladnou s přístupem Evropské komise

a Evropského soudu pro lidská práva, avšak na základě provedených

důkazů dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu do osobnostní

sféry stěžovatelky nedošlo. K tomu nutno podotknout, že charakter

zásahu do soukromí stěžovatelky (úmrtí v důsledku nedbalostního

úkonu lékaře) je kvalitativně odlišný od případného zásahu státu

do soukromí, jenž je nepřípustný zejména ve smyslu čl. 8 Úmluvy.

V tomto smyslu jsou tvrzení uváděná stěžovatelkou v ústavní

stížnosti neadekvátní, protože ve všech třech případech rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva, jichž se dovolává, šlo o přímý

zásah orgánů veřejné moci do práv chráněných čl. 8 Úmluvy.

V případě Niemietz spočíval tento zásah v prohlídce kanceláře

advokáta provedené bez jakéhokoliv omezení a bez přítomnosti

nezávislého pozorovatele za situace, kdy, podle názoru soudu,

u tzv. svobodných profesí, lze těžko odlišit aktivity soukromého

života od aktivit profesních a kdy ochrana "soukromého života"

a "domova" zahrnuje i profesní činnosti nebo prostory. Prohlídkou

advokátní kanceláře, která se zakládala pouze na nikoliv příliš

silném podezření z trestné činnosti a měla publicitu, ačkoliv

nepřinesla žádné výsledky pro trestní stíhání, utrpěl advokát

i újmu na své soukromé a profesní pověsti s možnými důsledky pro

advokátní praxi. V případě Keegan bylo zásahem orgánů veřejné moci

znemožněno biologickému otci vytvořit a vést se svojí dcerou

rodinný život tím, že byla, bez jeho souhlasu a vědomí, pouze se

souhlasem své matky, předána do anonymní preadopční péče, ačkoliv

otec se v souladu s irským právem o ni ucházel a žádal

o opatrovnictví. V případě Berrehab byl rodinný život otce a dcery

zásahem orgánu veřejné moci znemožněn, resp. podstatně zredukován

tím, že otec, po rozvodu manželství, byl vyhoštěn ze země, ačkoliv

se nedopustil žádného protiprávního jednání. Jeho žádost o získání

povolení k pobytu po rozvodu manželství z důvodu styku a rodinného

života s dcerou byla zamítnuta. Po odchodu z Holandska mu navíc

nebylo umožněno se s dcerou stýkat v rozsah, v jakém si přál (byla

mu udílena víze pouze ke krátkému pobytu). Opatření, která stát

vůči otci podnikl, nebyla nezbytná v demokratické společnosti,

proto soud shledal porušení čl. 8 Úmluvy.

Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že není

vrcholem soustavy obecných soudů, proto může do jejich činnosti

zasáhnout pouze tehdy, pokud by tyto soudy ve svém rozhodování

postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny. Po posouzení

listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména

spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 2/99,

lze uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení

nebyla porušena. Jen takový postup, v němž by se soudy nezabývaly

tvrzeními stěžovatelky, by bylo možné považovat za porušení

základních práv; zejména práva garantovaného čl. 36 Listiny,

neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení

některého ze základních práv nebo svobod chráněných Listinou

a Ústavou ČR. Hodnocení důkazů uskutečněné soudem II. stupně

považuje Ústavní soud za plně konformní s ústavními principy

a ztotožňuje se s formulovanými závěry. Ohledně námitek

stěžovatelky, podpořené odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 87/99,

Ústavní soud poznamenává, že v odůvodnění rozhodnutí není zcela

nezbytné expresis verbis zaujímat stanovisko ke všem důkazním

návrhům jednotlivě, zejména k takovým, které jsou pro věc

nerozhodné a které nevedou ke zjištění skutečného stavu věci.

Právní zástupce navrhovatelky soudu "dal na zvážení a navrhl"

provedení znaleckého posudku z oboru psychologie, v dalším průběhu

řízení však na něm již netrval, dokonce v odvolání uvedl, že proti

skutkovým závěrům prvostupňového soudu nemá sebemenších výhrad

a při jednání před odvolacím soudem prohlásil, že provedení

dalších důkazů nenavrhuje. Vzhledem k těmto procesním krokům není

případné, aby se stěžovatelka dovolávala ochrany ve smyslu čl. 38

odst. 2 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno

žádné porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, Ústavní

soud podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat..

V Brně dne 1.3.2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru